Po jedenácti porodech mám o jedenáct kilo víc

Obojí naši rodiče byli ovšem přesvědčeni, že jsme začali trénovat tuto disciplínu už mnohem dříve a blesková svatba po dvouměsíční známosti je pro ně toho jen nezvratným důkazem. Přesvědčovat je o opaku bylo plýtváním slov. Obě tchýně bedlivě pozorovaly bříško mladé paní a když v následujících měsících nevykazovalo pražádné putování ke kulatosti, povzdechla si nakonec jednoho dne tchýně: "Já se snad těch vnoučků ani nedočkám."

Časem se ovšem ukázalo, že tento její výrok se nezakládá na pravdě. Moje oblíbené bříško (mám jedno, které jsem si oblíbil víc, než i to vlastní) se nakonec podařilo společným úsilím přece jen naprogramovat do kulata a následující rok v dubnu se v třebíčské nemocnici poprvé rozhlédlo po světě naše první dítko Kateřina. Nebyl jsem při tom, z vyšší moci úřední jsme my otcové byli zařazeni do kategorie jakýchsi nebezpečných bytostí, které by mohly ohrozit sterilitu porodnice a se svými ženami a prvo- či vícerozenci jsme se nemohli setkat ani jako smí doživotně trestaní, totiž přes mřížku. Nám bylo vykázáno místo za tlustým sklem, přes které jsme ve vymezeném čase mohli shlédnout naše společné dílo, ukryté v povijanu, a posunkovou řečí si s manželkami snažili sdělovat nesdělitelné štěstí.

O několik měsíců později došlo opět k přeprogramování manželčina štíhlého pasu a pod volnými šaty, které žena ráda nosila bez ohledu na to, zda je či není v jiném stavu, se připravovala pečlivě k prvnímu seskoku druhorozená Kristýnka. Já byl v té době víkendovým manželem a otcem - dodělával jsem ještě v Praze školu - a Stáňa se mezitím přestěhovala s Kateřinou do naší romantické chaloupky na samotě na kopečku nad Hanou. Ovšem daní za romantiku bylo štípání dříví na topení, přinášení vody od studny a program vyváření plenek v automatické pračce měl tenkrát ještě podobu prádelního hrnce na starých kachlových kamnech. Kristýnka ale neprotestovala a přišla na svět v řádném termínu v porodnici, tentokrát prostějovské.

I zde byl otec persona non grata - nežádoucí osoba - a na rozdíl od třebíčské, kde si směli tátové prohlédnout mámu a potomka aspoň za sklem akvária, tady bylo možné zahlédnout jen šťastnou matku na malou chvíli za oknem nemocničního pokoje. Slzela, protože já držel v náručí slzící malou Kateřinu, jejíž jediný zdroj bezpečí, potěšení a oblíbeného mlíčka byl sice k vidění, ale ne k přisátí. Týden abstinence u otcovského prsu a láhve sunaru ale přečkala bez následků a příští měsíc se už doma dívaly na rozsvícený vánoční stromeček dva páry užaslých dětských očí.

Následující rok uběhl poměrně rychle v záplavě rodičovských starostí a radostí, já vyměnil školu za řádné denní studium otcovské role a když se nás zima zeptala, co jsme dělali v létě, ukázali jsme hrdě na vyboulené těhotenské šaty. Tentokrát skrývaly Markétku, drobné, tiché a křehké stvoření. Na mávání do okna porodnice jsme byli tedy už tři. Dvou a půlletá Kačka mávala ručkama radostně, roční Kristýnka naopak žalostně. Kristýnka spínala ruce po mámě a opakovala se předchozí slzavá scéna: mateřský prs daleko, otcovský blízko, leč chlupatý a jen se sunarem. Markétka přibývala na váze pomalu, a tak se pobyt v porodnici protáhl na čtrnáct dní, kdy jsem doma suploval tátu i mámu. Té jsme pro zpestření nemocniční stravy a kvůli plnotučnému mlíčku pro Markétu dávali do taštičky ovoce, šunku, sýr a sladkosti. Taštičku Stáňa spouštěla na provázku z prvního patra porodnice na frekventovanou ulici. Zručně jsme do ní vložili kontraband a taška letěla zase zpátky nahoru přes okno sesterny a za pobaveného přihlížení kolemjdoucích.

Následující rok v létě už Markétka stála poměrně jistě na vlastních nohách a škubala kytičky a stahovala ubrus ze stolu. Kačka s Kristýnkou dělaly bábovičky a hrady z písku a manželka si začala počtvrté povolovat sukni. Adélka se narodila v lednu, kachláky žhnuly a okolo košíku ve vyhřáté světnici svištěly její starší sestry na oblíbených tatrách a Markétka si někde v koutku tiše hrála s polínkem. V malém domku s 2 + 1 + hospodářské prostory začínalo být těsno pro čtyři postýlky, a tak jsme přistavěli dětský pokoj. Tedy pokoj a podkroví. Pro jistotu.

To se ukázalo jako moudré, protože Vánoce toho roku nebyly štědré jen na radostnou novinu o narození dítěte Božího, ale také na radostnou novinu, že i my se zanedlouho dočkáme dítěte. Čtyřikrát jsme jeli do porodnice a čtyřikrát si odtamtud odváželi krásnou přeslici. Nebylo tomu jinak ani tentokrát. Do vůně mateřídoušky a pokoseného ječmene se uprostřed léta narodila Barborka. Jako všechny její sestry blonďatá, jako všechny její sestry a máma hezká a modrooká. Šestiletá Kateřina, nejstarší a tedy "už velká", měla na starosti čtyři mladší sourozence. Kristýnka četla pohádky, Markétka si někde v koutku tiše hrála s polínkem, Adéla brázdila divoce světnicí a kuchyní a Barborčin svět byla zatím mámina náruč a lákavý poklad pod blůzkou.

To už se plínky nepraly v hrnci na kachlácích, ale v automatce, a kachláky nám na oslavu Barborky pořádně zatopily. Totiž aby topily, rozhodl jsem se je vyčistit a odstranit z nich saze. A to pomocí vysavače. Vystydlou pec jsem otevřel a začal vysávat její obsah. Jenže někde hluboko ve studeném mouru zůstala jiskérka naděje a nasáta do vysavače, probudila se mocným fouknutím ventilátoru, rozpálila do běla a prokousla plátěný pytlík ve vysavači. Tímto otvorem pak ve zlomku vteřiny vycestovalo do prostoru dříve sněhobílé světnice několik kilogramů sazí a provedlo novou výmalbu. Protože nemáme sousedy, nemuseli jsme naštěstí nikomu vysvětlovat, proč bílá máma a bílý táta mají černé nemluvně.

Když šla Kateřina následující září do první třídy, byla v tom roce poměrně tuhá zima. Hodně sněhu a okolo domu díky neustávajícímu větru i velké závěje, které by sotva projel traktor. To by ani tak nevadilo, protože doma bylo příjemně teplo, voněl šípkový čaj s medem, hrálo se domino, ale poslíčci vzkazovali, že závěje nezávěje, mladá maminka musí do porodnice. Jenže to vypadalo, že ji buď odvezu na saních, nebo se nám naše šesté dítě narodí doma. Dětská sestra mě sice uklidňovala, že stačí, abych pohlídal pupeční šňůru, protože moje žena nemá komplikované porody, ale já si přece jen oddychl, když se objevil sněžný pluh a prohrnul nám cestu do civilizace, odkud se za chvíli ozval hlásek naší šesté dcery Anežky.

Když se rok s rokem sešel, sešla se u nás i naděje a podzim roku devětaosmdesátého vešel do dějin. Ne ovšem v listopadu, ale už o měsíc dřív. Jedni naši přátelé byli spolu ve znojemské porodnici, kde tenkrát mohli být u porodu už i otcové, mluvili o tom s nadšením a my se rozhodli pro totéž.

Vzal jsem si týden dovolené a odjeli jsme do Znojma. Bylo krásné babí léto, chodili jsme na procházky a čekali. A pak jsem byl poprvé u porodu v přímém přenosu. Vrchní sestra sice evidentně neměla ráda muže na svém posvátném pracovišti a dávala to dostatečně jasně najevo. To mi ovšem nic nemohlo ubrat na štěstí, že jsme se Stáňou mohli být oba při tom, a navíc se ještě po šesti přesličkách vyklubal do znojemského vinobraní roztomilý mečík, syn Vojtěch.

Tradice už byla založena a když se napřesrok na jaře chystalo do života naše osmé dítko, odjeli jsme tentokrát společně do Vítkova, protože znojemská porodnice se opravovala. Podruhé jsem byl u porodu a podruhé to byl kluk jak buk. A dodnes je. Snad je to i tím, že manželka měla tehdy už několik dní po termínu, Vašíkovi se nějak nechtělo, mně pomalu končila dovolená, a tak žena rozhodla, že se s tím něco udělá. Na faru, kde jsme tenkrát čekali na Vašíkovo narození, přivezli písek a vysypali ho na nesprávné místo. A tak jsme vzali lopaty, písek přemístili a Vašík byl druhý den na světě.

Jeho narození poněkud uklidnilo znejistělé okolí. Když se totiž zpočátku v našem domě vršila a přibývala pouze děvčátka, usoudilo okolí, že chceme mermomocí taky ještě chlapce. Když se pak narodil Vojtíšek, oddechli si, že cíle bylo dosaženo. Ovšem další těhotenství je poněkud zmátlo, protože položilo nevyřčenou otázku "proč"? Vašík a jeho o rok a půl mladší bratr Vítek ale uklidnili tuto nejistotu, neboť si všichni řekli: "Aha, chtějí srovnat skóre." Ovšem po šesti dcerách a následně pak třech synech přišla na svět opět krásná princezna, Alžběta. Matka příroda má své zákony a my nikdy nepátrali po příčinách tohoto stavu. Spokojili jsme se s výsledkem. To už bylo v našem domě deset dětských židliček, deset mističek a deset postýlek.

Desítkovou soustavu se ovšem sveřepě rozhodlo ignorovat jakési tvrdohlavé vajíčko a na základě opoziční smlouvy s jednou nezávislou spermií se náš malý domácí parlament rozrostl ještě o jeden politický klub, okatou Terezku. I u Terezčina příchodu na svět jsem mohl být, tisknout její mámě ruku a utírat čelo. Není to mnoho, ale pro mě to byly jedny z našich nejkrásnějších společných chvil. Říká se, že po každém dítěti se přibere zhruba jedno kilo. Můžu to potvrdit. Po jedenácti porodech mám opravdu o jedenáct kilo víc.

Článek vyšel ve 5. čísle časopisu Rodinný život
Kontakt na redakci: Centrum pro rodinný život, Biskupské nám. 2, 772 00 Olomouc, Tel. 587 405 250-3, Email: rodina@arcibol. cz