Jak jsem rodila u Apolináře

28.11.2005 jsem šla normálně s manželem na večerní procházku s naším běloušem Chadem a třeštiprdlem Sorbonem a poté v klidu spát. Přesně ve čtyři hodiny a čtyřicet minut ráno jsem šla na toaletu jelikož mimi už opět tlačilo na můj naplněný měchýř, v kuchyni jsem však zůstala zkoprněle stát s tím, že se ze mě řinul proud vody - rozzářily se mi oči když mi v hlavě bliklo konečně tě uvidím, už se klubeš na svět. Šla jsem vzbudit manžela že tedy jako už - celé tři týdny mě obcházel jako horký brambor a neustále se mě ptal jak mi je, jestli pak už nepojedeme do té porodnice. Manžel vyskočil z postele jako střela a už mě popoháněl - honem honem oblékej se já běžím se psema ať to vydrží. Tak jsem si dobalila zavazadlo, udělala jsem manželovi svačinu (jelikož vím, že porod není krátká záležitost), oblékla se a volala sanitku neb jsme měli auto zrovna v servisu. Bohužel do sanitky manžela nepustili a tak musel chudák jet v pět ráno tramvají do porodnice. V porodnici mi udělali vstupní prohlídku a bylo mi řečeno, že jelikož mi jen praskla voda a žádné stahy zatím necítím tak se bude 24 hodin čekat jestli se stahy dostaví či nikoli a pak mi když tak píchnou vyvolávací injekci. A že tedy půjdu na předpokoj a ať manžela pošlu domů - chudák bylo mi ho tolik líto, táhnul se tam v pět ráno tramvají a musí jet zase zpátky. No co se dalo dělat a tak jsem čekala na předpokoji v deset hodin dopoledne jsem konečně dostala první bolestivé stahy. Které se postupně zesilovali a zesilovali - manžel mi za ten den volal snad stokrát aby se ujistil, že porod stihne.

Mezitím jsem byla několikrát na vyšetření, ale otevření bylo stále velice malé. V sedm hodin večer mi konečně bylo řečeno, že jsem otevřená na pět centimetrů a že půjdu na přípravu k porodu a že mám zavolat manžela. Hurááááá říkala jsem si, konečně se to hne. Tak jsem zavolala manžela a šla si odbít tu přípravu k porodu. V tu dobu už to bylo deset hodin porodních bolestí a jelikož jsem měla za dva dny naspáno jen pět hodin byla jsem notně vyčerpaná a tak se mě sestry neustále ptali zda nechci epidural. Byla jsem přesvědčená, že to zvládnu bez něj - ovšem v tuto chvíli už jsem byla notně nalomená. A tak jsem se nakonec nechala přemluvit a nelituji toho. Na sále mi tedy píchli epidural a já se najednou cítila tak skvěle.... a tak jsem si povídala s manželem, hopsala jsem si na míči a čekala až nastane samotný porod. O půl jedné ráno mi sestřička konečně sdělila: "No výborně maminko tak mi děláte radost - jste plně otevřená tak jdeme na to." Musím říct, že v tento okamžik, kdy jsem v bolestech přiváděla na svět naší sladkou holčičku, jsem si uvědomila, že existuje něco jako splynutí duší a totální pochopení.

Manžel přesně věděl co v kterou chvíli potřebuju otíral mi čelo a ochlazoval mě, dával mi napít, podpíral mi hlavu při tlačení. No prostě musím na něj pět jen samou chválu a touto cestou mu chci též poděkovat, že byl v tento okamžik se mnou - Děkuju moc jsi mi pomohl! No a 30.11.2005 v jednu hodinu a třicet pět minut byla naše Eliška na světě, vážila 3680g a měřila 52cm. Byla nádherná a oba s manželem jsme byli v tu chvíli nejšťastnější a nejpyšnější rodiče na světě.

Domů jsem se z porodnice dostala v neděli 4.12.2005. Pejsani si Elišky nejdřív vůbec nevšímali - byli v euforii, že se jim panička vrátila - plakali, fňukali, skákali a řvali radostí - já jsem měla též slzy v očích jak jsem byla šťastná že je vidím. Pak si ale všimli, že je tu něco nového, jinak vonícího a tak divně řvoucího :-). Sorbon si Elišku jen očichal a dál ho nezajímala, zato náš bílej Chadula nezklamal a zachoval se jako pravej bělouš! Kdykoliv Eliška jen fňukne Chadula je u ní neustále jí očichává, olizuje a hlídá - je to pravej hlídač a společník. Už se těším, až bude Elí běhat a ukáže se vám všem jako Junior handling!!!!!!!

A tak vám všem představujeme s Mírou naší dceru Elišku Tvrdou!!! Starost o tuhle treperendu dá zabrat jsme unavení, ale strašně šťastní!!!!!! Za gratulace předem děkujeme!!!

Ještě chci touto cestou poděkovat všem sestrám které se ten den vystřídali na porodním sále i šikovným učenkám - zažila jsem tam přeci jen tři směny a musím říci, že všechny sestřičky byli příjemné, obětavé a povzbuzující.. Obzvlášť chci poděkovat porodním asistentkám: Jurigové a Kafkové které nakonec byli přímo u Eliščina narození a panu doktoru Švabíkovi který mě po tomto namáhavém výkonu hodinu šil - DĚKUJI VÁM byli jste skvělí!!!!

Stejně tak chci moc a moc poděkovat všem sestrám na oddělení šestinedělí P15 které se starali nejen o mě, ale i o Elí s velkou starostí a obětavostí Děkujeme!!!!! Pokud se jednou rozhodneme Elišce pořídit bratříčka určitě se na vás zase obrátíme!