Každý má ke svému rozhodování různé důvody, život je otázkou priorit a vždy je něco za něco.
K napsání tohoto příspěvku mě inspirovala diskuse pod článkem "Jak matkám chutná život aneb hledám práci a mám děti". Pisatelka se po mateřské dovolené snaží vrátit do práce a poznává, že její mateřství je pro potenciální zaměstnavatele dost velkou překážkou. Převážná většina diskutujících souhlasně mručí - ženy vracející se po mateřské do práce to mají těžké, zaměstnavatelé by je neměli kvůli dětem diskriminovat - děti nejsou překážkou, aby mohla být žena zaměstnána - to přece zvládne - zaměstnavatel ani děti neutrpí. Fajn. Souhlas.
Pak se však na diskusi objeví hlasy matek, které měly s hledáním práce větší štěstí. Našly ji, zaměstnavateli dítě nevadilo a v pohodě pracují. Patrně to mělo být povzbuzení pro ostatní zatím marně hledající - ale ouha!!! Cože? Šly jste do práce, když ještě dětem nebyly čtyři roky? Vy jste z mateřské odešly dřív? A občas děti hlídá manžel, babička, kamarádky? To jste ale sobecké matky myslící jen na sebe.
Nemyslím si, že v raném věku odcházejí od dítěte jen matky kariéristky nebo ty, které to doma s dítětem nebaví. Jsem jedna z oněch krkavčích matek a tady je můj příběh.
Před promocí na vysoké škole jsme zjistila, že jsem těhotná. Neplánovaně - nicméně ve věku, kdy interrupce je již naprostý nesmysl - plnoletá jsem, škola hotová - žádný vážný důvod. Znamená to však, že se nekoná žádná praxe. Už v té době se mě jímala hrůza, jak si po mateřské budu někde ve třiceti s dvěmi dětmi hledat práci. "Dobrý den, ráda bych u Vás pracovala. Nemám sice žádnou praxi, ale za to mám dvě děti - chcete mě?" Bylo mi jasné, že pokud budu klasicky 4 roky na mateřské (pokud by bylo dětí více tak třeba i šest, osm let), svoji pracovní budoucnost si nemohu malovat příliš růžově. Rozhodla jsem se, že rozhodně nebudu čekat s rukama v klíně na kariéru klienta úřadu práce a už v době, kdy byl dceři rok, jsem se začala rozhlížet po nějakém zaměstnání.
Mým snem byla práce na částečný úvazek, nejlépe ve školství (mám vystudované učitelství pro střední školy). Znamenalo by to krátkou pracovní dobu, ve školství i prázdniny…. Bohužel v našem regionu a s aprobací dějepis - občanská nauka nebyla šance. Jednoho dne jsem na vývěsce úřadu práce našla nabídku na zaměstnání - pro uchazeče s VŠ humanitního typu. Tak holka - taková nabídka se nemusí opakovat. Přihlásila jsem se s tím, že si alespoň vyzkouším, jak to chodí u konkurzu. Tomu, že mě vezmou jsem nepřikládala mnoho šancí. Jenže situace se vyvinula jinak a já konkurz vyhrála. Když mi to budoucí zaměstnavatel oznamoval do telefonu, asi musel byl překvapen. Nekonalo se žádné jásání. Místo radosti na mne padla tíseň. Místo to bylo (a je) opravdu dobré, v oboru který mne zajímá. Často zde taková šance není. Zároveň jsem si moc dobře uvědomovala, že malé je teprve necelý rok a půl. Po všech známých jsem si začala zjišťovat, jak dlouho byli s dětmi doma, jak to na ně působilo …. Rozhodovala jsem se opravdu zodpovědně, zvažovala všechna pro a proti… Nakonec jsem se rozhodla, že to zkusím a v době, kdy byl dceři rok a pět měsíců jsem nastoupila - na plný úvazek. První rok jsem dokonce musela absolvovat kvalifikační kurz - desetkrát jeden týden v měsíci mimo domov.
Myslím, že jsme to zvládli všichni dobře. Rozhodování mi určitě ulehčilo to, že žijeme v jednom domě s mamkou, která je již v důchodu, a dcerka tak nemusela do jeslí (ty u nás stejně nejsou) a do školky začala pravidelně chodit až od 4 let. Jinak chodila od necelých tří let pět dní v měsíci pohrát si s dětmi. Vydatně pomáhal také manžel, který jako vychovatel pracoval až odpoledne. Myslím tedy, že dcera nijak netrpěla. I přesto mě občas mrzí, že jsem s ní nebyla celé čtyři roky doma, že období, kdy dítě o rodiče nejvíc stojí, jsem si pořádně neužila. Pak si ale říkám, kdoví jak by to bylo. Možná matky, které jsou s dítětem doma, sice nechodí do práce, ale o to více se věnují domácnosti, vaření apod. Od toho jsem byla prakticky osvobozena díky pomoci babičky a odpoledne jsem se mohla věnovat hlavně dceři. Chodili jsme na plavání, cvičení pro prťátka, navštěvovat kamarády a tak…………….
Tento článek opravdu nemá být chválou ani obhajobou pracujících matek. Mimochodem u příštího dítěte si to chci pro změnu užít doma (snad jen s nějakou externí spoluprací se zaměstnavatelem). Není to ani kritika těch, co jsou celé čtyři roky doma. Je to prostě jeden příběh, který může vést k zamyšlení, že každý má ke svému rozhodování různé důvody, že život je otázkou priorit, a že vždy je něco za něco. :)
V její náručí