Seznamy

Zavzpomínáme na dávné zážitky, popovídáme o dětech, o rodičích, o společných známých... „a Ilonka tak skvěle vaří,“ podotkl můj manžel. Moc jsme se těšili.

Návštěva se vyvíjela podle očekávání. Večeře byla báječná, Ilonka starostlivá hostitelka, Pepa vtipný společník. Po jídle jsme se usadili při svíčkách a sklenkách dobrého červeného vína v obývacím pokoji. Pepa byl připraven a pouštěl nám hudební skvosty našeho mládí. Vzpomínali jsme, jaké to tehdy bylo, jaká byla společnost, v níž jsme se pohybovali, co se nosilo, jaké účesy jsme měli, kam jsme chodili a vůbec - jací jsme byli tenkrát my.

„Tys byl tenkrát fakt borec,“ povzdechla Ilonka. „To jo,“ souhlasil můj muž, „ty tvý dlouhý vlasy jsem ti vždycky trochu záviděl.“ „Hm, to je dávno...“ se zvláštním úsměvem podotkla Ilona. Nemohla jsem si toho nevšimnout, nemohla jsem se nezeptat: „A co se změnilo? Už není borec?“ Dosavadní příjemně rozverná nálada ztuhla. Ilonka upila ze své skleničky a nic neříkala. „Je to mezi vámi v pořádku?“ zeptal se trochu znepokojeně můj muž.

„Ale jo. Však mu žehlím, peru, vařím, uklízím, o děti se starám, dokonce jeho matce píšu každý druhý měsíc... co by ještě chtěl?“ Zamrazilo mě v zádech. Ale než mě napadlo, co bych mohla říct, Ilonka dodala: „Ale nějak to už není ono.“

Pepa se hned začal hájit: „Však se o rodinu starám, vždycky vysypu celou výplatu, do hospody nechodím, doma všechno pospravuju, ponatírám, o nic se nemusí starat. Co by ještě chtěla?“ „A máte se ještě rádi?“ pípla jsem s bázní. Pepa se ozval s pohoršeným výrazem: „Jakpak ne, vždyť jsem jí k narozeninám dal zlatý řetízek i s náušnicema, ukaž Ilo. A k Vánocům si přála novej mixér, tak jsem koupil novej mixér, i když ten starej by se ještě dal možná spravit. No? Nemám ji snad rád?“ Ilonka nic neříkala, jen sklopila zrak a lehounce si povzdechla. „Nějak to už není ono, tos chtěla říct, ne?“ už se docela zlobil Pepa. Pak se obrátil na nás: „Vy jí rozumíte? Tak řekněte, co mám udělat? Mám něco spravit? Něco natřít? Nebo něco koupit? Co bys chtěla? Řekni!“ A Pepa vypadal, že si vezme tužku a blok, aby si zapsal seznam úkolů pro šťastný manželský vztah.

„Lásku nedokážeš odškrtaným seznamem úkolů,“ pronesl do nastalého napjatého ticha můj muž. „Já už jsem to pochopil. Taky jsem v tom chyboval. Někdy je nejlepší nedělat vůbec nic. Jen jí koukat do očí a držet za ruku.“ „Jo...“ vydechla Ilonka se zamženým pohledem. „Nebo udělat něco úplně zbytečnýho. Třeba ji pozvi na večeři, i když tvoje žena vaří líp než všichni šéfkuchaři z celýho okresu. Nebo ji vem na rybí salát do bufetu, jako když jsme studovali. A říkej jí to, co tehdy. Pamatuješ? Chodili jsme tam někdy společně. Vy jste si vždycky stoupli ke stolku proti sobě a tak jste na sebe koukali, že všem bylo jasný, že se milujete,“ vzpomínal můj muž.

Pepa na nás hleděl, jako bychom se zbláznili. „Copak jsem puberťák?“ „No nejsi, ale to bude ta chyba,“ odsekla Ilonka. „Já bych chtěla, abys trochu zase byl. Víš, trochu blázen. Do mne. Jako tehdy. Jen ten rybák by už můj žlučník nesnesl.“ Všichni jsme se rozesmáli. Jeden přes druhého jsme pak ještě dlouho vzpomínali na lásku za studentských let. Na noční procházky pod hvězdami, na malé kamínky na památku, na milostná psaníčka nenápadně strčená do kapsy, na růže kradené v parku a srdíčko vyryté do zdi v tajném koutě parku. Na nepraktické bláznivé věci, které by neobstály na žádném seznamu úkolů, ale zato dokazovaly přítomnost lásky.

Pozdě večer jsme se v předsíni loučili a Pepa se najednou obrátil k Ilonce: „Obleč se taky, půjdeme je doprovodit.“ Ilonka překvapeně vzhlédla. „No a pak se trochu projdeme, ne?“ soukal se Pepa do bot. Můj muž mě dloubl do boku s výmluvným úsměvem. „Kdy půjdeme na rybák?“ šeptl mi do ucha, když jsme vycházeli z domu. Odpověď jsem nezůstala dlužna: „Třeba zítra. Já mám žlučník v pořádku.“