Jak dítěti sdělit, že je a není vaše

Jak šel čas, tak to šlo zcela přirozeně. Při prohlížení časopisů s dětskou tematikou jsem začala u toho, že některá miminka pijí mlíčko z lahvičky a některá z prsíčka. Postupně se to demonstrovalo. Na našich prvních společných fotkách - lahvička, při setkávání s jinými maminkami a dětmi - kojení. Záhy, při několika návštěvách kojeneckého ústavu (říkáme tomu dům, kde žijí malé děti), jsme ukázali našemu dítěti postýlku, kde leželo to nejkrásnější miminko na světě a vyprávěli o našem dojetí a pláči štěstím, že může být naše.

Jak je to s"bříškem"

V jeho 2,5 letech, kdy to mělo dítě už zažité, přišla zcela nečekaná další situace, které jsem hned využila. Při hře na pískovišti s dětmi, jedna z maminek svému potomkovi sdělila, že už musí jít domů, neboť po obědě se půjdou podívat na miminko v bříšku. Naše dítko tento rozhovor vyslechlo bez zjevné odezvy. Jen jsme ale přišli domů, začaly padat dotazy, jak to tedy s tím miminkem a s bříškem je. Zcela jednoduchou formou jsem povídala o velké lásce maminky a tatínka a miminku v bříšku. Moje povídání jsem trochu směřovala, aby padl dotaz, jak je to tedy s naším dítětem. Stalo se. Padl dotaz, zda bylo také v mém bříšku. A tak jsem pokračovala, že se někdy stane, že miminko se narodí jiné paní, která se nemůže o miminko starat, a tak se o miminko stará maminka a tatínek, kteří se mají moc rádi, ale miminko se jim nenarodí.. A v tom se naše dítko rozpomnělo a začalo povídat, jak bylo to nejkrásnější miminko na světě atd. Tak jsme si to celé zopakovali. Našemu dítěti je 3,5 roku. Stále toto téma rozvíjíme.

Nemáme s tím problém

Mluvíme o tom otevřeně a bez zábran. Ví už, jak se u nás vzalo a kdo jsme my. Hodně známých lidí mě odsoudilo, že jsem už ve 2,5 letech "pletla" hlavu tak malému dítěti. Dnes, s ročním odstupem, jsem ráda, že jsem to dělala. Většinou se rodiče bojí, že to bude někdo z okolí či z kamarádů, kdo sdělí dítěti, jak to ve skutečnosti s ním je. Chyba! Prozradit se to může i jinak. Nečekaně, při rodinné sešlosti a při řešení vzdorovité nálady potomka a obhajování, že já jsem matka, se rázem dítě dozví, že chyba lávky, že ta, co se vydává za jeho matku, není a ani být nemůže a dokonce, co je to za ženskou, která neumí porodit dítě. Ač to byla rána z čistého nebe, byla jsem šťastná, že naše dítě to nejdůležitější už ví od nás. Utrpělo sice šok, ale byl by větší, kdyby nevědělo nic. Je opravdu nutné dítěti záhy tuto událost sdělit a stále rozvíjet. Další zkušenost, kdy se mně to vyplatilo, byl pobyt dítěte v nemocnici - anamnéza dítěte i rodiny. Tam to musíte říci lékařům tvrdě a na rovinu. Dítě bylo u toho. Nic je už nepřekvapilo. Má mámu, která stojí za ním a s vědomím, že není důležité, z kterého bříška se narodilo, ale kdo je miluje a stará se o něj. O biologických rodičích mluvíme vždy s úctou. Ani to jinak nelze. Nebýt jich, nemáme tu velkou radost, pro kterou můžeme žít.