Tramvají naposledy?

Ty ostřejší z nás si už na zastávce vyhlédnou oběť, která jim pomůže, nebo si přímo vyvolají někoho z tramvaje – nekompromisně, neboť jinak to nejde – nikam bychom nedojely. Ty, co je to nebaví, nebo jezdí z konečné jako já, mají smůlu, nebo si brzy pořídí co nejlehčí kočár, aby ho uzvedly. Jenže ouha – i samostatné maminky mohou narazit.

Sobota 3.2. 2007, těsně před sedmou večerní jsem vystupovala z tramvaje číslo 14 na stanici Březiněveská v Praze - Kobylisích. Vědoma si toho, že řidič nesleduje svůj vůz, aby věděl, kdy maminky vystupují, jsem pečlivě dvakrát zazvonila, vůz skoro prázdný, nemělo smysl prosit postarší paní, co seděla vpředu, aby se šla hrbit kvůli mým golfkám a mému osmikilovému potomku. Tramvaj zastavila, na zastávce byli dva hoši, kteří ale bryskně zamířili k jiným dveřím, abych pro jistotu měla dost místa k samostatnému výstupu.

Když jsem stála na posledním schodě s jednou nohou venku, pan řidič zavřel dveře a rozjel se.

Upozorňuju, že jsem si mezi dveřmi nelakovala nehty, ani nepudrovala nos – prostě jsem vystupovala s asi šestnáctikilovým kočárem v náručí. Začala jsem řvát. Jeden z dříve neochotných hochů vystartoval, že mi pomůže (ve stylu mého partnera, který se zeptá, jestli nechci pomoct, když je práce hotová), ale pan řidič zastavil, otevřel dveře a nechal mě otřesenou vypadnout ven.

Nikomu se nic nestalo, jen mám naražená žebra s modřinou od stisku dveří, a jsem trochu v šoku.

Jenže nevím, jak teď budu jezdit tramvají – mám snad jít pokaždé osobně žádat řidiče, aby posečkal, než vystoupím? Nebo začít zoufale volat o pomoc před každou zastávkou? Nevím, a bojím se, že neznám žádné řešení...