Nebýt nejlepší – NEVADÍ. Nebýt pochválen – VADÍ!

Srovnávání v extrémní podobě však může škodit. "Ty bábovko, proč pořád jen sedíš, no podívej, jak ostatní děti pěkně capají, no honem, zkus to taky - kdepak, to je náš pecivál…" Takové pobídky nejsou výjimkou v čekárnách dětských ordinací, na kurzech cvičení nebo plavání pro děti - zkrátka všude, kde se sejde víc stejně starých dětí s rodiči pohromadě. Jak to může dítě ovlivnit, o tom jsme si povídali s psycholožkou PhDr. Markétou Machkovou.

Proč si tolik rodičů zakládá na tom, kdy jejich dítě začne sedět, mluvit nebo chodit, a méně si všímají jeho pocitů či nálad?

Dnešní svět je hodně postavený na výkonech a rodiče zkrátka chtějí, aby v něm jejich děti uspěly. Na tom ještě není nic špatného: děti dokonce potřebují od rodičů určité očekávání, motivaci i zpětnou vazbu. Důležité však je, jakým způsobem se to děje, jaká jsou kritéria a jak vysoko je "nastavená laťka". Očekávání má být optimální, nikoliv maximální. Kde je optimum, to samozřejmě záleží na dítěti.

Co když dítě očekávání nenaplní?

Každopádně by mělo mít pocit, že je rodiče mají rádi a berou takové, jaké je. Neúprosného srovnávání výkonů si užije v životě ještě dost. Právě proto by si mělo z dětství a z rodiny odnést základní životní pocit - pocit absolutního přijetí. Je to asi jedna z mála jistot, které dítě má. Ze zkušenosti vím, že postižené děti na tom bývají v tomto ohledu lépe než zdravé - jejich rodiče i okolí je dokážou lépe podporovat, nemají ani takovou potřebu srovnávat je s vrstevníky.

I já jsem si všimla, že u postižených dětí většinou okolí ocení každou maličkost, pochválí každý drobný pokrok. Nezasloužily by si stejný přístup i zdravé děti? Někteří rodiče ovšem namítají: "Ve škole se s ním mazlit nebudou, tak jen ať si zvyká…"

S tím v žádném případě nesouhlasím. Jestliže je svět "drsný", proč by to mělo být stejné i doma? Naopak - ze školky či ze školy se má dítě vracet domů jako do útočiště, kde může znovu načerpat síly. V pubertě sice přijde období vymezení vůči rodičům, ale pokud si v sobě dospívající člověk nese základní pocit přijetí z dětství, mnohem snáze opět přijme své rodiče i přes četné výhrady (jsou zmatkáři, tlustí, líní…). Podobné to bude i při hledání a přijetí životního partnera.

Takže v optimálním případě si člověk ono útočiště odnáší z původní rodiny sám v sobě a v těžkých chvílích se pak "má kam vracet", i kdyby žil právě sám?

Dá se to tak říci. Je to otázka sebepřijetí, které člověku umožňuje nejen mít se rád, ale také vymezit se vůči ostatním. A to i v tak zásadních otázkách, jako je například odmítnutí drogy, kterou "zkusili všichni".

A nakonec z takového zdravě sebevědomého dítěte vyroste rodič, kterému nebude vadit, když jeho vlastní potomek začne sedět, chodit či mluvit o něco později?

Snad ano, i když to ovlivní i řada dalších faktorů. Také nelze popsanou souvislost fatalisticky obracet a tvrdit, že dítě, které mělo přísné rodiče, se nikdy nenaučí přijímat partnera nebo své děti. Rozhodně nechci někomu nabourávat dobře fungující vztah s dítětem a vytvářet další z mnoha tabulek, do které by se měli rodiče a děti za každou cenu vejít.

Jak má ale rodič poznat, zda přistupuje k výkonům dítěte rozumně?

Problém nastává například v momentě, kdy rodič úzce spojuje svůj vlastní úspěch s výkony dítěte. U malých dětí se to častěji stává maminkám - a není divu, vždyť miminko je najednou celý jejich svět, zejména je-li to první dítě. Něco není v pořádku také v případě, kdy má rodič dojem, že musí své dítě hodně usměrňovat, aby obstálo před okolím. Někdy bych to označila dokonce za manipulaci s dítětem či drezúru. S tím souvisí také rychlá oscilace příjemných a nepříjemných pocitů rodiče, které závisejí na výkonech dítěte. Například nastrojená holčička, která způsobně kráčí v bílém kožíšku, je pro maminku úžasná princezna, ale když vzápětí zakopne a spadne do louže, je to najednou nemehlo, jaké svět ještě neviděl. Dobrými výkony ostatních dětí se také často znepokojují přehnaně ambiciózní rodiče. Chci ale zdůraznit, že ani opačný extrém není dobrý. Na jedné straně je drezúra hraničící třeba i s psychickým týráním, ale na druhé straně je podobně škodlivý nezájem o úspěchy dítěte. To, co dobře funguje, je někde uprostřed.

Autorka působí v Iris, o.p.s. - obecně prospěšné společnosti pro osvětu a vzdělávání.