Bude z toho kluka hasič nebo požárník?

Když byly naše děti malé, rozčílil nás kdejaký provázek nebo kolíček, který někdo z nezbedů připevnil kočce na ocas, divoký úprk zvířete pak považoval za veselou hru a tleskal ručkama. Navíc jsme byli obdarováni zprvu samými děvčátky a můžu zodpovědně říct, že úprava garderóby barbínek, jíž jsme si užili měrou vrchovatou, je rajskou selankou oproti střelbě na pohyblivý cíl ze vzduchovky, kterou náhodou nezamčenou objeví i s broky sedmiletý mušketýr a rozhodne se této vzácné příležitosti náležitě využít. V té chvíli je na životě ohroženo vše, co se hýbe, a jistý si nemůže být ani mrtvý brouk. Kmotra jedné z našich dcer moudře říkávala: „Chraňte muže. Muž je ohrožený druh. On je schopen se vyhubit i sám“. Žena jako taková touto schopností nedisponuje. Po letech pečlivého výzkumu a srovnávacích studií na optimálním vzorku jedenácti budoucích daňových poplatníků, které s manželkou vychováváme, to můžu jednoznačně potvrdit. Když se po šesti půvabných přeslicích stalo, že místo staré známé vrány doručovatelky přišustil s povijanem s modrou mašlí čáp a klapaje úředně zobákem oznámil, že nám oproti podpisu předává prvního prince, netušili jsme, jaké změny v doposud dívčím království nastanou. Jak čas plynul, přibývalo nejen zkušeností, ale i obav ze dnů příštích. Co zase provedou ti kluci? Čáp u nás totiž zdomácněl, vystrnadil vránu a z vděčnosti nám pak dodal ještě další dva chasníky. Byla to občas značná zkouška víry, když se člověk skláněl nad synkem s ožehnutou tváří a mlčky se tázal: „Panebože proč“? Proč musí ten kluk zkoumat, co se stane, když hodí sirku do plechovky s ředidlem? Určitou útěchou nám se ženou v podobných vypjatých chvílích byla informace od výrobce. V návodu k použití v kapitole Gen 1,27 je napsané, že člověk je stvořen též jak muž a výslovně se za tím uvádí, že je to dobré.

Znovu jsem si tato útěšná slova opakoval poměrně nedávno, vraceje se navečer domů s pocitem dobře vykonané práce a romantickou představou klidu a bezpečí útulného domova. Mám rád tyhle příjezdy domů, kdy modré nebe nad hlavou začíná tmavnout, probleskne první hvězda, horizont je nachový od zapadajícího slunce a uprostřed té nádhery stojí v jemném oparu na kopci uprostřed polí a luk náš dům a já k němu pomalu přijíždím, vystoupím z auta a vdechnu s rozkoší čerstvý vzduch, provoněný jarní trávou a vachtou třílistou z nedalekého skalního jezírka. I tentokrát bylo panorama stejné, jen když jsem přijížděl blíž k domu, opar kolem něho se zdál jakoby hustší a nebyl krajkově bílý, spíš to připomínalo barvu špinavé zástěry. Tuto drobnou změnu v každodenní fascinující přírodní scenérii jsem ještě nevnímal se zvýšenou ostražitostí. To nastalo až následně po vystoupení auta a prvním nadechnutí. Čichové buňky signalizovaly znepokojení, že tak nějak by mohla vonět hořící skládka pneumatik a když průdušky dopravily do mých útrob první dávku této směsi, oznámily plíce, že na takové palivo nejezdí. Se znepokojením jsem se rychle vydal okolo domu na dvůr a cestou mi zdálo, že jsem v kině, dávají film Limonádový Joe a v něm je zrovna teď ta známá scéna „Když v báru houstne dým“. Došel jsem na dvůr a tam se mi naskytl pohled hodný filmového dramatu. Ze dveří od kotelny, dokořán otevřených, se valí hustý tmavý dým a před nimi bohatýrsky rozkročen, stojí jako svatý Florián nejstarší syn Vojtěch a stříká z hadice skrz štiplavý kouř proudy vody do kotelny. Co se vlastně přihodilo? V podstatě nic. Kromě toho, že trochu hořel dům, se toho zas až tak moc nestalo, odvětil mi na moji otázku syn. Kdo to zavinil? Nikdo. Kdo to zapálil? Ono samo. Po zběžném standardním vyšetřování jsem dal Vojtovi vcelku zapravdu.

Zahoření se událo takto. Mladší syn Václav chtěl grilovat a protože bylo grilovací uhlí navlhlé, dal je do kotelny, aby vyschlo. Starší syn Vojtěch šel zatápět a ohořelý zbytek polena, které mu v peci překáželo, vytáhl a odložil. Jenže jako z udělání opřel poleno o pytel dřevěného uhlí a jako z udělání si nevšiml, že poleno doutná. Zatopil, zavřel kotelnu a šel klidně zpět do pokoje. V kotelně se mezitím začaly dít věci. Od doutnajícího polena chytilo dřevěné uhlí, od dřevěného uhlí chytila konopná lana, od konopných lan chytily gumové hadice a požár byl úspěšně založen. V té chvíli tomu náhoda nebo strážný anděl chtěl, že dveře do kotelny, které jinak Vojta nechává pravidelně otevřené, v roztržitosti zavřel. Poté, co oheň spotřeboval v kotelně všechen kyslík, uhasl a jen doutnal. Ale i doutnající guma páchne víc než dost a prostý dotaz manželky, jestli něco nehoří, odeslal Vojtu okamžitě do kotelny. Kouř, deroucí se skrze zavřené dveře, dával tušit příčinu. To syn ovšem nečekal, jaké věci se začnou dít, až otevře dveře kotelny a pustí tam pořádnou dávku čerstvého kyslíku. V té chvíli se oheň mocně nadechl, plameny se urvaly ze řetězu a vděčně olízly svého zakladatele. Budiž mu to ale připsáno k dobru, že projevil statečnost, chopil se hadice, pustil vodu, no a dál už to známe.

Konec dobrý, všechno dobré. Ztráty po důkladném ohledání nebyly až tak velké. Největší se zdála být ztráta důvěry ve zodpovědné kotelnictví nejstaršího syna, ale nakonec jsem si po chvíli uvažování na doutnajícím spáleništi znovu připomněl ono útěšné pravidlo, uváděné výrobcem: „I viděl Bůh, že to bylo dobré“. Je to sice pravda, ale nervy má člověk jen jedny, že? A tak v duchu přemítám: bude z toho kluka hasič nebo požárník?