Nemáme peníze - nevím, co dál

Nevím co dál....poraďte.

Náš příběh začal, když jsme se před 3 a půl rokem seznámili prostřednictvím internetu. Žili jsme od sebe 300 kilometrů a tak jsme podnikli všechno možné, abychom mohli být spolu. A tak jsme se po půl roce známosti a dojíždění vzali a začali žít společně u jeho maminky. Sice jsme oba přišli do manželství s nějakými půjčkami, ale oba jsme měli práci a tak se dařilo všechno pomalu splácet. Asi bych měla v tuto chvíli podotknout, že větší část půjček vznikla proto, abychom pomohli jiným. Po půl roce manželství se mi podařilo plánovaně otěhotnět. Ale soužití s tchyní nebyl žádný med a tak jsme začali uvažovat o podnájmu. Ten jsme sehnali v krátké době a po přestěhování jsme se už jen chystali na miminko. Já měla rizikové těhotenství a tak jsem musela poslední měsíce víceméně proležet, a tak jsem trávila většinu času na internetu s eMiminem a Rodinou a hledáním informací o péči o miminko. Těšili jsme se. V té době manžel změnil práci za finančně výhodnější, alespoň, jak slibovali. Pak se nám narodila dcerka. Manžel byl u porodu se mnou, a byl mi velkou oporou. Někdy v té době mi přestala fungovat štítná žláza, ale zjistilo se to až o několik měsíců později. Do té doby jsem ztrácela energii, tloustla, a nebyla jsem schopná se postarat o nic, kromě miminka. Trpěla jsem proto velkou depresí, a jen díky nesmírné toleranci a houževnatosti mého muže jsme se nerozešli, jiný muž by asi mé nesnesitelné chování nezvládl. A to navíc ve firmě, kde pracoval, začaly vznikat problémy, díky kterým firma nakonec zkrachovala, to ale až rok po odchodu mého manžela. Tyto problémy spočívaly v neschopnosti manažera, který pil, a pořádal se zaměstnanci chlastačky v pracovní době. Můj manžel byl nakonec odejit, protože se šéfem netáhl za jeden provaz a stal se tak nepohodlným. Navíc až po roce se od firemní účetní dozvěděl, že s ním zahraniční vedení počítalo na významnější post v zahraničí. A tak se jej šéf zbavil dřív, než se to mohl dozvědět. Ztráta zaměstnání mého manžela a situace, kdy já jsem již pobírala pouze almužnu v podobě rodičovského příspěvku, přímo předcházela našim dalším problémům. Manžel se rozhodl situaci vyřešit dlouho uvažovaným podnikáním. Kdo někdy začínal podnikat ví, jak je obtížné bez počátečních investic něco vůbec rozchodit. Bohužel ale věřitelé nečekají, dluhy najednou nebylo z čeho splácet. Prioritou zůstalo bydlení a malá dcerka. Bylo to na konci roku a nás čekaly naše první samostatné, ale smutné Vánoce. Pod stromečkem jsme neměli nic, jen dcerka panenku a pár blbinek od babičky. Vánoce skončily, po Novém roce se objevila příležitost. Do podnikání vstoupila švagrova kamarádka, která nám chtěla pomoci s hledáním zákazníků. Bohužel po dvou měsících zmizela jako pára nad hrncem a už jsme o ní neslyšeli. S placením nájmu jsme měli čím dál větší potíže. Majitelka byla chápavá, ale její rodina se proti ní postavila a krátce poté, co naše holčička oslavila první narozeniny, jsme dostali výpověď z nájmu. Do čtyř dnů jsme museli byt opustit. Dozvěděla jsem se to první já, a myslela, že to je konec. Ubrečená jsem to telefonovala manželovi, který byl zrovna u tchyně a ta souhlasila se stěhováním k ní. Ale prý jen na dva měsíce. Věděla jsem, že je to nereálné, že do té doby jistotu peněz nemáme. Ale podnikla jsem opatření. Tím, že jsme bydleli u ní, měli jsme tak v podstatě vyřešené hlídání a tak jsem nastoupila na poloviční úvazek do práce. Pomohlo to akorát na přežití, protože přestěhováním nezmizely naše závazky k bývalé pronajímatelce a také jsme se museli podílet na nájmu u tchyně, jíst a živit naše dítě. Na další závazky to bylo málo. Manžel v té době intenzivně pracoval na rozvoji firmy, na nové technologii. A také pro toho jednoho zákazníka, kterého zatím měl. Pro uživení to bylo žalostně málo. Ale já jsem se v práci dala do lepší psychické pohody a potkala pár důležitých lidí v našem životě. Získala jsem tak pro mého manžela dva zákazníky, s jedním to nakonec nedopadlo dobře. Za dvouměsíční práci nezaplatil. Ale manžel tak získal opět další cenné zkušenosti, které má nyní možnost zúročit. Já jsem v té době získala šanci pracovat s perspektivou vyšších výdělků a tak jsem procházela dvouměsíčním školením. Tchyně v té době ztrácela trpělivost a často nám připomínala, že se musíme odstěhovat. Ale peníze na to stále nebyly. Navíc ani podnájmy ne. Ale chtě nechtě, museli jsme pryč. Tlak byl příliš velký. Levné pronájmy v našem městě nebyly. Když se tedy naskytla možnost krásného třípokojového bytu, nemohli jsme déle čekat. Od své kamarádky nám tchyně půjčila na první nájemné a kauci. Byla celkem už šance, že zvládneme byt platit, protože od jednoho zákazníka začaly chodit práce pravidelněji. Na začátku tohoto roku nás zabrzdila moje náhlá příhoda břišní, kdy jsem zůstala 14 dní v nemocnici na chirurgii. Po návratu a zotavení jsme se rozhodli dát malou do jeslí, abych mohla také pracovat. Bohužel nic není takové jak to vypadá, a já jsem tak v podstatě pořád doma, navíc s nemocným dítětem. Minulý měsíc nám exekutor zablokoval účet a my tak přišli o částku peněz určených na nájem. S majiteli, kteří jsou velice slušní, jsme se domluvili a nájem doplatili po termínu. Dali nám ale najevo, že takto by si to nepředstavovali a pokud se to bude opakovat, budeme si muset hledat jiný pronájem. Jsme bez lednice, nemůžeme si ji stále dovolit koupit, a tak jídlo můžeme kupovat jen ze dne na den, což se neskutečně prodražuje. Tedy za normálních okolností. Jinak jsme v podstatě hlady. Měsíční rozpočet na jídlo doposud nepřesáhl 1000 kč...Maso máme snad jednou za měsíc, jinak jíme jen chleba s máslem a nebo těstoviny s kečupem, a podobná levná jídla. Jsem tak ráda za dny, kdy je malá v jeslích, má tam alespoň normální jídlo. Ale stejně se jí snažím na náš úkor kupovat jogurty, přesnídávky a zeleninu. Všechno mi připadá tak neskutečně drahé....

Ted situace vyvrcholila. Tento měsíc jsme vydělali 35000 kč. Ale jsme skoro hlady, malá nemá plínky, prací prášek, nemohla jsem koupit antikoncepční tabletky ani léky. Oblečení jsme nové nekoupili více než rok, stejně tak boty....a další věci. Spodní prádlo mám takové, že se stydím u lékaře svléknout....

Telefony máme odpojené kvůli nezaplacení, internet, který manžela živí, už bohužel také... Moje práce vyžaduje absolutně pohodový přístup a image, to ale momentálně nesplňuji. Pro okolí se tváříme, že je všecho v pohodě, ale už mě to zmáhá. Často propadám zoufalému hysterickému pláči....Všechno vyžaduje peníze, ale není kde brát. Máme šanci se z toho dostat, ale bez jistých investic to nejde zvládnout. Příbuzní a známí s penězi také zápasí, takže nepomůžou. Úvěr nám žádná banka nedá, jsme v registru neplatičů. Celkem máme na kontě asi 500 tisíc v dluzích a nesplacených půjčkách včetně úroků asi u třiceti veřitelů. Původně to nebylo tolik, to jsou hlavně jen úroky. Nevím, kolik je to přesně, dlužné úroky narůstají každý den. Loňský rok byl kritický, co se příjmů týče. Podávali jsme daňové přiznání a za celý rok jsme nezaplatili na daních ani korunu. Teď mě navíc finančák prověřuje, jestli jsem si snad něco nepřiznala.... Žili jsme sotva na polovině životního minima. A protože jsme oba vlastně podnikatelé, nemáme nárok na sociální příspěvky. Co se týče letošního roku, získali jsme minulý týden celkem velký projekt, ale kdy z toho uvidíme peníze, nevím. Další vlastní projekty máme v hlavě, ale opět realizace vyžaduje zpočátku nějaké peníze. Otázkou zůstává, zda udržíme byt a jestli bude co do hrnce. Kdybychom o byt přišli, museli bychom asi na ulici....

Nechci se rozepisovat o větších podrobnostech a konkrétnostech, protože nechci, abyste mě někdo poznal. Stydím se...za to, že jsem něco takového dopustila. Prosím, je tu někdo, kdo něčím podobným prošel a zvládl to? Prosím o radu, jak z toho ven....