Celý svět v jedné základní škole

Také děti ve většině států v Severní Americe už si užívají prázdnin naplno.

Poslední dny už toho učení stejně jako v Čechách tak moc nebylo. Výlety, sportovní hry a soutěže, divadelní vystoupení, koncerty, ukázky talentů všeho druhu. V naší škole byl součástí všech těchto zábav a radovánek multikulturální festival, na kterém se podílelo 12 národů, chcete-li států. Vlastně celý svět. Všechny kontinenty (mimo Austrálie a Antarktidy). Zdaleka to nebyly všechny, které jsou v naší škole (Union Mill Elementary v Cliftonu) dětmi zastoupeny.

Podíleli se jen ti, kdo chtěli a měli možnost představit zemi, ze které pocházejí. Buď oni sami nebo jejich rodiče či dokonce prarodiče. Vůbec nejzajímavější členkou mezinárodního výboru je maminka, která zastupuje zemi, ze které adoptovala svoje děti (Uzbekistán, už se naučila pro svého syna mnohé zvyky a trochu i mluvit...). Komenský by se radoval.

Přesto, že už i v zemích českých nejsou cizinci ani na venkově raritou, jako to bývalo dříve, asi si těžko umíte představit dotazník, který nám předložili ve zdejší škole, když jsme do ní Clarissku zapisovali. Bylo v něm 99 možných jazyků, kterými se v rodině mluví. Každý měl počítačový kód a bylo mezi nimi pár takových, že jsem si je musela vyhledat ve slovníku, abych věděla, kde se jimi mluví. Češi mají v naší škole hned dva zástupce: Clarissku a pravnuka Járy Kohouta Kyla Nelsona.

Další je Clarisska s Kylem Nelsonem, pravnukem Járy Kohouta před kamerami naší školní televize. Učí své spolužáky, jak se řekne dobré rano...

Zatímco v 70. a 80. letech byly takové festivaly velmi populární, nebývá už dnes v Americe taková diversita považována za positivní a mnozí rodiče vyhledávají školy podle sociálních a dalo by se dokonce říct i rasových ukazatelů.

Ale zas tak jednoduché to není. V naší škole v Kalifornii i tady ve Virginii mají asijské děti (tedy děti čínské, korejské a indické) nejlepší výsledky při testování. Dokonce i v angličtině lepší než děti americké. A pořád je to v Americe tak, že na rozdíl od Evropy málokdy narazíte na nepřátelský postoj, když mluvíte s přízvukem. Spíš to vyvolá positivní zájem. A i když, jak známo, nemusí Američané hned vědět, kam nás na mapě Evropy zařadit, rádi si to nechají vysvětlit...

To byl také jeden z důvodů, proč jsem se na přípravě festivalu začala podílet: Představit naši zem, umístit ji pro Clarissčiny spolužáky nejen na mapě, ale i v chuťových buňkách, v hudbě, v srdci a v duši. A stejně tak i ostatní maminky z Indie, Jižní Ameriky, Afriky, Číny, Koreje atd.

Tady je předvádění bojového umění thek-wan.

Samozřejmě, že maminky! Takové akce vymýšlejí, sponzorují a organizují vždycky rodiče. Stejně jako třeba sportovní hry, koncerty a zmrzlinový večer. Škola nám přispěla na některé pomůcky a nákup jídla (vlajky, výstavní panely atd.), ale všechno ostatní vytvořily maminky samy. Vyzdobily sál, připravily informační panely, nacvičily tance, navařily a napekly. Duší celé akce byla obětavá Susan Nelson, jejíž předkové pocházejí z Norska. Ta si dokonce nechala poslat z Amerického Norského musea ve státě Illinois krásnou "bednu přistěhovalců", ve které bylo spousta pokladů od vyplétaných svetrů s norskými vzory přes vikingskou helmu, hmoždíř, sněžnice až k malovaným kšandám.

My jsme zase ukazovali sklo, keramiku, české granáty a vltavíny, panenky a loutky.

Clarisska tančí s holčičkou z Ekvádoru...

Celý festival se opravdu vydařil. Děti tančily, předváděly bojová umění, malovaly jména v jiných abecedách, u našeho stolku se hrálo loutkové divadlo. U Indů se holčičkám dělalo svatební malování henou u Japonců origami, u Číňanů draci, u Korejců se hrálo v kostky. U Němců se podávala informace o fotbale a "gumibaerli". Na jednom společném stole jsme předváděli, co máme společné nebo co je stejné. Rusové ukazovali kosmický výzkum, my jsme připomněli, že jsme "dali jméno" robotům, Indové předváděli šachy atd.

Pár lidí nám přišlo říct, že v Praze byli a jak se jim tam líbilo. Jiní se tam chystali a tak jsme jim dali potřebné informace. Třeba je teď na konci června potkáte. Jiným moc chutnaly naše chlebíčky a vzali si recepty.

Ze štrůdlu a z koláče nezbyly ani drobečky... Ovšem největší úspěch měly loutky, marionety i magnetické loutkové divadlo. Na zahrání si stála fronta.

Jak mi jedna maminka řekla: "Dověděli jsme se tolik zajímavého, nejen děti, ale i dospělí. Rozšířil se nám svět. Poznali jsme tolik krásných dětí a zajímavých lidí."

Mapa Evropy, na které jsme ukazovali navštěvníkům festivalu, kde leží Praha...V srdci Evropy. Na mapu se musi koukat na ležato...Hlava je Španělsko (Habsburské)...

A paradoxně poučná byla i v taková až téměř karikaturních situace: Když se můj muž obrátil k malé asi čtyřleté šikmooké holčičce, při věšení japonské vlajky, která se uvolnila: "Ty přece víš, co je to za vlajku?" A ona na to suverénně: "Ano, to jsou naši nepřátelé!"...(Pověst Japonců u jejich sousedů je velmi podobná roli Němců v Evropě a Vašek střelil vedle). Teď i ona ví, že tady jejich vlajky mohou viset vedle sebe a že to možná s tím nepřátelstvím nebude tak prosté.

A děti v naší škole teď také vědí, že Praha leží v srdci Evropy. Předvedli jsme jim to na starodávné mapě. Taky, že nás je tady v Americe požehnaně a že jsme tady i ve světě leccos dokázali, i když jsme tak maličká země (asi tak jako Jižní Karolina). To už jistě stojí za to. Příští rok si to zopakujeme.