Dokonalé dítě

Když jsem byla svobodná, bezdětná, s nevyčerpatelnou zásobou energie a nepatrnou zkušeností s výchovou mladšího bratra (který mé výchově urputně vzdoroval) a s výchovou bratrance (kterého jsem si občas půjčila na pár hodin), domnívala jsem se, že vím o výchově dětí všechno. Cíl byl jasný, děti musejí být ve všem dokonalé. A když nejsou? Tak je chyba vždycky u rodičů. Neřekli svým dětem dostatečně jasně, co se musí a co nesmí…

Výchova není jen ve slovech

A teď máme v rodině dítě, které má za sebou minulost, na které jsme neměli podíl. Nevíme, do jaké míry je nám povahově podobné. Ale chceme ho vychovat co nejlépe. Teď už vím, že výchova není jen ve slovech. Mám několik vzpomínek:

V pondělí v podvečer usedám nad skripta, v úterý mě čeká zkouška. (Dálkově jsem studovala.) „Děti, nechte toho, buďte zticha, musím se za dvě hodiny naučit to, co nám přednášeli celého půlroku.“ „A to ses nemohla začít učit dřív?“ reagoval dospívající syn. „Ne, nemohla, neměla jsem vůbec žádný čas.“ „No, to mi nepovídej, že půlhodinka denně by se nenašla,“ napomenul mě syn, stejně tak, jak to slýchá on. Má to dobře odposlechnuté, ale asi ho moje proslovy příliš nezmění, když na vlastní oči vidí, že si matka taky nechává učení na poslední chvíli.

Další příběh z doby, kdy dcerka chodila do školky v centru Prahy: Pokaždé přecházíme dvě rušné křižovatky. Musí jít za ruku a nechce. Hrajeme si na maminku. „Terezko, ty budeš maminka a já Terezka,“ navrhuji. Terka mě předběhne o dva kroky, pevně mě chytne za ruku, táhne dopředu a komanduje: „Tak dělej, honem!“

Jaké děti chceme vychovat? A jaké děti nakonec vychováme? Naše děti se chovají stejně jako my. Navzdory množství slov, která k nim promlouváme.

Co je cílem naší výchovy

Přemýšlela jsem, co je vlastně cílem naší výchovy. Perfektní dítě, takřka nadzemská bytost? Hodné, poslušné, ale také schopné se samostatně rozhodovat, pečlivé, ale zároveň velkorysé, opatrné, ale i nebojácné… (Hlavně ne cholerické.) Každé dítě má nějaké vlastnosti „v sobě“. A naším úkolem je, aby se děti naučily vládnout svým vlastnostem a ne naopak. Můžeme dětem něčím pomoci, aby obstály? Možná, že to zní trochu nepopulárně, ale hodně tím, že budeme pracovat sami na sobě.

Mám deset dětí v rozpětí dvaceti let, některé vlastní, některé přijaté, ale do všech jsem se obtiskla. Jsou mi všechny v mnohém podobné. Už víc než čtvrt století večer dětem připomínám, aby si svlečené oblečení hezky složily na hromádku. Celkem bez dlouhodobých výsledků. Až mě manžel upozornil na to, že matka, která si sundává ponožky tak, že si je přišlápne ke koberci, vytáhne z nich nohy a na tom samém místě je nechá ležet, asi nenaučí rovnat děti komínky. (Mám jednu skvělou vlastnost, velkorysost, kterou manžel cení zejména když přijde později, než slíbil. Ale každá vlastnost má i svůj rub. A co se týká těch ponožek, já je na rozdíl od dětí nakonec uklidím.)

Přemýšlím nad tím, zda jsem dětem opravdu vzorem a stydím se. To, co jim zakazuji, sama dělám. (To víte, že pro své chování najdu omluvu.) Kolikrát jsem ujedla něco před obědem, jenže já s jídlem nezlobím. Mluvila jsem na děti ošklivě. Ale byla jsem v hrozném tlaku. Že na děti křičím? Jenže ony mě snad vůbec neslyší! No dobře, lhala jsem a nedodržela slovo. Ale to přece není stejné jako u dětí. Já jsem k tomu měla pádný důvod. Nemá smysl omlouvat si své chování. Je lepší se pustit se svými nedostatky do boje. Nepředstavujte si, že z dětí „vytlučete“, aby vaše chování nenapodobovaly.

Výchova dětí není snadná záležitost. Ale brali jsme si ty odmítnuté děti proto, abychom je milovali, ne abychom je zdokonalili. Nepodaří se nám vychovat dokonalé děti nedokonalých pěstounů. (Přece jen, všechno se na genetiku svést nedá.) Ale mám jednu naději. I mě se moji rodiče snažili vychovat k dokonalosti. Moc se jim to nepovedlo. Ale výrazně jsem se zlepšila, když jsem sama začala vychovávat své děti. Třeba to, co se u našich dětí nepovedlo nám, napraví naše vnoučata…