Z Opavy, z Opavy jede vláček do Prahy…

Vlakem jsem jezdila vždycky moc ráda. Za oknem utíkající krajina, monotónní zvuk a stálé nové cizí tváře ve mně probouzely romantické představy. Snila jsem s otevřenýma očima, někdy jsem je zavřela a upadla do hlubokého spánku, někdy jsem jen vyhledávala oční kontakt se spolucestujícími a představovala jsem si, jaký asi žijí život….

Snílek ve mně zůstal, ale s velice živým batoletem pro snění nezbývá prostor. Místo občerstvujícího odpočinku počítám s dítětem kolik šroubků a tlačítek vlak má, zjišťuji, co všechno lze najít na podlaze či v různých zákoutích a kolik uliček, dvířek, okýnek se dá prozkoumat. Ty lidské životy poznávám prostřednictvím lidské trpělivosti, ochoty a inteligence. Vlakem jezdím stále ráda, jen se občas nestíhám z toho dětského světa vrátit do toho reálného a zjistit tak, že jízdní řád už není pohádka, ale realita. A ta realita je pro mě někdy dost velkým oříškem!

Je středa brzy ráno, chumelí, fučí severák a je krásně bílo. Tatínek nám i s autem uvízl v Praze a jelikož se musím i s mrnětem dostavit do matičky Prahy v pátek ke zkouškám, volím cestu vlakem. Těším se a tak hned balím a vyhledávám nejbližší spoj. Cestování mám skutečně ráda a tak když můžu, z bytu utíkám a bezhlavě se vrhám do skutečných dobrodružství. Někdy však malinko zapomenu, že kromě svého báglu mám na břiše v šátku ještě velký kus živé hmoty – a to mého syna Danečka. Ten už tak cestování neholduje, obzvlášť fučí-li nebo naopak je-li moc horko, trvá-li dobrodružství moc dlouho, není-li uspokojena jediná jeho potřeba (například to, že se zrovna když spěcháme na vlak, chce projít sněhem nebo se mu při přestupování zalíbí tlačítka na dveřích atd.). Balím „nejnutnější“ věci jako desatero oblečků na pár dní, obrovské knihy anatomie ke zkoušce, hračky s kterými si stejně budu hrát maximálně já a ještě veledůležité jídlo na cestu. Hotovo! S radostí zvednu tašku a v tom mi úsměv na tváři poněkud ztuhne a ruka s taškou mi po chvíli klesá k zemi. No pravda, v balení ještě moc praxi nemám. „Však to nějak unesu,“ říkám si hrdinsky. Vážu si šátek (s kočárkem po zkušenostech odmítám cestovat), do něj 12-ti kilové dítko a do ruky tašku s cihlami. A můžeme vyrazit! První kroky jsou trochu nejisté, obzvlášť ve sněhové závěji, trošku se kymácíme ze strany na stranu, ale držíme směr.

Důležité je stihnout ten trolejbus, který nás za pět minut odveze na nádraží. Vlak totiž odjíždí za dvanáct minut a to ještě nemáme jízdenku! Trolejbus už stojí na zastávce, snažím se běžet, ale moc mi to nejde. Ten, kdo mě spatří zezadu, vidí kolíbající se kouli, kdo má to štěstí zepředu, nenaskýtá se mu o nic lepší pohled. Ale hlavně, že to zvládáme… S jazykem na vestě se přikymácíme k právě odjíždějícímu trolejbusu, Daneček zamává…, nezvládáme!

S přibývajícími minutami na zastávce tuším začínající dobrodružství. Adrenalin mi koluje v krvi a já kontroluji stav mého synka. Zívá, neblahé znamení, vydrží maximálně pár desítek minut, pak spustí. Autobus, nasedáme, za zavazadlo protestně neplatím a v duchu počítám sekundy. Na nádraží se vřítíme jako velká voda a s překvapením zjišťuji, že do vlaku již nenasedneme. Na podobné situace jsem však již zvyklá, tak se nevzdávám! Stojíme řadu na informacích, Danečka propouštím z šátku, nechávám ho prohlížet prospekty. Dovídám se, že nejbližší vlak směr Praha pojede za tři a půl hodiny, dřív jedině Pendolino. Ač jsem fanoušek obyčejných rychlíků, platím kartou kilometrickou banku (pro necestující: 2000 km za 1400 Kč) a místenku na Pendolino (200 Kč). Zatínám zuby, ale s ospalým dítětem si jinak počít nemůžu. Paní za okýnkem pro mě však má nemilou zprávu, na účtu není dostatek peněz. „Ale vždyť by tam měly být!“ podotýkám, ale není mi to nic platné, účetní zůstatek je nemilosrdný. Dostávám kilometrickou banku, na víc nemáme. Daneček se po mně velice vážně podívá. Říkám si, ještě že neumí mluvit, určitě by mi dal co proto. Chystám se vytáhnout mobilní telefon, abych zavolala manželovi, že se „trošku“ opozdíme. To by ale nesměl být vybitý a nabíječku by nesměli překousat dupíci (zakrslí králíci). Popadá mě první beznaděj, v informacích nechávám cihly a vydávám se do ulic s pocitem žebráka.

Vánice je neodbytná, silně chumelí a já zvažuji, odkud bych si zatelefonovala a kdo by mě založil o dvě stovky. Mé myšlenky přeruší Danečkovo vzlykání, které se po chvíli přemění na vytrvalý řev. S řvoucím tygrem na hrudi rychle spěchám zpátky na nádraží. Uchylujeme se do tepla, tygr se uklidňuje, já ne. Přeměřím si obsah čekací haly, pár študáků, důchodci, spěchající cestující a jedna milá slečna s krosnou. Vybírám si právě ji a líčím jí naši situaci, ochotně mi půjčí mobil. Manžel nezní překvapeně, vlastně mi něco podobného ráno předpovídal. Domlouváme se, že na mě počká v Praze u vlaku s dvěma stovkami, které pak dodatečně doplatím za místenku v Pendolinu. Ještě si stačím postěžovat, že je to stejně problém drah, že si neumí odečíst příplatek z hodnoty kilometrické banky. A že jim tedy můžu nabídnout buď kilometrickou banku nebo stravenky. Slečně poděkuji a z posledních pár korun jdu ke stánku koupit polomáčené sušenky. V tom mě slečna dobíhá a nabízí mi, že si ode mne koupí ty stravenky, abych si místenku raději koupila. Připadám si trošku trapně, ale s vděkem nabídku přijímám a dávám jí o jednu stravenku víc. S úlevou nasedáme do vlaku směr Ostrava. Daneček hned usíná a já se snažím uklidnit. Ani se nenadějeme a blíží se Ostrava – Svinov. Daneček stále spinká a mně je líto ho budit, byl tak unavený. Oblékám ho, ani přesto ho neprobudím, čekám až zastaví vlak, pokládám ho na sedačku. Lidi se přese mne hrnou, musím ustoupit a počkat. Teprve až všichni vystoupí, vážu si šátek a sundavám náklad s cihlami. Opatrně vkládám Danečka, který stále spinká, do šátku.

Myslím na to, až přestoupíme do Pendolina, jela jsem s ním jen krátce a nebylo tam příliš místa pro děti, ale určitě se nám uleví. Na přestup máme 15 minut, nemusíme spěchat. V tom si všimnu, že do prázdného vlaku nasedá nějaký pán. Vyděsím se, myslela jsem, že to je konečná stanice a prosím ho, zda by mi pomohl z vlaku se zavazadlem. Děsí se spolu se mnou, protože vlak se chystá k odjezdu. Přistupuji ke dveřím, snažím se je otevřít, nedaří se, vlak se rozjíždí. Útočím na nevinného pána, křičím, ať sežene někoho, kdo ten vlak zastaví. Potřebujeme přece přestoupit na Pendolino. Nemůže nám ujet druhý vlak v jeden den! Pán mě uklidňuje, že můžeme vystoupit ve Vítkovicích. Moc se mu to nedaří, v duchu nadávám na celý svět, znavená si sedám na sedačku – vítej beznaděj číslo dvě! Po deseti minutách vnitřního utrpení vystupujeme na vítkovickém nádraží. Daneček se probouzí, ve vánici čekáme dalších deset minut na zpáteční vlak. Uklidňuji se, jsem přece dítě štěstěny a jedno dítě nosím s sebou, nemůžu panikařit. Vystupujeme a já se zase cítím svá, snažím se situaci vysvětlit synkovi, ujišťuji jeho a zároveň i sebe, že všechno dobře dopadne. Jsem vyrovnaná do té chvíle než zjistím, že výtah z nástupiště je nefunkční a musíme se tedy vydat po kluzkých schodech. Náklad na hrudi i v ruce mě táhne dolů a já musím jako stará babička schůdek po schůdku, vciťuji se do starých lidí a slibuji sama sobě, že už navždy budu k těmto lidem obezřetná! Přijímám soucitné pohledy a zároveň rány ze stran spěchajících lidí. Do haly svinovského nádraží vstupuji s výrazem trpícího zvířete. Ujistí mne bezdomovec s novinami Nového prostoru v rukách, který mi nabízí pomoc. Tvářím se hrdinsky, ale on mi to nevěří. Pronásleduje mě a já jsem mu za to vděčná, po chvíli pomoc přijímám. Doprovází mě k informacím, kde zjišťuji, že Pendolino už sice uhání, ale každou chvíli má dorazit EuroCity ze Slovenska s dvouhodinovým zpožděním kvůli popadaným stromům. Štěstí mě ani tentokrát neopouští, podílím se o svou radost s bezdomovcem, který mě následuje až k nástupišti. Omlouvám se mu, že si nemůžu koupit jeho noviny, ale skutečně nemám ani korunu. Snad mi to i věří (kolik lidí denně mu tuto větu asi řekne?) a při čekání na peronu mi vypráví jeho osud. Jeho společnost je mi příjemná, vždyť to je jediný člověk, který mi dnes sám od sebe pomohl. Pomáhá mi až do kupé a já se s ním jen nerada loučím. Jsou dvě hodiny odpoledne, s Danečkem sedíme v kupé pro matky s dětmi a já cítím úlevu, snad dnes už poslední. V uličce potkávám sympatickou paní, kterou poprosím o půjčení telefonu a hlásím změny manželovi. Přijímá je poklidně, asi mě už opravdu zná!? Usadíme se a zkoumáme první šroubky, sedačky, špínu v záhybech okna… když v tom k nám nasedá první spolucestující. Upozorňuji ho na divokého skřítka, i přesto si přisedá. Povídáme si, Daneček předvádí své dovednosti a koketuje s postarším pánem. Má dobrou náladu a já si říkám, jak dlouho mu vydrží. Kilometry ubíhají a přisedávají další lidé, paní středního věku a mladý sympaťák. Daneček je bezprostřední a nabízí všem osazencům své hračky, kdybych nezasáhla, rozdá celý obsah našeho zavazadla. Když mířil ke kapsičce se spodním prádlem, naštěstí jsem byla v pozoru…

Cesta začíná být zdlouhavá, v Pardubicích čekáme třicet minut, dáváme přednost, čekáme, dáváme přednost….. Daneček začíná být mrzutý a já unavená. Chodíme uličkou tam a zpátky, Daneček navštěvuje lidi v jednotlivých kupečkách a všichni ho náležitě baví. Začíná se stmívat, Daneček zívá a sápe se mi po hrudníku, snažím se jeho mrzutost krotit kojením. Vysvětluji naše zvyky, paní mě chválí, pán se omluví a galantně opouští kupé. Došlo nám jídlo, hračky už omrzely a já jen nosím a nosím. Vagónem se střídavě ozývá pláč mého dítěte a povzdechy ostatních cestujících. Konečně se blížíme k Praze, těsně před Prahou však čekáme 40 minut. O půl osmé po celodenním cestování opouštíme vlak. Již nečekám pomoc, vyhodím tašku s cihlami na peron a poté „vyskočím“ sama. Rozhlížím se a instinktivně se uchýlím ke straně a pozoruji vytrácející se lidi, už mě nemůže nic zaskočit, nedivím se, že zůstávám sama na peróně… Daneček toho už však má dost, po celém nádraží se ozve dětský pláč. Snažím se ho uklidnit, ale už je toho přespříliš. V duchu nadávám na manžela, proklínám chlapy a padá na mě celodenní únava. Nemám odvahu se hnout z místa, nechci riskovat další schody. Sedáme si na bobek a čekáme…. Uplynulo deset minut a nikde nikdo… Potkávám průvodčí, která si již ve vlaku vyslechla náš příběh. Půjčuji si její telefon a volám… Manžel je v podchodu a čeká, jelikož nebylo ohlášeno nástupiště, na které náš vlak přijede. Za pár sekund je manžel u nás, zvažuji, zda vytáhnout sekeru či polibek. Láska je však silnější….

V kapse mám zmuchlanou místenku na Pendolino. Pohlédnu na desetimetrovou řadu u pokladny, na Danečka a vzdávám to. Štěstí si za to stejně nekoupím. Ještě zdoláváme metro a autobus, upadáme do tvrdého spánku a mně se zdá, jak jedu nekončícím vlakem. Sláva dobrodružstvím!