Vzpomínka na můj porod

Na své zdraví jsem byla jaksepatří pyšná, důvěřovala jsem přírodě, s miminkem jsme si povídali, zpívali mu a těšili se a chystali na jeho příchod, četli knihy, chodili na kurzy a cvičit.

Z poradny mě preventivně poslali na krevní test do porodnice, kvůli zvýšenému tlaku. Od tamtud mě už nepustili, nafasovala jsem andělíčka a manžela poslali domů pro kartáček. Pro mě dost šokující verdikt preeklampsie a nutnost vyvolání porodu po dalších vyšetřeních vyslovil pan doktor druhý den při vizitě.

Začali mi „polehoučku“ vyvolávat porod.. Při preklampsii jsou dvě rizika – riziko, že tlak vyskočí při porodu a bude nutný císař a co je asi horší – placenta rychleji stárne. Našemu miminku se naštěstí dařilo stále dobře, každopádně denně jsem absolvovala kolečko „ranní tableta, ranní injekce B a večerní růžová tableta“, prokládali jsme to monitorem a tlakoměrem. Tahle nemoc u mě naštěstí propukla 5 dní před předpokládaným termínem porodu.

Musím říci, že všichni v porodnici byli báječní a snažili se mě v mé neveselé náladě povzbudit. Nesetkala jsem se s tím, že by mi byly podány léky bez vysvětlení (pravda, občas jsem se musela zeptat), že by mi někdo nebyl ochoten vysvětlit cokoliv k diagnóze nebo k nějakému vyšetření.

Miminku se ještě opravdu nechtělo, trvalo pět dní, než ho léky a rodiče přemluvili. Nebo prostě jen chtělo přijít ten den, co mu naplánovali dle ultrazvuku:). Dostali jsme prášek snad na všechno, na otvírání, na stahy, na měknutí čípku. Nakonec i na bolest. Naštěstí porod začal v době návštěv, takže manžel rovnou zůstal a byl mi opravdu velikou oporou a klobouk dolů, že neutekl:). Já bych to udělala, kdyby to šlo:). Ale okamžik, kdy nám naši dceru dali, byl velmi intenzivní a myslím, že pouto mezi námi dvěma je ještě silnější.

Výhodou hospitalizace bylo, že jsem znala lékařku i porodní asistentku, které se nám na sále věnovaly. Dostala jsem yal, holení neproběhlo. Část posledních hodin před porodem jsme strávili ve sprše v rámci porodního sálu, část v leže na boku – po podání epidurálu. Samotný závěr byl velmi rychlý, tedy jakmile jsem pochopila, že už můžu a jak mám tlačit:). Celý tým i manžel byl skvělý, povzbuzovali mě a stále říkali, jak jsem statečná a šikovná. Já si tedy s tím epidurálem moc statečná nepřipadala. Po jeho podání stahy už nezesilovaly a plně jsem je vnímala. Navíc měl pomoci držet tlak na správné výši a porod se po jeho podání rozeběhl.

Nevím, proč mi dali kyslík, že mě cévkovali a přidávali epidurál. Můžu doporučit všem, které chtějí mít lékařské zákroky „pod kontrolou“, aby tím taky zaúkolovali manžela, jako jsme to udělali my. Já vnímala jen stahy.

Když mi dali naši Lucinku na břicho, nevěřícně jsem držela chvějící se drobné tělíčko.

Lucinka měla samé desítky, manžel ji na vyšetření doprovodil, ze mě mezitím vytlačili placentu (nevím, jestli je masáž břicha a tahání za šňůru úplně košér). Následovalo šití natržení, ale to už mou pozornost měla dcera s manželem. Po sešití, vyndání všech hadiček a odpojení přístrojů, jsme byli ponecháni v přítmí a o samotě. Taky nám pomohli s prvním přisátím. Legrační pocit, když vám ten malý jazýček šmrdolí bradavku, nečekala jsem, že to bude takové:).

Při šití mi lékařka řekla, že větší dítě by už mělo problémy projít. Kombinace důvěry v přírodu – tlak považuji za varovný signál - a důvěry v lékaře, kteří ten signál zachytili a pochopili.

Z porodnice nás pustili už ve středu (rodili jsme v neděli v 0,30), můj tlak totiž okamžitě spadl na normál (normálně mám nízký tlak...), Lucie předpisově pila a byla zdravá jako řípa. V tomto trendu nadále pokračuje, plně kojíme, přibíráme. Když spím dvě hodiny v kuse, vzbudím se fantasticky osvěžená, o šití už dávno nevím, jsem na svojí váze před otěhotněním. Opět tedy začínám důvěřovat sobě i přírodě.

Na Bulovce možná zachránili mě před císařem a naši dceru před možnými komplikacemi. Možná bylo možné i jiné řešení. Ale neměla jsem pocit, že mě berou jen jako neuvědomělou pacientku bez mozku a nevzpomínám na porod jako na ponížení nebo křivdu. Ano, lékařské zásahy byly nepříjemné a porod nebyl procházkou růžovou zahradou, ale vždy jsem věděla, proč se co děje a přístup zaměstnanců nemocnice byl osobní a citlivý, všechny je moc chválím.

A abych řekla pravdu, je to vše jen vzdálená vzpomínka, v hlavě mi ulpěl jen pohled na manžela v okamžiku, kdy nám prvně podávali naši dceru a neuvěřitelný pocit, když jsem držela naši holčičku poprvé v náruči.