Spontánně nebo císařským řezem aneb epidural ano nebo ne?

Milé maminky,

Chtěla bych se i já s Vámi podělit o své dva zážitky.

Bylo to 7.11.2006, kdy jsem porodila svojí druhorozenou dceru Veroniku v olomoucké porodnici, narodila se v 8:58 císařským řezem, vážila 3910 g a měla 52 cm. Opravdu proběhlo vše v pořádku a za to mohu vděčit všem sestřičkám a i panu Dr. Procházkovi a celému operačnímu týmu za skvělou péči a svojí profesionalitu.

Jenomže zážitek předčí vše.

Má druhá dcerka ještě nenarozená si usmyslela, že se v 7. měsíci těhotenství otočí a bude si pěkně sedět koncem pánevním (tedy zadečkem dolů) a že už se neotočí. Tudíž mi nastaly ty očekávané, ale běžné problémy co se toho týká.

Musela jsem absolvovat více častých prohlídek a dříve jsem už začala také chodit i do porodnice, aby ohodnotili můj stav, jestli se to dá porodit i přirozenou cestou.

Přirozenou cestu mi nedoporučovala ani má gynekoložka, ale i přesto mi doporučila raději tři lékaře v porodnici, na které se mám obrátit, že kdyby náhodou, ať jsem pod jejich odborným dohledem a že bych spontánní porod s nimi zvládla.

Takže jsem začala chodit asi měsíc a půl před plánovaným termínem, který byl 19.11.2006, do nemocnice a tam mi bylo řečeno, že pokud bych chtěla, že by mi doporučili obrat miminka ještě v lůně. Já se ale na to už předem připravila, protože jsem o tom mluvila se svojí výbornou gynekoložkou a tak jsem striktně řekla že NE a že nesouhlasím, bylo mi řečeno že proč? Já jim řekla, že to přináší svá rizika a že riskovat život mého miminka nebudu, ani svůj život, že je to prostě nebezpečné. Jenomže pan doktor mi řekl, že i císařský řez, který se v této situaci převážně dělá je také nebezpečný a přináší svá rizika, ale já si stála prostě za svém a řekla, že NE.

Za týden jsem šla na další kontrolu a tam jsem se setkala s tím perfektním panem doktorem Procházkou, kterému jsem řekla co a jak a co si nepřeji. Byl velice ochotný a vyslechl si mne a říká, že samozřejmě bude po mém a že mému přání vyhoví pokud bude možné, a já s velikou radostí přikývla.

A tak běžely dny, vše bylo neustále v pořádku jako obvykle až na věci, o kterých jsem si myslela, že jsou maličkosti ( otoky nohou a zvýšený krevní tlak) a to se samozřejmě mému panu doktorovi nelíbilo a nezdálo. Udělal mi ultrazvukové vyšetření v 36. týdnu a zjistil, že mé miminko má už 3636 g a že kdyby to na mě předčasně přišlo, že bych to koncem pánevním teda neporodila a tak jsme se domluvili, že tedy můj případ předloží přednostovi porodnicko-gynekologické kliniky a že se domluvíme raději zavčas na termínu 38+0, tedy 7.11.2006 a že tedy těhotenství ukončíme císařským řezem. V momentě, kdy řekl to slovo ukončíme, tak jsem se zarazila - znělo to tak divně, ale já věděla, že je to prostě jeho lékařský termín a tak jsem byla v klidu.

Mezitím jsem si přečetla, jak se rodí miminko přirozenou cestou, ale nožkami napřed, abych věděla do čeho jdu, protože jsem chtěla mít jistotu ať vím, kdyby to přišlo samo a nečekaně. Rodila jsem i svojí první dceru v Olomouci a přirozenou cestou, ale hlavičkou dolů, a porod proběhl naprosto v pořádku bez komplikací a v pohodě, tak jsem si to nedokázala představit nožičkama napřed. Dočetla jsem se, že tento porod je mnohem delší, že jeho vyčkávací doba se musí prodlužovat, jelikož lezou napřed nožičky, tělíčko a nakonec to největší - hlavička. A tak jsem si říkala, že to teda ne, ne.

Tedy přišel den D a to bylo už 6.11.2006, kdy mi pan doktor naplánoval už hospitalizaci den předem na moji přípravu, však to znáte, co máte nějakou tu operaci za sebou, už nesmíte jíst od 5 hodin večer a naposledy napít jsem se mohla ve 12 hodin v noci a pak už ne. Mezitím si mne zavolala příjemná sestřička, ať jdu na vyšetření k panu přednostovi, že mne ještě jednou prohlídne a tedy stanoví, jestli na to půjdeme toho 7.11., jak mi již sliboval můj pan doktor. Proběhlo vyšetření přednostou kliniky a sdělil mi, že miminko je už sestoupené v pánvi a je přichystané, ale mé tělo že na to ještě připravené není a že tedy má ještě čas a že mi tedy dává návrh, co mu podal pan Dr. Procházka,,že mám otoky, vysoký tlak a že je miminko poměrně už dost veliké a tak že by doporučoval ten zítřek, ale samozřejmě pokud chci, tak že mohu ještě vyčkat do termínu.

Ale já nedočkavá maminka co slibuje své prvorozené dceři Nikolce, že bude mít už zítra sestřičku nebo brášku jsem to udělat nemohla a navíc taky jsem raději nic riskovat nechtěla a tedy přistoupila nedočkavě na 7.11., pan doktor tedy že ano, ať přichystají sál na zítřek na osmou hodinu ranní.

Večer jsem dostala klystýr a věci potřebné s tím a už jen s nedočkavostí čekala na ráno. Volala jsem manželovi, ať dorazí už tak na 7:30 a že už to bude.

Je ráno a já netrpělivě čekám na manžela, jsem poměrně dost nervózní. Když se můj manžel objeví, prostě jsem moc šťastná a ta nervozita ze mě trošičku ustoupila.

Je 8 hodin a neustále sedíme s manželem na chodbě u stolu s plnýma rukama mých věcí, kamera a tak. Ještě se objeví sestřička než vymění službu a přeje mi jen vše nej jak se patří.

Najednou se rozrazily dveře na oddělení a přiběhla sálová sestra s vozíkem, ať si okamžitě sednu, že jsou ve skluzu, že měli naléhavý případ a že dostane pokáráno, v ten moment se mi chtělo brečet, prostě jsem nevěděla, do čeho jdu a přitom už jsem podstoupila jednu operaci, když mi bylo 12 let, ale prostě mě to přemohlo.

Manžel pospíchal zároveň s námi, ale dveře od sálu se mu zabouchly před nosem, teda byly mu zabouchnuty a tak říkal, že absolutně nevěděl, co má dělat.

Tak a teď jsem přišla na řadu já. Nějaká sestřička nebo asistentka člověk ani pořádně neví jak byl vyjukaný a ještě k tomu jsou všichni stejní, tak mi říká honem se převlečte, ať to už máme za sebou a vy taky. Ani jsem nemrkla a už jsem ležela na operačním lehátku. Kde nic, tu nic jen za moji hlavou stála moc příjemná anestezioložka a povídá, tak co budete mít maminko? Já na to že nevím, že to mám jako překvapení, že jsme si to s manželem nechtěli nechat říct jako u první dcerky, ale že si vnitřně myslím na 99 %, že to bude kluk. Najednou slyším, jak říká jedné sestře - tak co bude to ve spinále(epidurál) a nebo celková anestezie? V momentě jak jsem to uslyšela, tak já na paní anestezioložku, já to mohu mít i ve spinále? A ona na to a proč ne? Já jí říkám, no já nevím jen jsme o tom s panem doktorem nemluvili a tak bych si to přála. Zeptala se tedy pana doktora Procházky a on mi říká: "Vy to chcete ve spinále?" "Ano", odpověděla jsem. "Tak tedy ať je po vašem." Jenomže kdybych tehdy tušila, tak bych ani necekla.

Sestra si mne posadila na stůl a povídá, maminko tak ohněte se jako že vystrčíte hřbet, ať vás můžeme pěkně píchnout a já poslechla, ale netušila jsem, že se mi trefí do páteře až na potřetí. Udělalo se mi moc zle a myslela jsem, že se pozvracím, ale to v momentě přešlo jako že nic, položili mě, přivázali ruce ke stolu, natáhli plentu a sestřička mi dala kyslíkovou masku, protože mi bylo trošičku ještě divně, prý se mi snížil tlak, že to je normální, že jsem prostě jen nervózní.

Už jsem necítila nohy a přistoupil ke mně pan doktor Procházka a ještě nějaký pan chirurg. Ptá se, tak co mamino cítíte tohle? A já, no jen že se mě zřejmě dotýkáte a on, tak to je ok.

A tak operace běžela, no když Vám povím, že jsem cítila každý dotek a následně jak vybavují z mého lůna moje miminko zrovna nejpříjemnější to nebylo, ale dalo se to přežít. Nebolelo to, ale ten divný tlak a tupý pocit už nikdy, to raději se uspat. No jo, ale já zvědavá ženská na svoje miminko „co to bude“ jsem si zajisté nemohla nechat ujít,že?

Najednou praskla voda a já se v momentě octla jako uprostřed bazénu a začala cítit vybavování mého broučka. Říkám za mnou té anestezioložce: "Už to bude? Cítím se napnutá jako struna." Ona povídá: "Už za chvíli - vidím už nožičky a následně na to, no už, tak co to bude, no co to je?" A říká: "Jé maminko, no vy máte nádhernou holčičku a vypadá, že je to pěknej cvalda." Jenomže mi ji hned neukázali, začala řvát jako pardál, aby se vědělo, že je už tady a že nás pěkně vítá, ale za chvilku jsem ji viděla zabalenou jak odpočívá a já za to začala pořádně ryčet jako by se mi něco stalo.

Sestřička povídá: "Tak co mamko, co se stalo, proč pak ty slzy?" Já prostě dodnes nevím proč, asi ty emoce a zároveň jsem byla možná zklamaná, že nemám kluka, přesto byla tak moc hezká, že to ze mě prostě jen samo šlo a to mě zlomilo. Povídá: "Proč, je vám zle? A nebo z radosti?" Ani jsem neodpověděla, jen že ano a tak jsem z radosti kývla. Ta se smála.

Bylo po všem a já byla za pár dní už docela fit nato, že jsem měla rozpárané břicho, ale bylo to tak skvěle zašité, že to bylo fajn. Holčička byla hodná a vůbec neplakala, jen spala a já ji jen kojila v pohodičce a žádný stres. Pár dní před odchodem domů mě ale začala nehorázně bolet hlava a tak jsem to sdělila sestře na oddělení šestinedělí. Chtěla mi dát prášek od bolesti, ale já je stále odmítala, jelikož jsem kojila a tak mi bylo předepsáno panem doktorem, ať hodně popíjím a že mi mají dát 3x infúzi, ať zavodníme mozek, že se to stává po tom epidurálu, že prostě unikne kapička mozkomíšního moku a že ten to způsobuje jak klesne hladina. Jo, jo jenom že ještě týden doma mě to drželo, pila jsem fest co se dalo, ale děs a hrůza. Samozřejmě to pak přešlo, ale už nikdy.

Tím bych Vám všem jen chtěla říct, že kdybych si měla dnes už vybrat, tak půjdu rodit přirozenou cestou, protože ta porodní bolest jak rychle nastoupí, tak rychle vymizí, to už mám taky za sebou s tou prvorozenou a super. Pokud by ale nebylo zbytí operativně, tak jen uspat. Pro mě to bylo vše v pohodě, vše se dalo prostě přežít, my ženský nejsme máčky a zažily jsme leda jakou bolest, ale ta hlava? Už nikdy. Mám kamarádky, co si epidurál na 100% vychvalují a taky jim to věřím, ale kdyby měly problém jenom s tou hlavou, protože to bylo pro mě ta nejhorší věc za tu dobu, tak by mluvily jinak. Je to prostě o tom štěstí, jak a kdo, a to se ovlivnit fakt nedá.

Jinak i na konec se i ten náš tatínek na předsálí dostal a stihl vše, jak má být, aby svoji druhou dcerku mohl pochovat.

Vůbec nelituji toho zážitku, protože jsem měla tu čest si to zkusit tak i tak a za to díky. Taky bych tím moc chtěla ještě jednou poděkovat celému operačnímu týmu, sestřičkám na odd. JIP a na odd. šestinedělí…………..byli jste všichni skvělí, super a fakt profíci.Děkuji!

Takže mamky, nenechte se zastrašit a přeju všem jen to nej nej.