Jak mi vzali kojení

Stalo se to v červenci 2003. V Brně-Bohunicích přišel na svět císařským řezem náš prvorozený syn. Na první přiložení ho přinesli sice až po celých sedmi hodinách, ale protože byl šikulka, přisál se. Protože jsem rodila při lokální anestezii, měla jsem nařízeno 24 hodin bez hnutí ležet. Poté, co tato doba uplynula, pomohla mi sestřička do sprchy a pak moje první kroky vedly k miminku. Jaké překvapení mě čekalo, když jsem viděla, že má v tom svém plastikovém vozítku dudlíka! Já přitom nechtěla děťátko učit na šidítko a myslela jsem si, že v baby friendly porodnici nehrozí, že by mu ho někdo dal. Šla jsem tedy za sestřičkami a pověděla jim, že si nepřeju, aby můj syn dudlal. „Á, zase jedna maminka, která hodně čte,“ dostalo se mi odpovědi.

Přeplněná hormony vzdálila jsem se do sprch pobrečet si. Ale dudlík už mu nedali.

Čtěte však dál, jaké další vzácné rady jsem dostala. Syna jsem vážila před a po kojení, abychom zjistili, kolik vypije. Protože byl opravdu šikovný, vypil třeba 70 ml. „To je moc!“ zhrozila se jedna z těch dobrých žen. „Dávejte mu pít jen tři, maximálně pět minut! Jinak se přepije a bude ho bolet bříško.“ A já poslechla, protože kdo by mohl vědět víc, než zkušená sestřička z přátelské porodnice, kde se dodržuje desatero dobrého kojení? A poslechla jsem i další radu, že musí být mezi kojením minimálně dvouhodinová pauza, aby se dříve vypité mlíko nesmíchalo s později vypitým a dítě nedostalo katar. KATAR!!?? Proboha, to přece nemůžu dítku udělat. A tak se stalo, že jsem kojila tři až pět minut jednou za dvě hodiny. Co na to dítě se ani neptejte.

Když se dívám o tři roky zpět, divím se své hlouposti. Divím se, že mi nedošlo, jaké bludy mi vtloukli do hlavy. Stačilo totiž 14 dnů takového přístupu a kojení šlo brzy do háje. Syn plakal a plakal. Mimo to, že měl hlad, trpěl plynatostí. Švagrová mi donesla dudlíka, tak jsem ho v jednu zoufale proplakanou noc miminku dala. A – uklidnil se. Chvíli jsem si pak říkala, jak jsem byla zaslepená, když jsem zavrhovala dudlík, vždyť teď je díky němu naše miminko spokojené! Viděla jsem však důsledek a ne příčinu.

Oči mi otevřela až naše lékařka na čtrnáctidenní prohlídce. Řekla mi, ať dám malému napít, kdy chce, klidně po deseti minutách a desetkrát za sebou, že mláďatům v přírodě jejich matky taky neodměřují čas na pití. Řídila jsem se její radou a opravdu nám bylo lépe, malý začal hezky přibývat. Dudlík už mu ale zůstal. Bohužel.

Brzy se totiž začal špatně přisávat, jako by nevěděl, jak na to. Při pití pak hltal, napolykal vzduch, plynatost se zhoršovala. Nakonec měl k prsu averzi, jak ho viděl, řval jako tur, ale přitom měl hlad, takže chvíli pil, pak se pustil a řval a řval. U doktorky jsme začátkem čtvrtého měsíce zjistili, že od minulé prohlídky před měsícem přibral pouhých 10 dkg, začali jsme tedy přikrmovat a v pátém měsíci byl již plně na umělém mléce.

Mezitím jsme se přestěhovali do hor. Nejbližší porodnice je taktéž baby friendly a nachází se v Třinci. Slyšela jsem pět na ni chválu, ale po předešlé zkušenosti jsem byla nedůvěřivá a rozhodnutá dělat si co chci. Když budu muset miminko vážit, budu psát hodnoty vycucané z prstu. Když budou radit, abych kojila krátce, usměji se a nakojím po svém a když mě postraší katarem, pomyslím si své. A když uvidím dudlík v postýlce, tak se rozzlobím a budu zlá!

Přišel den „D“. Přeskočím porod a přejdu hned k péči o miminko. Jen snad tolik: nevím, jestli jsem měla jen štěstí na směnu – to však těžko, protože se u mě vystřídaly hned tři -, ale ze všech sestřiček i porodních asistentek přímo čišela ochota, laskavost i soucítění, stejně tak i můj porodník Dr. Kaleta se choval fantasticky. Miminko přiložili bezprostředně po porodu, pak ihned po příchodu z porodního sálu a večer znovu. V noci jsem ho u sebe neměla, což mi přišlo vhod, protože jsem se po té námaze potřebovala naposledy pořádně vyspat. Od deseti hodin dopoledne následujícího dne už byl malý se mnou.

Sestřička se podívala na techniku kojení, pochválila mě a řekla, ať kojím, jak bude malý potřebovat. Potřeboval pořád. Buď jsem kojila, nebo spal. Nic mezi tím. Byl spokojený a vůbec nejevil známky přepití ani bolesti břicha. Tak je tomu i dnes, měsíc po porodu.

Zatímco u prvního dítěte pro mě bylo kojení utrpením a velikou nejistotou, teď si ho užívám. Je pro mě stále neuvěřitelné, že miminko klidně a krásně saje, nevrtí se, nepláče. Já u kojení dokonce čtu román!!

A tak se ve mně mísí dva pocity. Jeden je neskutečná ÚLEVA, že to jde a že bezproblémové kojení není sci-fi. Ten druhý je HOŘKOST z toho, jakým jsme z prvním dítětem museli projít očistcem, abychom našli vysvobození v sunaru. A to vše jen kvůli několika zaslepeným sestřičkám z baby friendly porodnice.

Já nevím, jestli se za ty tři roky v Bohunické porodnici něco změnilo. Jestli ano, omlouvám se, že vytahuji staré křivdy. Jestli však ne, zajeďte si odrodit raději do Třince.