Jaké to je být najednou Jižani

Jedna z typických PRAVD o Americe, která za určitých okolností neplatí, je, že Američané nemají kořeny, jako my v Evropě, patří k nejmobilnějším národům a údajně se stěhují nejmíň každých 6 let.

Jsou Američané, kteří se nehnuli ze své vesnice za celý svůj život, nikdy nepřekročili hranice svého státu, opačné pobřeží je pro ně stejně daleko jako pro vás přístavy na východním pobřeží. Nejen obrazně, ale doslova. V počtu cestovních hodin, někdy i kilometrů. Proto ani v Americe není vůbec jedno, kde žijete a odkud jste. Mému Danielovi ještě pořád říkají v Alabamě Yankee, i když už tam žije víc než 6 let a mým uším už jižansky zpívá k neporozumění.

A úplně nejmíň je to jedno, když máte dítě školou povinné a zrovna ve 4. třídě, ve které je Clarisska letos. To se totiž učí dějiny státu, ve kterém žijete. A Virginia, kam jsme se přesunuli, je z tohoto hlediska stát velmi těžký a složitý. Mimo toho, že patří k Jihu, se jí také říká KOLÉBKA USA (Jamestown byl první úspěšná anglická kolonistická osada), Matka presidentů (z prvních 5 prezidentů byli 4 z Virginie), Matka konstituce, zkrátka matka všeho. Skončila tu Americká revoluce v Yorktown, začala a skončila tu Občanská válka Severu proti Jihu atd.

A tak zatímco jsme v první půlce roku studovali Kalifornii, doháníme od Vánoc Virginii a všechno je mnohem složitější. Je to podobné, jako kdybyste se přestěhovali v polovině školního roku třeba do Německa nebo do Francie. Nejen, že se učíme takové pojmy jako diskriminace, rekonstrukce, parlament, abolitionist a pod., ale najednou jsme, tak říkajíc, na druhé straně barikády, dokonce i nepřátelé jsou jinde. Stejně jako všichni Yankees, Evropané a skoro všichni ostatní (jen ne od Virginie dolů) jsme odchováni Chaloupkou strýčka Toma, na výletech zpíváme Johna Browna a Složím 16 tun, a pak se přestěhujeme sem. K těm, kdo nám pověsil Johna Browna a bránil otrokářství.

Když jsme probírali válku za osvobození Ameriky, byla Clarisska hrdá. Jakmile jsme ovšem došli k Občanské válce (tedy válce Severu proti Jihu), začala si Clarisska stěžovat, že se jí tedy vůbec nelíbí, že patříme k Jihu, že by chtěla, abychom patřili k Unii. Ti totiž byli hodní a spravedliví. Nejednou mi bylo jasné, jak je těžké být v Evropě Němcem a učit se historii.

Dítě prostě chce být na té správné straně ...Tak jsem ji musela utěšit, že musí být jako generál Robert E. Lee...Stát na straně své země, i když s jejími idejemi nesouhlasí (otázka je, jak to bylo doopravdy, ale tak praví legenda). V posledních letech i on bývá historicky přehodnocován a jeho jednoznačná chrabrost, geniálnost a ušlechtilost poněkud bere za své, ale dětem se historie vykládá ve "zjednodušené formě". To ji trošku uklidnilo, našla si v té strašné válce několik hrdinek (samozřejmě na správné straně, jedna se jmenovala stejně jako ona Clarissa /Clara/ Barton ) a už je to lepší.

Jsem ráda, že jsme se už ve vlastivědě přesunuli k oběma světovým válkám (které obě měly být poslední) - tam už je to lehčí, být na správné straně. A když Clarisska lehce splete Germany a Britain, tak se dopouštím historického zjednoduššování a podávám jí českou zkušeností vybudovaný oslí můstek: "V Evropě vždycky Germany, holčičko!"

Tenhle zapeklitý problém s historií také řešíme tím, že jezdíme po památkách a historických místech, aby si je omakala a zapamatovala a taky trochu pochopila celou složitost takových událostí. A to je v Americe lehké. Všechna muzea, všechna historická místa mají speciální program pro děti, všude jsou věci, které si mohou vyzkoušet, na které si mohou sáhnout, mohou si historii doslova omakat, mají kvizy a soutěže, které je provedou muzeem tak, aby si všimli důležitého z toho , co je přístupné jejich chápaní. Stejné to je i ve všech přírodních parcích, rezervacích a podobných místech. Rančeři parku nebo dobrovolní pomocníci je učí nabíjet děla na válečných polích, plést rybářské sítě, vypalovat po indiánsku kanoe, udělat oheň v kamnech jako za časů našich babiček, prát prádlo na valše, vysvětlují historii. V mnoha místech jsou muzea koncipovaná jako muzea živé historie (living history), jako právě Williamsbug nebo Jamestown, kde jsou lidé převlečeni za historické postavy, "hrají" si na jejich život a učí nejen děti, jak to tenkrát bylo.

Nejobdivuhodnější nejsou ti rančeři a průvodci, i když si nepamatuji ani jednoho kastelána v Čechách či v Německu, který by byl tak připraven na práci s dětmi a uměl jim historii tak přiblížit, ale nejobdivuhodnější jsou právě ti dobrovolní pomocníci, kteří místo aby se nudili v důchodu, chodí pomáhat do takových center. Řada muzeí by vůbec nemohla nabízet takový široký program, nebýt dobrovolníků. Už jsem o tom jednou vyprávěla, ale vždycky znovu mě to překvapí. To množství, to zaujetí a profesionalita.

Clarisska s Pocahontes.

Tak jsme třeba byly s Clarisskou na jedné blízké plantáži, která patřila příbuzným generála Lee na odpoledním čaji pro mladé dámy. Protože se blížil svátek Sv.Patrika, byly dámy v zeleném, strašili nás tam leprikáni a bylo veselo. Tento týden předváděly dobrovolnice, jak vypadal život žen na plantáži, jak majitelky, tak pomocnic a i otrokyň. Jindy ukazují, jak se předl len, šilo, co se vařilo pánům a co otrokům atd. Všechno je historicky velmi věrné, podle posledních nálezů či výkladů historie.

Holky si vyzkoušely brnění - mají je v dětských velikostech.

V Jamestown si můžete prohlédnout pravá historická místa, sledovat archeology při práci, ale také jít s dětmi do "zrekonstuované části" , což znamená věrné napodobeniny města a prvních tří lodí, které tu v roce 1616 zakotvily: Susan Constant, Godspeed a Discovery. Jít do podpalubí, do kapitánovy kajuty a nechat si vyprávět od skoro opravdových lodníků v dobových kostýmech (někteří jsou kapitáni na svých motorových lodích a vědí o čem mluví), jak to tenkrát bylo: Co všechno v podpalubí smrdělo, co bylo k jídlu, jak dlouho cesta trvala. Můžete se i lehnout do kapitánovy postele, je to přece jenom "jako". Mohou si vyzkoušet, jak se pěstuje a zpracovává virginské zlato-tabák, jak vypadalo hedvábí utkané bourcem morušovým, kterého se tu pokoušeli také pěstovat. Můžete si zajít do sklárny, kde foukají sklo jako v 17.století.

Podobné je to ve Williamsburgu. Můžete si celý den hrát na kolonisty. Dokonce si můžete vypůjčit historické (jako) šaty (mají je pro děti i pro dospělé) a být celý den v 17.století. Zajímavé je, že ani Williamsburg ani Jamestown nejsou státní musea, ale postavili je na nohy nadšení soukromí milovníci historie (v případě Williamsburgu to byl Rockefeller...) Dokonce i část vykopávek probíhá v obou městech za soukromého financování.

Ač se to zdá neuvěřitelné, tak ani Washingtonův Mount Vernon nebyl dlouhá léta ve státní péči. Koupil ho od Washingtonovy rodiny Spolek dam a začal o něj pečovat, teprve později stát uznal jeho historický význam a začal se podílet na rekostrukci.

Leží na podivuhodném krásném místě nad řekou Potomac a už jen pohled na řeku od domu stojí za cestu sem.

I tady mají program pro děti. V létě v hospodářské části plantáže lidé doopravdy pracují a pěstují rostliny, starají se o zvířata jako za časů hospodáře George Washingtona. Ten svoji plantáž velmi miloval. Na plantáži pracovalo přes 300 otroků. Z nich 123 patřilo osobně G. Washingtonovi. Ve své poslední vůli ustanovil, aby byli osvobozeni po jeho smrti a smrti jeho milované Marty. Ta je však osvobodila už po roce.

Mně se nejvíc líbil klíč od Bastilly, který tu visí ve skříňce nad schody. Dar Markýze Lafayetta: " Klíč k bránám despotismu od misionáře svobody svému patriarchovi." To si jistě Clarisska bude také pamatovat, neboť vzdělaný dobrovolník citoval věnování krásnou francouzštinou a dodal: "Dámy a pánové, až se budete dotýkat zábradlí, stoupaje po těchto schodech, uvědomte si, že se jej dotýkaly všechny význačné ruce světa: sám George Washington, Markýz Lafaeytte, všichni presidenti USA a každý ctitel svobody z celého světa se sem přišel poklonit památce velkého muže."

Domy dalších presidentů, k nejkrásnějším patří Jaffersonovo Monticello, mnohá bitevní pole, plantáže (rýžové, tabákové, bavlněné) a desítky muzeí v hlavním městě na nás ještě čeká. Nejedno bitevní pole máme přímo za humny. Historie je tu skutečně požehnaně. Snad nám takové poznávání ulehčí být Jižany.

Poslední Clarissčina trofej. Mladý rančer Jamestownu.

Clarisska už je mladou rančerkou v celé řadě historických i přírodních pokladech Ameriky. Když splní děti všechny úkoly kvizu a prokážou, že park skutečně znají, dostanou rančerský odznak a potvrzení, že mohou provázet jiné parkem či historickým místem. Něco jako sbírání známek či klíčů na hradech a zámcích v Čechách. Jen je to víc naučné a výchovné. Nedá se to koupit, musí se to vysloužit...jako v pohádce.