Pěstounská péče je tvrdá práce

I dnes se ještě najdou lidé, kteří se na pěstounské rodiče dívají takříkajíc skrz prsty. Vždy oni vychovávají cizí dítě! A to je velmi často zdravotně postižené, nebo dokonce jiného etnika. Neuvědomují si, že pěstounští rodiče ve srovnání s jinými musejí zvládat mnohem více věcí, než je běžné. Vychovávají dítě, které jeho rodiče z nějakého důvodu vychovávat nemohou, které má jiné geny než pěstounští rodiče, jiné vlastnosti, jiné zkušenosti. Také se musejí „poprat“ s byrokracií, jsou více na očích veřejnosti, více pod tlakem, a to vyžaduje spoustu energie a sil. Někteří pěstouni berou dítě přijímané do náhradní rodinné péče jako výzvu. Ne všichni v ní však obstojí (uvádí se, že asi 2 % rodin selhávají) a ne všichni se do něčeho takového jsou schopni a ochotni vůbec pustit.

Řídí stát

Oficiálně je pěstounská péče zvláštní formou státem řízené a kontrolované náhradní rodinné výchovy. Má zajišťovat hmotné zabezpečení dítěte a přiměřenou odměnu těm, kteří se dítěte tímto způsobem ujali. Příspěvek na úhradu potřeb dítěte se rovná 2,3 násobku částky životního minima, přičemž záleží i na věku a případné míře postižení svěřeného dítěte. Například zdravé dítě do šesti let má nárok na 3 680 korun, těžce postižené na 4960 korun. Výše odměny pro pěstouna je rovna částce životního minima jednotlivce za každé svěřené dítě, od 1. ledna tohoto roku činí 3 126 Kč.

Adopce to není

O pěstounství rozhoduje soud, který ho může z vážných důvodů zrušit. Pěstoun se na rozdíl od adoptivního rodiče nestává zákonným zástupcem svěřeného dítěte. Rozhodování o těch nejdůležitějších otázkách, například o volbě povolání, vycestování dítěte do zahraničí, vyřizování dokladů a podobně, zůstává vyhrazeno jeho pokrevním rodičům. A to v případě, pokud nejsou zbaveni rodičovských práv.

Dítě může být svěřeno do péče jednotlivce nebo manželské dvojice. Pěstounství automaticky zaniká dovršením osmnáctého roku dítěte. Pokud ještě studuje, tato hranice se posouvá na šestadvacet let.

Pěstounských rodin je u nás asi pět tisíc, z toho většina z nich na Moravě. „Jejich počet se však neustále zvyšuje,“ říká Pavel Šmýd z brněnského Sdružení pěstounských rodin. „Každopádně další tisíce dětí jsou umístěny a dále se umísťují v sociálních ústavech, takže je zde ještě velká rezerva. Proto se pro myšlenku pěstounství snažíme získat i další rodiny,“ dodává.

Typy pěstounské péče

V Česku se uplatňují převážně dva typy pěstounské péče: individuální a skupinová. Individuální probíhá v běžném rodinném prostředí, a pokud se o pěstounství hovoří, myslí se většinou právě tento typ. K ní se v souvislosti s novelou zákona o sociálně právní ochraně dětí přiřadila i pěstounská péče na přechodnou dobu. Ta je dětem poskytována po nezbytně nutnou, relativně krátkou dobu, a to nejčastěji v samotných domácnostech pěstounů. Skupinová pěstounská péče probíhá v takzvaných zařízeních pro výkon pěstounské péče (veliké pěstounské rodiny, někdy i s vlastními dětmi) nebo v SOS vesničkách. Ve vesničkách je péčí pověřena matka-pěstounka, která bydlí se svěřenými dětmi v samostatném domku. Dětí je kolem šesti a jsou různého pohlaví a věku. Deset až dvanáct domků tvoří vesničku.

Služby pěstounům

Náhradním rodinám se snaží být nápomocny nejrůznější většinou nestátní organizace, které pro ně pořádají zajímavé akce, setkání, pobyty. V Praze je to Středisko náhradní rodinné péče, v Brně Sdružení pěstounských rodin, v Olomouci ISIS. Prostřednictvím nich mohou pěstouni navazovat nové kontakty, dozvídat se nové informace, získávat cenné rady. „Naše sdružení provozuje klub pěstounských rodin. Jednou za měsíc se snažíme připravit celodenní nebo třeba jen odpolední program. Velmi ceněnými jsou třeba pobyty. Neformální večery pomáhají při předávání jedinečných zkušeností jednotlivých rodin a vytvářejí dlouhodobá pouta vzájemné podpory,“ vysvětluje Pavel Šmýd.