Taky vám někdy rozum "stojí"?

1. Kolik je vlastně práce se dvěma dětmi

Původně jsem si myslela, že práce se dvěma dětmi se jenom násobí dvěma, ale skutek utek. Už chápu význam slova hektický: jsem v kuchyni a rychle musím uvařit příkrm pro Michalku (6,5 měsíců), do toho mi pořád mluví Terezka (3 roky), mami, já ti chci něco říct, mami, já ti chci něco říct. Odpovídám, tak ať mi to řekne. Druhým okem sleduju Míšu, která se mi na podlaze zase do něčeho zamotala a začíná natahovat, Tereza se dožaduje odpovědi (o čem to kruci vlastně mluvila?), Míša začíná řvát a nosem ucítím nadílku v plínách, Tereza zvyšuje tón hlasu a na plotně mi do toho vyteče voda z brambor a zhasne plyn, Míša je málem bez sebe, Terezka řve, rosí se mi čelo, mám špinavé ruce a zkrat v mozku…….

Vyexpeduju je do pokojíčku, nedbaje řevu - dám do pořádku kuchyň a jdu se na holky podívat. A ono, Terka si skládá puzzle - je do toho zabraná a Míšu zaujala šňůrka na koberci. A je klid, tichoučko. Všimnou si mě, zvednou hlavičky a podívají se těma svýma kukadlama, tím zbožňujícím pohledem a já cítím, že to je ono, to, proč to všechno v mžiku házím za hlavu, měknu. Ale než se stačím rozpustit, zavrtí Terezka hlavou a řekne: "Já jsem z tebe celá splašená!"

2. Půlroční mimino, coby přírodní úkaz

Když jsem měla Míšu v bříšku, moc jsem si přála, aby měla alespoň nějaké vlásky a já jí nemusela stejně jako Terezce vysvětlovat, že ve dvou letech prostě nemůže nosit sponečky, když má hlavičku jako koleno. Pálila mě žáha a všichni říkali, to bude vlasaté mimi. Mávla jsem na tímto proroctvím vždycky rukou, protože žáha mě pálila i při Terezce. Pravda byla taková, že ty dlouhé vlásky byly první, co mě na Mišce hned po porodu zaujalo. A nevypadaly! Přiznávám bez mučení, že jsem se s nimi všude chlubila. Jenže! Co je v zimě krásné, může být v horkém létě obtěžující, takže ačkoliv jsem si tak přála vlasaté dítě, v pěti měsících podstoupila první stříhání, cvakala jsem nůžkami a ty její čupřiny jsem nastrkala do obálky. Možná mě to teď i trochu mrzí, ale bylo to trápení. Příroda dobře ví, proč většina miminek moc vlásků nemá. A je vůbec celá popředu - v 6. měsících nám tu bravurně leze po podlaze. A to se musí stát zrovna mně, která o to vůbec, a to podotýkám ani v nejmenším, nestojí. Mám totiž z prvního mateřství zkušenost, že jak se jednou rozběhnou, už je nic nezastaví - až futra! Takhle, i když jsem mohla pořád být relativně v pohodičce, se neustále někde honím a to svoje mimino odněkud zachraňuju. Nedávno mi vlezla pod postel, musela jsem ji najít po hlase (nebyl to problém, řvala jak tygr), ale ještě opatrně vlézt pod letiště a vytáhnout. Když zjistila, že něco nového umí, je k neudržení. Aby spala, musím ji přitlačit rukou zádíčkama k postýlce a počkat tři minuty, než odpadne. Jistě, zvládla by to i sama, možná za dvě hodiny a ještě k tomu v nevhodné poloze, totálně zamotaná do šprušlí. Při obyčejné jízdě v kočárku Míšu musím poutat, protože má takový, pro mě docela hloupý zvyk vystupovat. Už mi taky došla trpělivost, kdy jsem jí zvýšeným hlasem řekla: "Ty nejsi mimino, ty jsi přírodní úkaz!!!!!!!!!!!!!!!!"

Pozn: pro maminky, které budou mít pocit, že se chlubím, vážně není o co stát!

3. Jak nezešílet z verbálních projevů tříletého dítěte

Když měla naše Terezka rok, mluvení nic moc. A to jsem jí od půl roku pravidelně četla. Věděla jsem, že tomu nerozumí, ale bylo mi milé sedět u postýlky a číst jí básničky (J. V. Sládek - Zlaté Slunce Bílý Den - moje památeční, když jsem byla malá) a koukat se jak usíná. Tenhle rituál čtení máme pořád, ale pohádky obměňujeme. Přesně v 19 měsících se to zlomilo - najednou začala používat tří a více slabičná slova a rozjela se jako raketa. A připadá mi, že od těch 19 měsíců tu pusu ještě nezavřela. Štěbetá pořád, kolem a dokola, když si hraje, když pláče, když usíná, když se dívá na pohádku….. doopravdy pořád. No vlastně ne pořád. Když zmlkne, tak je něco špatně, dělá lumpárny a nebo spí. Ale spíše to první. Někdy už fakt nemůžu, prostě nemůžu, hlava už mi ty její řeči nebere. Jsme v obchodě, chci prodavačce říct, o co mám zájem, jenže ejhle, Terezka spustí a já v ten flek zapomenu, nedokážu se soustředit vůbec na nic. Jistě, spíše mi to nevadí, má docela roztomilé přebrepty: "Maminko, u babičky jsem měla studené žaludy", já jako zasloužilá matka si to převedu na ledové kaštany. Někdy taky dělá ostudu - samozřejmě. Jednou jsem se jí už v zoufalství (třeštila mi hlava) ptala, jestli by 3,5 minuty nevydržela nemluvit. Zamyslela se, bylo vidět, jak jí to v tom mozečku pracuje, podívala se na mě, zavrtěla hlavou a řekla, že nee. O sobě si myslím, že jsem taky verbálně obdařená, ale tohle překračuje všechno, co jsem si myslela, že je možné. A jestli i Míša bude brebentilka, nevím, co na to manžel, který toho chudák zase až tolik nenamluví.

A je toho samozřejmě více, ale to snad příště. A ještě něco jsem neočekávala, to jak se budu cítit šťastná, že ty svoje dvě holky mám.