Osamocená extáze

Hned po svém prvním nezapomenutelně prožitém porodu jsem si předsevzala stát se pro své kamarádky hlasatelkou přirozeného průběhu tohoto předělu mezi očekáváním a skutečným mateřstvím. Dvě hodiny po mém vlastním „PŘEDĚLU“ jsem oznamovala nového človíčka s dodatkem, že se těším na další porod. A jak přicházelo na moje přítelkyně očekávání, půjčovala jsem knihy o přirozeném porodu a poukazovala na dary, které lze získat, když nenecháte za sebe jednat jiné.

Teď má človíček čerstvé tři roky a já válčím s pocity o vlastní nedůvěryhodnosti a vyřazenosti. Nemůžu si totiž ani s jednou z odrodivších kamarádek popovídat o porodním tranzu, prožitku dokonalosti a krásy univerza a dlouhotrvající extázi.

Všechny jsou rády, že TO maj za sebou, některé nedůvěřivější se na mě při popisu porodních slastí dívají pohledem sestry Sůvy z porodnice. Všechny byly víceméně bezdůvodně zraněny minimálně propíchnutím vaku a vzápětí nato nástřihem a u většiny čerstvá poporodní radost z miminka jen tak tak vyvážila bolest.

O sexu neplkám, porodní orgasmus se mi však jevil o tolik významnější a více vypovídající o kráse života, že jsem toužila jej sdílet a konfrontovat s blízkými ŽENAMI:). Ale rána za ranou, kamarádky odpadávaly po protrpěných porodech jak koroptve.

Nepropadala jsem ještě skepsi. Těhotná byla kamarádka S, která žije přírodním životem. Zatímco já při bolesti hlavy spolknu Ibalgin, ona jde na procházku, umí reiki, cvičí taichi, prošla s batohem hory Chile, Kirgistánu, Rumunska a narozdíl ode mne snese námahu s úsměvem.

A jak to dopadlo! Pár dnů po termínu hrozilo vyvolávání porodu léky, poradila jsem jim „alternativní“ popíchnutí procesu. Ještě tu noc vše hezky začalo. Jenže přišla lékařská autorita a moje kamarádka, normálně rodící žena, málem vykrvácela z nástřihu hráze, protože lékař porušil větší cévu. A já skepsi propadla.

O kolik horší je být bezmocný po rychlém lékařském porodu a nemoci v prvních dnech tulit k sobě novorozeňátko, než prožít si třeba celý den otevíráním a unavit se dlouhým rozením, ale pak si normálně sednout a kojit!

A to odhlížím od příjemných až orgasmických pocitů, které se těžko dostaví, když nemáme chvilku na intimní prožitek, ale jsme pod stálou intervencí nebo do nás dokonce píchají a stříhají. Lékařský porod vlastně neznám, ale bojím se a stále víc mě napadá, že ani já nebudu mít podruhé dost sil odolávat tomu tlaku. Nechtěla bych rodit doma a nemít krytá záda, ale proč pocitu bezpečí obětovat tolik? Neporodila jsem příjemně jen z naivity a mladické zpupnosti?

Ne. Jen jsem si myslela, že porod je přirozená záležitost a hrůzostrašné historky kolem něj jsou nánosy totalitou zkažené společnosti. V přípravném kurzu porodní asistentka Ivana Königsmarková -bojovnice za práva žen na svobodný porod- posílila moji angažovanost v plánu rodit normálně. Více než polovina frekventantek našeho kurzu odjela z Prahy rodit do Vrchlabí. Nám se to zdálo v zimním období nesjízdné, a tak jsme zvolili kompromis. Praha spontánním porodům nepřála, vybrali jsme Havlíčkův Brod.

S porodním plánem přicházející pár, smějící se při příjmu, poslouchající hudbu v první době porodní a vonící olejíčky, představoval pro havlíčkobrodský personál skutečné exoty.

Nebylo lehké ubránit se všem těm chytrým bílým plášt´ům, které se stávaly čím dál zakaboněnějšími a pohrdavějšími, čím déle jsem jejich „pomoc“ odmítala.

„Děkuji, ale nevadí, že stahy budou déle, je mi docela dobře.“, působilo na porodní asistentku M., toužící už druhou hodinu, co jsem trávila v porodní místnosti, propichovat mi plodový vak, jako červený hadr na býka. Snad proto, že jsme ji s manželem snažili přivést na jiné myšlenky pomocí dotazů na rodinu, děti, kulturní vyžití a komunální politiku v Havlíčkově Brodě, se zmateným výrazem často a nadlouho odcházela.

Naštěstí, měla jsem klid na uvolňující břišních tanec nebo na partnerovu masáž. Mohla jsem si pěkně zakřičet zatímco manžel si četl o historii vypuknutí války v Perském zálivu.

Před západem slunce nastala malá krize, kdy se mi stahy zdály nesnesitelné a sestra mě chtěla přikurtovat k monitoru, což jsem v tu chvíli odmítala. Nepoznala ona ani já prvorodička, že přišla chvíle, kdy je třeba pořádně tlačit, opravdu rodit. Zavolala na neposlušnou pacientku mladou sympatickou lékařku, která místo hrozeb zavelela k tlačení. Výstřel a vodotrysk plodové vody jako nastartování nejkrásnějšího zážitku. A po chvíli se objeví hlavička a pak na dece pode mnou celý človíček a snaží se mi vyšplhat po břiše nahoru.

Zaplavena štěstím ani nevnímám, že přestřižení pupeční šňůry ani porod placenty už nejsou podle mého plánu, ale rychle za pomoci lékařky. Nijak mi to nevadilo, dosáhla jsem vrcholu radosti.

Šití nebylo potřeba. Sestra Sůva měnila službu s mladou porodní asistentkou, která ochotně a šikovně uvedla nás - nový pár maminku s dítětem do prvního kojení.

Skoro happyend. Dohra na odd. šestinedělí však byla docela nešťastná. Porodní asistentka M. s námi prožila celou směnu a tolik jsme na ni zapůsobili, že si to nemohla nechat pro sebe. O kojení a péči o mimi jsem neměla páru a chtěla jsem se stát poslušnou neznalou pacientkou. Zůstala jsem však pro sestry nepochopitelnou rebelkou, která odmítá zaběhané postupy a vše musí být po jejím. Skoro nás ignorovaly. Byli jsme s mimískem šest dní na nepřátelském území. Ke konci jsme přece jen trochu náklonnosti získali asi hlavně díky buclatění a milé tváři mého miminka.

Kdybych věděla, že v nemocnici, která prosazuje přirozený porod v dotaznících Aperia, vzbudím takové odsouzení, nevím jestli bych měla odvahu trvat na svých představách. Ale jsem ráda, že to takto dopadlo.

Ale jak to bude příště? Ledy v lékařské praxi se za tu dobu neprolomily. (Jak by taky mohly, když jsou u nás ženy tak poslušné?). Do Vrchlabí máme nyní 400 km. Doma rodit nechci, a na osamocenou rebelku si hrát taky ne…

Ano, přestala jsem se na porod těšit. Myslela jsem, že to za pár let zlomíme alespoň na pár frontách. Ale buď je nás málo nebo jsme slabé…

Nebo nemáme dobrou strategii?