Samozřejmě! Na mateřský budu pracovat…

Po chodbách budovy Středočeského kraje se valí kočárek typu tank, žádná moderní odlehčená konstrukce super designu (podle názoru majitelky by takový nebyl pro všechno, co musí vydržet, praktický), plně naložený co největší nákupní košík bednou s psacími potřebami a flipchartovými papíry, 4 nafouknutá kolečka pro co největší stabilitu….. se čtvrtehodinovým zpožděním školitelka s omluvou rozráží dveře přednáškové místnosti, parkuje kočár, popisuje flipchart programem mezitím kojí, po ruce má 2 asistentky (sestru a jednu kamarádku), střídavě se věnuje přípravě přednášky a dítěti… v devět se začíná přednášet, úvod zvládla bravurně, snaží se být sebevědomá, zábavná, přednáší své zkušenosti a novinky k tématu…. po několika minutách sestra přestává kojence zvládat, školitelka bere dítě do ruky, bez ptaní vyndá prso a začne kojit přitom nepřestává přednášet a poposouvat powerpointovou prezentaci, jakmile se začne kojenec vzpouzet u prsa, neváhá, přendává si jej na rameno a zbytek přednášky dokončuje pohupujíce se s miminem na zádech…. Ta situace mně připadala DOST šílená, ALE TA ŠKOLITELKA JSEM BYLA JÁ :) … a to jsem vynechala celou anabázi přípravy včetně toho, že se mi v půl druhé v noci zasekla kopírka s připravovanými podkladovými materiály a v tom mi manžel volal, co má jako dělat, že náš brouček ječí a on jde ráno do práce. Nic, musíš to vydržet….

Ten den jsem Prahu opouštěla až v půl páté večer, sice jsem celý den nepřednášela sama, ale školení jsem zajišťovala a tak kromě úvodní přednášky jsem musela být celý den po ruce. Nebylo to naše první školení s miminkem, ale ta předchozí se ještě dala zvládnout - miminko nemělo ke každé mé větě vlastní názor a jelikož jsem ze zásady od narození nikdy nepoužila dudlík, není ani cesta, jak si jej neposlechnout a to, jak jistě chápete, ostatní ruší v poslechu. Né, že by můj miláček byl nějaký vztekloun nebo uplakánek, je to hodné miminko, ale prostě už žvatlá - BABA, GRRRRR, BEBE, HU… zvláště když maminka povídá, jak by to také měl poznat, že to tentokrát není na něj, když doma jej poctivě rozvíjím neustálým popisováním co právě děláme, jak se máme, atp. Malýmu je právě 7,5 měsíce, zhruba do této doby neplakal jindy, než když mu něco chybělo a protože jsem se o něj starala jak nejlépe to jde, na našich společných i pracovních výletech nikdy neplakal na vzdor. Teď se situace změnila, má svůj názor a pláče i když prostě jen něco není podle jeho…. Je čas vychovávat a počítat s tím.

Z novinových článků, časopisů, odkudkoliv se na nás valí představa mladých, úspěšných žen, které zvládají jak miminko, tak práci. Snad proto dnes hodně žen otěhotňuje s představou, že i po narození miminka bude pracovat, že se vlastně nic nezmění, "jen" přibude nový člen rodiny. Často pak slyšíme: "Do práce se vrátím, když malému budou tak 3-4 měsíce" nebo podobně. S takovou představou jsem do jiného stavu přišla i já (ostatně i na onom zmiňovaném školení jsem marně vysvětlovala 3 dalším ženám, které obdivovaly, jak to zvládám a že chtějí také pracovat na mateřské, že tohle je moje poslední akce tohoto typu). Mám hodného manžela, který je ochoten pomoci, tchýni v důchodu a maminku (také hodnou a vnouče milující), která bydlí ve stejné obci jako já přes silnici. V podstatě nic nebrání tomu, abych pracovala, zajistila si hlídání, udělala systém (moje máma, tchyně, manžel) a třeba 2X do týdne začala celý den pracovat. Sice ještě kojím, ale s příkrmy se to dá vyřešit nebo i jezdit na kojení…… já mám ale jiný problém, se kterým můj původní "plán" nepočítal….. CHCI BÝT TOTIŽ PŘEDEVŠÍM MAMKOU a to je dost práce na 24 hodin, když se to bere vážně. Trpím, když nejsem s miminem, chci, aby byl vychován podle MÝCH představ, chci si užít společné chvíle, které jsou jedinečné a stále se proměňující, chci s ním jezdit na cvičení, plavání, pak do školky, na kroužky, za kamarády, do lesa, k bazénu…. Chci být s ním, protože on potřebuje, abych s ním byla. Cítím to. Další věc, se kterou jsem nepočítala - MATEŘSKÝ INSTINKT. Čarosilná věc, která mi diktuje každý den, co mám dělat, tedy podle toho, jak se snažím mu naslouchat.

Proč tohle všechno ale vlastně píšu, možná se to zdá být jednoduché, řeknete si, prostě buď s miminkem a nepracuj, když to tak cítíš…. No jo, ale … pak je tu ještě moje druhé já - to předmateřské, které je ženou - podnikatelkou, úspěšnou projektovou manažerkou se zkušenostmi odborníka, která vždy dodrží, co slíbí. Ještě než jsem otěhotněla, tak jsem všem řekla, že až budu mít miminko, tak se po půl roce vrátím zpět do práce, tak jsem si také všechno naplánovala - konkrétně další zakázky (projekty). Klienti už se pomalu začínají ozývat….. a to je právě to, nejen že u mě vždy platilo, že co řeknu to platí - tedy neumím se srovnat s tím, že začnu klientům vysvětlovat, že práci pro ně vlastně teď nezvládám, ale navíc moje já se neumí té role - žena, podnikatelka/manažerka vzdát, takže podvědomě ani nechci říct - nezvládáme to, nebudu pracovat - protože pak by tahle role zmizela a s tím se zatím taky neumím vyrovnat. Myslím, že když bych si tohle uvědomila už před otěhotněním, tak jsem úplně v pohodě, ale prostě jsem se špatně odhadla, ale dá se to vůbec? Mateřství je něco tak nepopsatelného, že se na sebe ani moc nezlobím.

Myslím, že všechno se dá zvládnout, práce i děťátko a to dokonce docela dobře, jenom se trochu obávám, že si to nebudete moc užívat. Sama budete uhoněná, unavená, budete skákat od jednoho k druhému nebo v jiném případě budete chodit domů z práce, manžel se bude starat o dítě a Vy přijdete o to nejcennější - společné první měsíce života s miminkem.

Tenhle článek píšu z jednoho prostého důvodu, chci Vám navrhnout: Dejte si i možnost být 100% na plný úvazek matkou. Nudit se určitě nebudete :), tak ve svých mateřských plánech zvažte i tuto variantu, která je jistě k té práce+dítě plnohodnotná.

Hodně štěstí ve Vašem rozhodnutí!

PS: Já už to nějak budu muset zvládnout dohromady, protože jsem si to sama nastavila a nejsem ten typ, který utíká z boje, ale užila bych si to víc - práce nebýt.