tisk-hlavicka

Proč jsou na světě tchyně

9.2.2000 Jana Zajícová, AD Portál 10 názorů

Tchyně a tchánové se však ničím podstatným neliší od běžné populace. Patří mezi obratlovce, savce, ke druhu zvanému homo sapiens, a dokonce mohou být někdy i docela fajn.

Nenajdete mnoho vděčnějších terčů vtipů a stížností, než jsou tchyně. „Mohlo by se zdát, že jde o prazvláštní bytosti, jejichž hlavním záměrem je škodit,“ konstatuje manželský poradce PhDr. Petr Šmolka. „Tchyně a tchánové se však ničím podstatným neliší od běžné populace. Patří mezi obratlovce, savce, ke druhu zvanému homo sapiens, a dokonce mohou být někdy i docela fajn.“

Nejen v zákonech profesora Parkinsona, ale i v životě podle dr. Šmolky platí, že čím více katastrofu očekáváme, tím spíše nastane. Budeme-li k rodičům partnera přistupovat s očekáváním, že jejich posláním je znepříjemňovat nám život, pak je vysoce pravděpodobné, že nás nezklamou.

„Předsudkům ale často podlehnou i tchánové vůči nám,“ dodává psycholog. „Svobodná matka, kterou v životě opouštěl jeden partner za druhým, se asi jen těžko ubrání určité ostražitosti vůči budoucímu zeťovi. Také tehdy, když jeden z rodičů pěstuje nezdravou koalici se synem či dcerou, nebude snadno přijímat jeho či její partnerský vztah. Obecně platí, že čím užší je taková vazba, čím horší jsou vztahy mezi rodiči mého partnera, tím obtížnější je vyrovnat se s odchodem dítěte z rodiny. Paradoxně se mu nejvíce brání rodiny téměř rozpadlé, jako by se bály, že přijdou o poslední pojítko.“

Tchyně

Co všechno je ve hře

Máme-li pocit, že nás rodiče partnera tak trochu „kádrují“, nemusí to být vždy důkaz nepřátelského postoje. Třeba pouze pracně překonávají zákonité dilema, kdy si na jednu stranu uvědomují, že jejich dítě půjde svou cestou, ale na druhou stranu v něm vidí stále ještě tu malou holčičku či kluka s rozbitým kolenem. Máme-li určité obavy při seznamování s budoucím tchánem a tchyní – jací budou, jak spolu budeme vycházet – tak si uvědomme, že oni prožívají ještě větší obavy z nás. Vždyť oni své milované dítě dávají někomu neznámému.

Co od nás vlastně očekávají? „V zásadě očekávají, že se postarám o jejich dítě,“ uvádí psycholog Petr Goldmann, „především ve smyslu ä ä psychickém, vztahovém, ale jistě i ve smyslu praktickém, materiálním. Pak očekávají, že nějakým způsobem zapadnu do jejich rodiny. Toto očekávání je oprávněné do značné míry tehdy, když s nimi jako budoucí manželé budeme žít. Naopak si mohu nárokovat více autonomie, pokud budeme žít sami.“

Vždycky je však třeba počítat s tím, že mezi mnou a rodiči partnera dojde k určité konfrontaci dvou různých životních stylů. Pokud je můj partner spokojen s životním stylem svých rodičů, pak se musím připravit na to, že bude mít i velkou setrvačnost ve své tendenci je napodobovat. „Odlišný životní styl rodiny partnera je ale podstatný i tehdy, jestliže můj partner říká, že v tomto životním stylu on žít nechce a nebude,“ upozorňuje psycholog Petr Goldmann. „Sice nechce, ale v podstatě neumí žít jinak a nemá často pro rodinný život ani jiný vzor.“

Ve vztahu k rodičům partnera je třeba počítat i s klasickým generačním rozdílem. „Někdo s generačním rozdílem v názorech a životním stylu nemusí mít velké problémy,“ podotýká psycholog, „ale jiný na ně může být velice citlivý. Je třeba počítat s tím, že to, co zažívám se staršími lidmi obecně, budu pravděpodobně zažívat i s rodiči svého partnera.“

Od vykání k tykání

Vztah k rodičům je pro mého partnera v každém případě jedním ze základních vztahů, a to bez ohledu na to, zda jde o vztah příjemný, či nepříjemný. V tomto smyslu musím jejich vztah respektovat. „Dokonce i tehdy, když můj partner otevřeně vyjadřuje nespokojenost se svými rodiči, mám mít dost disciplíny na to, abych se k jeho stížnostem nepřidal,“ zdůrazňuje Petr Goldmann. „Aniž o tom partner ví, i když na své rodiče nadává, chce je mít důstojné, a já si nesmím dovolit jejich důstojnost snížit. Mohu velmi korektně vyjádřit, že s nimi nesouhlasím, nebo že bych něco řešil či řešila jinak. Ale nemohu přestoupit určitou zdvořilostní hranici, i když jsem o samotě jenom se svým partnerem.“

Do jak blízkých vztahů budu ochoten a schopen s budoucími tchány vstoupit, závisí většinou na jejich i mojí zralosti. Na tom, kolik autonomie budou oni ochotni mi přiznat, ale i na tom, zda já budu chtít nalézt něco cenného ve vzájemném vztahu. Někdy mi tchán a tchyně mohou v něčem doplnit rodičovskou roli, dát něco, co jsem nenalezl doma.

S otázkou blízkosti často přichází i problém vykání a tykání, zvláště když se v době chození vyká a dnem svatby tchánové nabízejí tykání. „Pokud mi přijetí tykání dělá z jakéhokoliv důvodu obtíže,“ radí psycholog, „musím dobře vědět, že jde ze strany tchánů o nabídku určité intimity. Pokud tuto intimitu odmítnu, toho, kdo ji nabízí, se vždycky citově dotknu. Může to být chápáno jako demonstrace nepřijetí. Tykání za takovéto situace je tedy podle mého názoru dobré přijmout, i když bych je – pokud by nešlo zrovna o rodiče partnera – za jiných okolností nepřijal.“

Je možná ale dobré hned se domluvit, jak rodiče partnera oslovovat. Raději hned říct: „Jsem rád, že jste mi nabídli tykání, a byl bych velmi rád, kdybych vám mohl říkat křestními jmény. Maminko, tatínku by mi asi příliš nešlo, tak říkám svým rodičům.“

Co když nekomunikují a pomlouvají

Za této nepříznivé situace psychologové radí dohodnout se na míře a formě kontaktu s rodiči se svým partnerem. Pokud to jen trochu jde, je dobré alespoň zdvořilostní návštěvy zachovávat, byť by šlo jen o oslavy svátků a narozenin jednou za půl roku. „I formální kontakt je stále alespoň nějakým můstkem a může se časem z nejrůznějších důvodů změnit,“ míní Petr Goldmann. „Časem může dojít k výraznému oslabení naší či jejich rodiny a vztahy se mohou oživit.“

Je možné nejen hledat témata, při kterých se nepohádáme, ale pokusit se i sdělit: „Na toto máme tak odlišné názory, že je škoda si tím zkazit každé setkání.“ Pokud jsou ovšem vztahy tak zalergizované, že už neutrální témata nelze najít, pak je lepší, aby k tchánům chodil jen můj partner, případně s dětmi.

„Jestliže mě budoucí či už současní tchánové pomlouvají, měl by se můj partner pokusit tomu zabránit,“ uzavírá psycholog. „Jinak hraje před svými rodiči stále roli malého dítěte, které se nemůže ohradit a uvést věci na pravou míru. Je-li můj partner zralý, pak si dostatečně rázně vydobyde, že pokud o mně nelze mluvit dobře, pak se o mně nebude mluvit vůbec.“

Někdy však dochází i k opačné situaci. Člověk cítí, že ho rodiče partnera příliš vtahují a zavazují. Pokud je to v době chození, jde o situaci málo průhlednou. Člověk to většinou vnímá jako součást všeho příjemného, co s chozením souvisí. Někdy se může stát, že rodiče chtějí takto oklikou, přes partnera, ovlivňovat své dítě, a to nemívá dobré důsledky. Pokud si už před svatbou všimneme, že jde o manipulaci, bude pravděpodobně velmi silná.

Psycholog Petr Šmolka popisuje manipulativní tchány velice výstižně: „Tu nabídnou bydlení, tam finanční pomoc, vnoučátka by pohlídali, husu dovezli a upekli... A to vše zcela nezištně. Jen mají tak trochu pocit, že ten koberec se sem nějak nehodí, tu mikrovlnku jsme kupovat opravdu nemuseli a co je tak špatného na tom, když si jejich vnouček dá před večeří pár zákusků – stejně by nejedl. I na tu dovolenou k moři ať si klidně jedeme, nic nám nezazlívají, přinejhorším se na chalupě udřou, zrovna budou dozrávat meruňky, no nic, ty kompoty a džemy nám stejně dají, kupované jsou samá chemie... Pak člověka napadne, zda by snad opravdu nebylo lepší, kdyby byl otcem jeho vyvolené Herodes a matka Xantipa.“

kresba Kristina Peřichová, repro AD

Názory k článku (10 názorů)
Co s tykáním, vykáním? Zdeňka Rybová, jedna tchyně, jeden tchán ;-) 11.2.2000 16:34
*Re: Co s tykáním, vykáním? Maruška, vdaná1/2roku 12.2.2000 19:20
**Re: Co s tykáním, vykáním? Zdeňka, vdaná 2 roky, bezdětná 21.2.2000 11:4
*Re: Co s tykáním, vykáním? Pavel, ženatý 8 let, bezdětný 17.2.2000 8:13
**Re: Co s tykáním, vykáním? Zdeňka, vdaná 2 roky, bezdětná 21.2.2000 11:1
*Re: Co s tykáním, vykáním? Katka, 3 děti, 11 let vdaná(je to možný?) 24.2.2000 21:9
**Re: Co s tykáním, vykáním? Zdenka 25.2.2000 15:22
*Re: Co s tykáním, vykáním? Eva, 10 let vdaná, 2 děti 18.2.2002 8:19
**Re: Co s tykáním, vykáním? Ajina67,3 děti 23.3.2006 11:28
Tykání, vykání úspěšně vyřešeno! Zdeňka, 21 let 10.3.2000 8:39




Vyhledávání článků podle věku

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě


Zajimavé odkazy:
Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.