Taky jste TO dostaly?

Připouštím na rovinu: ptát se a zjišťovat je rozhodně náročnější než bezmezně věřit, tím spíš, že mnozí lékaři tento postup chápou ne jako projev upřímného zájmu pacienta převzít odpovědnost za své zdraví a svůj vlastní život, ale jako svatokrádež proti lékařskému božstvu, jež by na místě měla být ztrestána bleskem shůry.

Časem jsem se i s těmito reakcemi naučila vyrovnat a vnímat je pozitivně - jakkoliv nebývají příjemné, jsou jednoznačným signálem, že u tohoto konkrétního člověka se svým přístupem nepochodím a musím se poohlédnout jinde.

Postupně jsem si tak vybudovala své vlastní oázky důvěry u všech lékařů, které k běžnému životu potřebuji s jedinou výjimkou, a to je gynekologie.

Pokud jde o gynekologii, stal se ze mě po absolvování těhotenství a porodu pacient vysloveně problematický. Početné omyly lékařů, otevřená neochota nést za ně odpovědnost, naprosto katastrofání komunikace se mnou coby pacientkou v kombinaci se skutečnými zdravotními problémy - to vše a ještě mnohé další způsobilo, že se mi při pouhém pomyšlení na gynekologickou prohlídku obrací žaludek naruby a po vstupu do gynekologické ordinace začínám mít potíže s dýcháním, pociťuji nutkání zvracet a enormní slabost.

V současné době jsem již poučena, že toto jsou normální reakce na traumatický prožitek, které postihují určitou část lidí poté, co byli traumatické události vystaveni. Mám to, pravda, o něco těžší - zatímco od oběti přepadení či znásilnění už nikdo neočekává, že by v budoucnu dobrovolně opět připustila situaci, při níž k činu došlo, od žen, pacientek gynekologie se to však veskrze žádá.

Jsem, alespoň se domnívám, racionální a také odvážný člověk. Uvědomuji si, že péče gynekologa je pro mě a pro mé zdraví důležitá. Rozhodla jsem se tedy, poté, co jsem načerpala podporu u britské organizace, která se na pomoc ženám s porodním traumatem specializuje, najít si lékaře, který pro mé potíže bude mít pochopení, podpoří mě a pomůže mi je překonat.

Jelikož je pro mě vzhledem k mým potížím jednání s gynekology skutečně velmi náročné a já se nadto domnívám, že v tomto případě nejde pouze o záležitost ženy, ale celého páru, požádala jsem o spoluúčast svého manžela.

Společně jsme pak oslovili lékaře z vedení gyn.-por. společnosti, MUDr. Unzeitiga, podrobně mu vylíčili náš případ a požádali jen o pomoc. První reakce byla nesmírně vřelá a vstřícná. Doporučil nám lékařku, k níž jsme se následující týden vypravili.

Dojmy z doporučeného zařízení už byly mnohem méně pozitivní. Hned u vstupu jsme obdrželi poměrně rozsáhlý dotazník na dvě stránky, zjišťující potíže mé i širokého příbuzenstva. Navzdory protestům, že se nejdu zaregistrovat, jen si promluvit a zjistit, zda vůbec mohu s paní doktorkou spolupracovat, jsme byli sestrou donuceni jej vyplnit. Její arogantní chování s prvky jízlivosti, jež prokládala výroky jako "takto to ve zdravotnictví nechodí" by pro mě byly dostatečným důvodem k odchodu z čekárny. Manžel mě však přesvědčil, abychom zůstali. Po vstupu do ordinace se však situace jen dále zhoršovala. Jak jsme vzápětí zjistili, paní doktorka nebyla informována o ničem z toho, co jsme do obsáhlého dopisu panu Vítu Unzeitigovi napsali. Vyjádřila své přesvědčení, že jde o osobní záležitost, o níž se pan doktor zřejmě rozhodl pomlčet. A tak jsem se ocitla v naprosto absurdní situaci, kdy jsem ještě před vstupem do ordinace byla donucena sepsat podrobnou anamnézu osobní i rodinnou, o hlavním a nejzávažnějším problému, který mě k ní přivádí a který s ní chci řešit, však lékařka informována nebyla.

Jak jsem už řekla, jsem racionální a myslím si, že i statečný člověk a i za takovéto situace bych volila možnost komunikovat a jednat. Já a můj manžel jsme tedy požádali lékařku o soukromý rozhovor mezi šesti očima - v ordinaci totiž byla stále přítomna ona sestra, s níž jsme vedli ne zrovna příjemnou komunikaci ohledně vyplnění dotazníku. Souhlas s přítomností sestry byl přitom paradoxně součástí dotazníku, který jsme byli donuceni vyplnit. Poukázala jsem na tuto skutečnost, lékařka však soukromý pohovor odmítla s odůvodněním, že ona má sestru v ordinaci vždycky, protože se musí chránit. Důvody, proč považuje rozhovor s pacientkou a jejím manželem za nebezpečný, již nesdělila. Na tomto místě už nebyla jiná možnost, než odejít. Těžko mohu budovat vztah důvěry s lékařem, který již dopředu nedůvěřuje mně.

Šli jsme městem. Můj manžel byl viditelně otřesen a dožadoval se panáka. Já ve stavu, kdy jsem zvládala, ovšem s vědomím, že moje reakce na celou situaci bude zřejmě ne tak výrazná, ale o to dlouhodobější. Lidově řečeno - že mě ke gynekologovi hned tak někdo nedostane.

Celá situace pak měla dohru v podobě mailové korespondence s MUDr. Unzeitigem, který, poté co jsme mu vylíčili průběh návštěvy u jím doporučené lékařky, odpověděl už podstatně nevlídnějším tónem. Cituji: "Nejsem dispečer ani manažer gynekologů, který by vám mohl předkládat jejich vzorky k výběru a potom zajistil optimální průběh vyšetření."

Svou další mnohaletou nepřítomnost v gynekologické ordinaci, popřípadě nekontrolované těhotenství a porod doma jsem v tu chvíli již považovala za hotovou věc.

V životě to však už bývá tak zvláštně zařízeno, že pokud máme vyřešit nějaký úkol, pak před ním neutečeme, ať děláme co děláme. A tak jsem TO dostala.

Co? Dopis od své pojišťovny, Zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra ČR, která se mě rozhodla ve spolupráci s Českou gynekologicko-porodnickou společností zastoupenou MUDr. Dvořákem (mimochodem, šéfem onoho brněnského zařízení, kde jsme tak neslavně dopadli a pravděpodobně též manželem oné lékařky) informovat o prevenci onkologického onemocnění ženských orgánů a vyzvat mě, abych vyšetření neodkládala a dostavila se na gynekologickou prohlídku. Smála jsem se tak nahlas, že mě jistě bylo slyšet až k sousedům a z očí mi tekly slzy. Zvlášť když jsem si v závěru dopisu přečetla, že dopis mám považovat za bezpředmětný, pokud už náhodou rakovinu mám a léčím se na ni.

A tak si říkám: je opravdu možné, aby pojišťovna nevěděla, jak gynekologové svým chováním odrazují pacientky od návštěv ve svých ordinacích? To opravdu netuší, proč se tolik žen, poté co projdou intenzivní gynekologickou péčí v souvislosti s těhotenstvím a porodem, začnou vyšetření vyhýbat? Copak jsem skutečně tak jediná a výjimečná? Opravdu je nás tak málo, že nestojí za to se touto skupinou zabývat?

Já sama jsem neodolala a rozhodla se, že pojišťovně své důvody k vyhýbání se gynekologickým prohlídkám sdělím. Pokud jste u stejné pojišťovny jako já a taky jste TO dostaly, můžete udělat totéž. A pokud ne, napište třeba mně na fitzpatrickIII@seznam.cz . Komunikovat o problému je jedna z cest, jak s ním něco udělat.