Nebojte se porodu!

Milí rodiče, maminky a tatínkové,

rozhodla jsem se, ze Vám napíšu, jak probíhal můj porod, protože to tak trochu internetu dlužím. Přečetla jsem si řadu příběhů a z každého jsem si něco vzala, tak se připravte, vezmu to od začátku a bude to dlouhé vyprávění.

Nejprve něco o mně: nejsem žádný moc přírodní typ, pracuji jako projektový manažer, žiju na venkově .... celé těhotenství jsem strávila víc prací než odpočinkem, poslední úkol jsem si odšktla 10 dní před porodem a to už v termínu.... všichni mě stále vyhrožovali, že předčasně porodím nebo že dítě bude nervák... nikdo nevěděl, že mi si spolu všechno pořád vysvětlujeme a že jsme sehraný tým už v bříšku.

Porod v podstatě podle mě začal už týden dopředu takovou zvláštní příhodou.... to asi mimčo už hlásilo, že teď už je opravdu čas se uklidnit.... v pátek večer jsem dělala obrovskou mísu bramborového salátu pro chlapy, co nám měli v sobotu pokládat lino... najednou jsem přestávala vidět na jedno oko... říkala jsem si asi ta cibule :-) lehla jsem si, ale přidala se ukrutná bolest hlavy, pak necitlivost v rukou a nohou a nakonec mi začal dřevěnět jazyk, to už manžel nevydržel, oblékl mě a hurá do nemocnice. Jen jsme nevěděli, jestli máme jet na porodnici nebo ambulanci. V autě jsem měla ještě zimnici.... myslela jsem si normálně, že mám mrtvici a poprvé za celé těhotenství (ne-li život) jsem o sebe měla opravdu strach.

Přijezdem do porodnice vše ustalo, paní doktorka mě vyšetřila, vzala krev, tlak, moč a konstatovala, že je vše v pořádku, ostatně kromě bolesti hlavy (která ustala až za 3 hodiny po prášku) jsem se cítíla dobře. Nicméně doktorka konstatovala, že jestli s tím souhlasím, ta příhoda byla divná a že si mě nechají už v nemocnici.... tak jsem si celkem ráda šla konečně lehnout... manžel dodělal doma salát sám (chybělo už jen nakrájet mrkev)... víkend probíhal v pohodě, pořád jsem spala, zaslouženě za celé propracované těhotenství. Každé ráno nás (s ostatními "čekatelkami") natočili na monitor a vyšetřili. V neděli monitor ukázal pár stahů, paní doktorka to v poledne zjistila a tak si mě ještě pozvala na prohlídku. Řekla mi, že můj nález je celkem pěkný a že uvidíme, že se porod možná rozběhne. Tak jsem čekala, pozorovala se a těšila se, že budu rodit. Kromě toho, že mi nebolestivě tvrdlo břicho, se nic nedělo. V pondělí ráno jsem šla znovu na kontrolu, nález pořád stejný. Pan doktor mi udělal tzv. Hamiltonův hmat - to jsem se dozvěděla až na vizitě a pak si našla na internetu, co to znamená: je to vcelku přirozený způsob, jak vyvolat přirozeně porod, no jo, jenže on mě neupozornil dopředu, že mi ten hmat udělá, takže jsem byla dost překvapená... no, když Vás někdo vyšetřuje a najednou Vám udělá "Hamiltona", tak trochu valíte oči z důlků .... po tom Hamiltonovi jsem chtěla moc zase zpátky domů, navíc na chodbě jsem viděla paní, kterou zrovna vezli z porodního sálu, vypadala tak vyčerpaně, že už jsem zase rodit nechtěla.... propustili mě na propustku...

Doma bylo vše při starém, ráno jsem uklidila, uvařila, koukla na e-maily a věnovala se psovi a dalším domácím pracem, spala jsem, co to dalo .... Už od úterý začaly poslíčci... bolesti v břiše, jako když se Vám chce rychle "na velkou" a pak to zase přejde, to bylo vždycky tak i 2 hodiny třeba po 10 minutách, ale pak to přešlo. Manžel se večer oholil se slovy, no dneska už určitě pojedem. Ráno jsme se vzbudili a nic. Ve středu v noci jsem se probudila a rozhodla velkou věc, došlo mi, že můj porod je víc věcí veřejnou než mojí a dítěte... stále nám někdo volal, psal sms a ptal se, jestli jsme už porodili nebo jak nám je, někdo dokonce už psal gratulace. V půl čtvrté ráno jsem se vzbudila, poslal e-mail své nejlepší kamarádce, že si vypínám mobil a bez varování všech příbuzných jsem si vypnula mobil. Od té doby jsem si řekla, že dávám prostor také miminku, aby se taky konečně projevilo. Celý čtvrtek mi bylo tak už celkem špatně, spala jsem, občas na mě přišla nějaké ta bolest (večer už mi přišlo, že mám rozbolavělé celé břicho, jako při menstruaci), ale stále nic moc, čekala jsem nehorší ta tohle bylo zatím celkem v pohodě. Večer v 11 hodin (manžel se zase oholil :-) a tentokrát oholil pro jistotu i mě) jsem šla spát se slovy, že z toho asi zase nic nebude... jak jsem ulehla měla jsem zas takovou bolest, že jsem zase vstala a řekla jsem: "Víš co, zkusíme to měřit" Bolesti byly po 10 minutách od těch 11 do 2 ráno, ale pořád se to dalo vydržet, tak jsem si šla zase lehnou, četla jsem v knize, že takové bolesti je dobré zaspat, aby si člověk ještě před porodem odpočinul... asi v půl třetí mě vzbudila taková bolest, že jsme byli do 3 minut zbalení a seděli v obýváku připraveni jet do porodnice... stoupla jsem si a zase jsem manželovi vysvětlila, že tak hrozný to ještě není. Mimochodem - my jsme chtěli přijet do porodnice na poslední chvíli, abychom toho co nevíce překonali v klidu doma... No, raději jsem zavolala do porodnice, že mám už od jedenácti (bylo půl třetí) bolesti po 10 minutách, ale že to ještě není tak hrozný, řekla jsem "oči z důlků ještě nevalím". Sestřička mi řekla, ať buďto přijedeme nebo že říkají prvorodičkám, že má přijet, až budou bolesti po 5 minutách a nejméně 2 hodiny... spát už jsem nešla, manžel ano, pustila jsem si schůzi poslanecké sněmovny a zapisovala.... bylo to 8, 10 i 6 minut po sobě, ale na 5 jsme dostali až v šest ráno ... v deset ráno jsem měli být tak nebo tak v poradně, takže jsem usoudila, že nikomu nebude vadit, když tam přijedeme v 8 .. vzbudila jsem manžela a jeli jsme... to už byly bolesti po 5 minutách pravidelně ... když jsme dojeli do porodnice, tak tam byl pekný mumraj, který se moc s mým porodním plánem neshodoval, všichni byli unavení (i když stále příjemní), v noci bylo už 5 porodů a mě prý už také čekali s každým zazvoněním ... doktorka mě vyšetřila, řekla, že jsem otevřená na 5 a monitor nic moc bolesti neukázal (aby ne, trošku mě ty bolesti přešly, když jsem viděla ten shon)... nicméně zpátky domů už nás nepustili, měla jsem tam ještě rezervovanou postel (byla jsem na propustku), takže jsem se ubytovala.... po 15 minutách přišla sestřička, že mě chce vidět ještě pan doktor... (mimochodem to byl ten, co mi udělala Hamiltona, tak jsem mu rovnou řekla, že už žádného Hamiltona a on asi i pochopil, že se se mnou musí víc bavit, než mi něco udělá), doktor mě vyšetřil a pak se posadil a říká mi: "Tak jak Vy si ten porod představujete?" Odpověděla jsem: "No, co nejpřirozeněji, budu se moc snažit to dobře odrodit." Nesmím být střevo, říkala jsem si. "Při Vašem nálezu běžně navrhujeme protrželí plodové vody, jak to vidíte?" "No a můžu si to rozmyslet? Poradím se s manželem," odpověděla jsem. "No, jestli Vás ty bolesti baví, můžete si tu chodit po chodbě třeba ještě 2 dny, je to Vaše věc", dovětil ještě pan doktor.

Šla jsem na pokoj... zrovna přivezli maminku po porodu ve výborné náladě, řekla mi, že si mám nechat tu vodu protrhnout, že pak už je to rychlý a že jí to taky udělali. Já začala přemýšlet hlavně, jestli to není něco nepřirozeného... tak jsem volala ještě kamarádce, která je úplně celá přirozená, co si o tom myslí (navíc si chce dělat kurz na dulu, tak mi radila celo dobu). "Mně protrhli vodu u obou dětí", řekla... tak už nebylo co řešit.... vrátila jsem se na sál, že tedy ať mi tu vodu trhnou (už z časopisů jsem věděla, že to nijak nebolí a taky nebolelo). Bylo asi 9:45. Po té vodě mě připojili na monitor a změřili teplotu ... do 2 minut na mě přišla taková bolest, že už jsem tedy opravu valila oči z důlků. Kamarádka mi ale řekla: "Nesmíš se tou bolestí nechat zaskočit", teprve teď jsem věděla, jak to myslela... nenechala jsem se zaškočit, začala jsem dýchat.

Chtěla jsem rodit na nadstandardním pokoji (je tam velká poslel jako manželské letiště, míč, vana, lano a nevím co ještě). Ten pokoj je asi 50 metrů od sálu, kde mi píchli tu vodu...sestra řekla, ať si tu bolest rozdýchám (byla to tedy žákyňka, tak jsem jí to neměla za zlé) a jdu si sbalit věci na ten nadstandard. "To asi nepůjde, přiveďte mi manžela a dejte mu ty zelený hadry", sekla jsem na ní. Když mě vedla na nadstandard asi pochopila, že je mi opravdu zle, protože manžel pak říkal, že byla dost vyděšená, když pro něj přišla. Do toho pokoje jsem hodila šipku přímo na tu velkou postel, ani jsem nevěděla, jak zbytek pokoje vypadá. Za chvíli přišel manžel a komentoval můj stav slovy: "Teda na tebe to fakt přišlo." Pak už jsem se jenom svíjela jak kočka, z jednoho boku na druhý, zkoušela jsem to na všechny čtyři, ale to nebylo ono. Bolesti jsem měla prý po 5 minutách - to jsem nevěděla, celou dobu jsem vůbec neměla představu o čase (a vřele to doporučuji). Asi hodinu jsem jela v rytmu - vydržet bolest - co nejvíc si odpočinout - mezi kontrakcemi jsem instruovala manžela, co má dělat, až budu mít bolest. Je úžasné, že to vydržel. Řvala jsem na něj: "masíruj, nemasíruj, dojdi mi pro ponožky, nikam nechoď, nešahej na mě, dej mi napít...." Porodní asistentka přišla čas od času se podívat, jak porod postupuje. Za celou dobu jsem se také stihla zeptat manžela, jestli je tady ta vana a ten míč, ale při představě vzdálit se z postele jen o píď, jsem nechápala, jak se někdo může pohupovat po míči nebo vydržet v prostorově omezené vaně.

Já jsem si připadala jako pračlověk, který se svíjí na zemi... tak se asi dřív rodilo, myslela jsem si. V jedné takévé bolesti přišla asistentka a zeptala se mě: "Souhlasíte s tím, že druhou dobu porodní strávíte na sále?" Souhlasila bych, i kdyby se mě zeptala, jestli souhlasím s tím, že mi useknou hlavu... no nic... pak řekla manželovi, že až na mě přijde to vypuzování, tak pro ní má dojít... ani jeden jsme nevěděli, jak takové vypuzování vypadá... ale nemuseli jsme se bát, že to nepoznáme... najednou, jakoby švihem mě ta bolest otočila na záda, roztáhla jsem ruce, nohy a já začala tlačit. Manžel se slovy to už je asi ono běžel pro sestru. Možná, že kdybych v ten moment zůstala na tom pokoji, tak porodím do 5 minut, alespoň jsem měla takový pocit... jenže sestra mi řekla, ať si tedy přejdu na sál. Nevím, proč nechtěli rodit na tom nadstandardu, asi se báli, prvorodička, není tam monitor, postel je nízká .... nevím, každopádně přechodem 50 m na sál (reps. manžel mě táhl, já se ho držela za krk a připadalo mi, že nohy táhnu za sebou, i když on říkal, že jsem šla).... Na sále mě všechno přešlo, najednou jsem neměla takové bolesti a vypuzování už vůbec ne... chvilku jsme tam jen leželi (s bolestmi, ale už ne takovými) a čekali, co se bude dít.... ani nevím, jak to na mě zase přišlo (a jestli vůbec), každopádně najednou sestra upravila křeslo do takové pozice, že jsem nelitovala, že mám docela fyzičku. V podstatě jsem byla do takového Véčka (úplně skrčené nohy, trup jsem přitahovala ke stehnům, bradu na hrudník - a ještě mi pomáhal manžel)... podle instrukcí porodníků jsem začala tlačit... všechny ovšem překvapovalo, že kontrakce šly zase jen po 3 - spíš 5 minutách ... z monitoru mě už stejně odpojili a čekali vždy, když jim řeknu - TEĎ.... výborně jsme spolupracovali, jenže i to bylo málo.

Slyšela jsem, jak přichází sestra "co se děje, ona netlačí?" "Ona tlačí dobře, ale ono to nejde"... srdeční ozvy dídětě klesly pod 100 (byly na 70), tak nám doktor řekl: "tak vážení od darování pupečníkové krve už musíme upustit, na to jsou přísná pravidla...." no, já pořád dle pokynů tlačila, ale pořád to nešlo... už jsem cítila, jak mi bolesti docházejí a jsou čím dál slabší.... sestra zase řekla: "Ona paní má bolesti od 11 od večera, plodovku si nechala píchnout až v 10 - to už je děloha hodně unavená".... bez bolesti to nepůjde (nebo hodně špatně), došlo mi.... setra listovala mým prorodním plánem, doktor se ptal ..."Co oxytocin?" sestra na to "Nepřála si"... já jsem zareagovala, "píchněte mi to"... tak mi píchli oxytocin... trošku se bolesti vrátily, ale už ne takové ... na jednu jsem čekala tak dlouho, že jsem tam málem na sále usnula... když se sbíralo na (podle mých pocitů) poslední bolest, ptal se ještě doktor sestřičky "Co nástřih?" "Jen v nutném případě, má tu napsáno"... už jsem na nic nečekala a řekla jsem "Klidně mě rozstříhejte", strašně jsem se bála, aby museli moje dítě brát kleštěmi.... pak už jsem viděla, jak doktor rozevírá velkou zelenou plachtu, sestra si leze ke mně na křeslo a chystá si koleno (aby ho přitlačila na břicho), manžela se zeptali, jestli mu nevadí krev a ještě se mě stihli zeptat, jestli nechci sundat ty hezký ponožky, abych je neměla od krve.. manžel jim povyprávěl, kde bydlíme, kolik je tam obyvatel a dodal "tady se díváte na budoucí starostku" (trošku komické)... bolest se sbírala, všichni jsme čekali, když už se mi zdálo, že to bude stačit, řekla jsem už to bude.... doktor řekl, tak teď všichni nebo nic..... HUP ... a mimčo bylo venku... ten pohled se mi teď pořád vrací (krása)... ježiš ten je velkej, komentovali to všichni.... naše dítě mělo 3 800 g a 53 cm, já jsem vypadala, že kromě břicha jsem v těhotenství nepřibrala ani deko, tak byli všichni překvapeni.... oproti porodnímu plánu jsem vůbec neprahla po tom, aby mi ho ještě neumytého dali na břicho .. vlastně ho v té poloze do V ani neměli kam dát.... manžel běžel hned za ním a už byl jen jeho.... vlastně si ho užil víc než já od první chvíle....

Potom už následovalo jen šití ... doktor si 2krát volal pro nitě.... šití bylo na celém porodu asi to nejhorší a nejnepřijemnější, ale stálo mi to za to. Další komplikací byla modřina snad přes celý zadek, to jak mi špatně zafungovalo lokální umrtvení... asi že ho píchl na poslední chvíli....

Celý tenhle příběh se odehrál v porodnici v Benešově, možná Vám to připadá šílené, možná by to někdo popisoval jako hrůzu, ale pro mě to byl krásný porod, připadala jsem si jak v tranzu - zfetovaná, poslouchala jsem své tělo a rady porodníků, možná, že mě měli nechat na tom pokoji, ale možná by to dopadlo špatně, všechny jejich kroky jsem považovala za správné a tím, že jsem si ještě před tím, než něco udělali, sama o to řekla, jsem měla pocit, že si celý porod řídím sama. Byli skvělí! A nejskvělejší byl můj manžel, bez něj bych si to nedovedla představit.... na oddělení šestinědělí byli také úžasní, všude čisto, všichni příjemní, 100% péče o děti, rooming in a absolutní podpora při učení se kojení. Benešovskou porodnici mohu jen doporučit, nevím, jakou máte představu o porodu, ale myslím, že tady jde zrealizovat lecos...

Závěrem pár rad nebo triků, které mi pomohly:

1) Určitě si napište porodní plán, ale nelpěte na něm.

2) Nenechte se zaskočit první opravdovou porodní bolestí. Popisovala jsem to, že je to jako když Vás někdo zastřelí a Vy pořád žijete.

3) Berte bolest jako protivníka, který Vám pomáhá vyhrát zápas (bez ní hra končí). Pořád jsem si říkala, tak co na mě ještě zkusíš... pak, ještě tohle vydržím, ještě tohle taky vydržím ... a ono to má konec

4) Jsem přesvědčená, že bez bolesti porodit nelze. Navíc Bůh, zapomněl říct, když říkal "v bolestech rodit budeš", že mezi těmi bolestmi nám dal ještě pár minut na výdech a to je bezva

5) Vezměte si s sebou někoho, kdo Vám bude určitě oporou a neurazí se, když na něj budete nepříjemná, protože asi budete

6) Porod je věcí Vás a Vašeho dítěte... nemusíte informovat široké okolí, jak na tom jste.. buďte klidná a čekejte, jak se dítě projeví.

7) Mimo kontrakce si hooooodně odpočiňte - a nedýchejte nahlas (jen úplně normálně), já jsem dýchala pořád stejně a překyslíkovala jsem si organizmus - projevilo se to brněním rukou a nohou

8) Věřte také porodníkům.

9) Někde jsem četla, že porod je taková rituální smrt, že když chcete dát život dítěti, musíte jako umřít (tedy trpět, že si myslíte, že snad umřete), tak to tak berte.

10) Čekejte jen to nehorší a může Vás bolest pak překvapit jen pozitivně.

11) Zbytečně doma v bolestech dlouho nečekejte, mohlo by se Vám stát, že Vám dojdou.

12) Nekoukejte na hodiny!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

13) Pamatujte, že každý porod je jiný....

Tak, konečně jsem to dopsala, bohužel nemůžu reagovat na Vaše případné reakce dál, mám teď moc práce :-)

Přeji Vám pěkný porod, pro mě to byl životní zážitek i před všechny komplikace, hlavně se toho nebojte.