Jak přežít samostatné stolování dětí

Už první natahování ruček v 6–7 měsících po tom, co jedí dospělí, není příznak hladu, ale touha napodobit tak častou činnost dospělých. Stejné je to s vyžadováním lžičky a ostatních příborů v době, kdy je nám jasné, že dítěti vlastně nejsou k ničemu.

Ono je to však trošku jinak. Jiným způsobem než pokusem a omylem se děti samostatnému stolování nenaučí. Pokud si lžičku a samostatné stolování dítěte schováme na dobu, kdy už bude velké a neudělá tolik nepořádku, budeme mít ve třech a možná i ve čtyřech letech doma mazlíka, který nebude ochotný jíst sám a nechá se krmit.

Jak tedy na to?

Od chvíle, kdy dokáže bezpečně sedět a má aspoň dva zoubky, mělo by dítě nejméně jednou denně stolovat s ostatními. Vždycky má mít připravené své jídlo buď do ruky, nebo svůj běžný příkrm v nerozbitné misce. Má mít vlastní lžičku, nejlépe plastovou, která odpovídá velikosti jeho ruky i pusinky. Druhou lžičku drží rodič a společně s dítětem pracuje na jeho nakrmení. Stolování bude v těchto chvílích pro rodiče jen symbolické a opravdu se nají až později. Je pravda, že na dítěti, na stole i v přilehlé části kuchyně bude znát, že miminko už jí samo – ale pokud to dítě baví a ostatní to snesou, je to opravdu ta správná cesta.

• Okolo 2. roku dítěte lze očekávat, že se dítě částečně nají samo, a dospělý ho pak dokrmí (pokud ho to zrovna baví, jídlo mu chutná a nepotřebuje se vztekat).
• Okolo 3. roku se dítě umí najíst samo lžičkou.
• Kolem 4 let dokáže jíst příborem, ale nenakrájí si jídlo na kousky.
• V 6 letech si jídlo nakrájí samostatně a nají se příborem.

Jak přežít samostatné stolování dětí

Vybavíme dítě pořádným omyvatelným bryndákem, nejlépe s rukávy. Pod židličku a kolem rozložíme velký igelitový ubrus (podlaha se musí vytřít hned, ubrus lze hodit do vany a umýt ho, až když je čas).

Nezvedáme dětskou lžičku ze země více než třikrát. Pak už to není náhoda, že dítěti padá, ale nová hra. A teď si nehrajeme, ale obědváme.

Respektujeme dětské ne. Pokud dítě přestane otevírat pusu nebo řekne ne, nenaléháme. Možná jsme si představovali, že sní víc, ale pocitu sytosti se učí dítě, ne rodiče

U jídla se sedí. Neznám smutnější pohled než na maminku, která pronásleduje své dítě s lžičkou kolem stolu. (Mimochodem, je to jedna z celkem spolehlivých cest, jak v dítěti vypěstovat poruchu příjmu potravy.)

Pokud dítě opustí své místo, dává tím najevo, že s jídlem skončilo.

U jídla se opravdu nedělá nic jiného, než že se jí. Nečtou se pohádky, jídlo se nevsunuje dítěti do úst pokoutně, nepouští se televize. Některé děti potřebují třeba 11 i více kontaktů s novou potravinou, než ji začnou běžně jíst.

Pokud dítě odmítne nabízený pokrm, vezmeme to jako fakt a nenabízíme náhradní jídlo. (Záhy by se mohlo stát, že budeme chystat 4–5 různých pokrmů, aby aspoň něco snědlo.) Velmi zdravá zásada mé maminky: „Nechceš, nebudeš. Aspoň neubude.“ Věřte, že žádné dítě rozhodně do dalšího jídla neumře hlady, jen tak zkouší, jestli by vás přes jídlo nemohlo ovládat.

Některá jídla (třeba špenát a vařenou mrkev) je přece jen lepší dávat dítěti bez jeho asistence.

Podle knihy Zdravá výživa malých dětí, kterou vydal Portál a kterou koupíte zde.