Přirozený porod 2: Porod začíná

začátek

Jak pomalu a nenápadně to začínalo, tak to potom vzalo rychlý spád. Zpočátku neměla Laďka výrazné stahy, chodila si po místnosti, po mně chtěla pouze masáž zad, ať si to prý natrénujem. Stahy se ale rychle zesilovaly. Teď už je musela soustředěně prodýchávat, chodil jsem po pokoji s ní a přidržoval ji. Občas Laďku přišla zkontrolovat sestra, změřit srdeční ozvy dítěte a stav rodidel. Šlo to rychle. Zavolal jsem tátovi a dule a doufal, že přijedou co nejdřív - nebyla však šance, že dřív jak za hodinu a půl. Potom už byly stahy opravdu hodně bolestivé, všechno šlo rychleji, než jsme čekali. Laďka dřepěla před porodnickým křeslem, držela se madel a dýchala do stahů. Byl jsem pořád za ní, objímal ji a dýchal ve stejném rytmu. Teď už neměla sílu moc mluvit, jen mne upozorňovala, když jsem nestíhal dýchat - z toho mi došlo, že je to pro ni opravdu důležité. Sestra Laďce píchla preventivně antibiotika, v ruce jí nechala kanylu a přichytila ji náplastí pro pozdější rychlejší manipulaci. Dula pořád nejela. Laďka dostala krizi - bolesti už byly tak silné, že je nezvládala. Chtěla po sestře, aby jí dala něco na utlumení bolesti - ta jí ale řekla, že teď už jedině epidurální anestezi, a to by musel přijít anesteziolog. To Laďka nechtěla - nakonec si asi lépe ulevila tím, že se se sestrou objali a poplakala si u ní, stejně jako u mne. Navíc sestra Laďku vyšetřila a prohlásila, že je skoro úplně otevřená a do porodu už není daleko. Tím krizovka přešla, dýchali jsme dál. Musím říct, že zatímco Laďka takhle hodiny vestoje nebo v dřepu zpracovávala vlny bolestivých stahů, já jen dýchal do rytmu - a měl jsem co dělat, abych to fyzicky vydržel. Kompletně propocené triko házím pryč, ještě že jsem měl druhé. V místnosti mezitím nastala skoro tma. Konečně přijela dula, obhlédla situaci, objala Laďku, uklidnila ji a začala ji, tentokrát odborně masírovat. Sundala z ní úplně propocený nemocniční hábit, Laďka teď byla nahá, což jí v té chvíli nevadilo, spíš jí to poskytlo větší volnost pohybu, ovšem taky možná uvedlo do rozpaků personál. Přišel lékař a začal opět měřit ozvy. Rozsvítil jsem malé světlo nad umyvadlem, aby se sestrou vůbec něco viděli. Přístroj na měření ozvů, jehož snímač už předtím nefungoval zcela korektně - z reproduktoru šly opravdu strašné zvuky - začal definitivně odcházet. Jeho skon pro nás byl úlevou. Pokud znáte zvuky, které vydává vazbící reproduktor, asi pochopíte, že jsem ten krám nepovažoval za dobrého společníka rodící manželky. Po chvíli ho odvezli a přivezli nový, který už fungoval. Neměl displej (alespoń jsem ho neviděl), ozvy se zapisovaly spolu se stahy na papír a byly slyšet v reproduktoru.

Zpětně mi Laďka vysvětlila, jak ji podporovalo naše společné dýchání. Řekla, že když na ni šla slabost, mohla se napojit na můj rytmus a držet se ho - jenom moje dýchání musela slyšet a cítit. Taky jsem s ní nahlas mručel při prodýchávání stahů. Když mi dula při přípravě navrhovala, ať to zkusím, přišlo mi to divné. Při porodu samém kupodivu ani ne. Naopak, pro mne to byla úlevná možnost nějak jí pomoci a sdílet s ní její námahu. Pod vlivem této zkušenosti dnes už na jedné straně rozumím mužům, kteří se bojí doprovázet svoji ženu k porodu, na druhé straně bych jim vzkázal, že mohou přijít o něco, o čem nebudou mít ani ponětí, dokud to nezakusí. Porod je velmi skutečná záležitost. Nic virtuálního. Nic, co by se dalo stopnout a jít si dát pauzu. Věc života a smrti. Kdysi ženy říkaly mužům, že toto pouze ženská záležitost a že je zavolají, až bude po všem. Nevím, co přesně se změnilo, ale v dnešní době vnímá většina žen svého muže u porodu jako oporu, za kterou jsou vděčné. Není to tím, že porodníci jsou muži?

porod

Když se sestra zeptala Laďky, v jaké poloze chce rodit, nemohla se napřed rozhodnout. Potom se upnula na porodnické křeslo. Toto křesílko se dá se polohovat a přizpůsobit i jako stolička. Problém nastal ve chvíli, kdy si na něj vylezla. Vyhovovalo jí, že se má čeho držet a kam zapřít nohy, v žádném případě ale nechtěla ležet, ani napůl. Nebyl to nějaký vrtoch, v takové poloze se cítila strašně a zesilovalo to její bolesti. S tím výrobce zjevně nepočítal. Nebyl už čas, aby si hledala jiné místo, ale neměla se o co vzadu opřít. Dula bleskově zaimprovizovala a řekla mi, ať si vlezu za ni. To nebylo těžké - teď jsem svou ženu podpíral a držel zezadu. Musel na nás být geniální pohled. Vnímal jsem, jak dula pracuje - systematicky s Laďkou udržovala kontakt, jemnými instrukcemi, konejšením, dotekem vytvářela klid a soustředěnou atmosféru. Sestra s ní docela souzněla, pracovaly spolu - dvě ženy pomáhající porodit dítě. Jestli jsem si dřív myslel, že je moje žena v tranzu, tak teď už opravdu byla - to nemyslím negativně, spíš jako maximální koncentraci. Okolí si příliš nevšímala, byla úplně soustředěná do sebe a jakoby klidná - což zní paradoxně u člověka, který prožívá silné a bolestivé stahy svalů. Obě ženy dřepěly před ní, sestra si navlékla chirurgické rukavice. Laďka měla stále na břiše snímače srdečních ozvů plodu. Zatímco stahy nezadržitelně vytlačovaly dítě porodními cestami ven, lékař sledující ozvy byl zjevně stále znepokojenější. Řekl něco ve smyslu "Teď už to dítě musíte porodit, ty ozvy se mi nelíbí, je to jen 100, tlačte, tlačte!" Do této doby šly stahy rychle za sebou, evidentně se blížil závěr. Teď dula Laďku instruovala, ať se svými vypuzovacími stahy spolupracuje.

Objevilo se temeno dítěte. Dula mne vzala za ruku a vedla mi ji, abych si mohl sáhnout na jeho vlasy, sáhla si i Laďka. Během velmi krátké doby, na dva stahy Laďka koordinovaně a silně zatlačila a dítě bylo venku. Když dítě začalo klouzat ven, lékař vykřikl něco jako "Já to říkal, má pupeční šňůru kolem krku!"

To už sestra dítě uchopila a zvedla. Bylo napohled zcela v pořádku, mělo dobrou barvu, okamžitě se rozdýchalo a otevřelo oči. Pupeční šňůru kolem krku mělo, ale jen zcela volně. Sestra ho okamžitě položila na Laďku, vymnula mu nos a zkontrolovala ho. Narodil se mi syn. Laďka si lehla, tiskla ho k sobě a měla dokonale blažený výraz.

Laďka i já si myslíme, že tuto porodnici jsme si vybrali rozhodně dobře. I tento porod všichni přítomní zvládli tak dobře, jak jenom mohli a dokázali. Přítomný lékař nezpanikařil ani po té, co měl silné pochybnosti jestli to, co se děje neskončí špatně - pokud nebyl zvyklý asistovat u přirozených porodů, byla pro něj situace určitě nezvyklá. Že je všechno v pořádku se z jeho pozice ukázalo až zpětně. To myslím přeneseně i doslova, jednak z místa kde stál toho moc vidět nemohl, jednak nebyl s Laďkou v takovém kontaktu, aby mohl posoudit, jak daleko přesně porod je. Dula ani matka o tom ve chvíly, kdy jasně věděly, že se dítě během vteřin až minut narodí žádné pochybnosti neměly. Nikdo se jich však na nic neptal, což ostatně na průběh porodu žádný vliv nemělo. Nedá se totiž říct, kdo vlastně porod řídil. Ve formuláři, který jsme si odnesli po propuštění bylo několik možností k označení. Lékař zde jako osobu řídící porod neoznačil porodníka ani sestru, ale položku "jiná osoba". To nás opravdu pobavilo :-) Dula nám později řekla, že ona se ze všech sil snažila nic neřídit. Nicméně, tak nějak říkalala ty nejsmysluplnější věty, byla z ní cítit zkušenost, bylo vidět že ví, co se děje. Přesto by bylo pěkné, a ona by asi souhlasila, kdyby ve formuláři bylo, porod řídila: Osoba...Bylo to drsné. Bylo to krásné.