tisk-hlavicka

Moje milá Agátko...

19.12.2005 Bellana 52 názorů

...teď je Ti teprve pět měsíců, ale jednou určitě přijde chvíle, kdy se mě a tatínka zeptáš, jak jsi přišla na svět.

Doufám, že se zachovám jako moderní matka a nebudu Ti věšet na nos žádné bulíky a mystifikovat Tě čápem, vránou, nebo za vlasy přitaženou historkou o tom, jak jsme Tě našli na poli mezi hlávkami zelí. Pokusím se Ti po pravdě říct, že ses narodila z lásky. Z lásky mezi mnou a Tvým tatínkem. A až budeš ještě o něco starší, třeba Ti dám přečíst tento příběh. Příběh o tom, jak ses nám narodila.

Jelikož věřím na to, že život začíná okamžikem početí, měla bych začít u něj. Nezlob se, že nebudu natolik moderní matka, abych zabíhala do detailů. Musí Ti stačit vědomí, že Tvoje početí bylo krásné, láskyplné a že jsme při něm toužili přivést na svět novou lidskou bytost.

Jednou si nech od tatínka vyprávět, jak jsem si během jednoho dne udělala čtyři těhotenské testy a neustále za ním běhala, aby mi potvrdil, že tu druhou čárku, známku pozitivního výsledku, také vidí. Možná bych mu měla jednou zpětně poděkovat, že měl se mnou tolik trpělivosti. Každopádně, když nám i paní doktorka potvrdila, že čekáme miminko (na ultrazvukovém snímku jsi vypadala jako malá černá tečka na šedém pozadí), měla jsem ohromnou radost … asi tak pět minut, než mi došlo, jak strašně se bojím, abys byla v pořádku, abys v břiše pěkně rostla a prospívala, aby ses narodila zdravá, abych Tě dokázala dobře vychovat … jak Ti to jenom říct … těhotenské hormony jsou pěkné potvory, které dokážou s psychikou budoucí matky pořádně zamávat.

Brzy jsem přišla na to, že jsi silná osobnost, která si umí prosadit svou i přes to, že zatím vypadá jako pulec, měří sotva centimetr a plave si v plodové vodě ve svém děložním příbytku. Proto bych se Tě ráda jednou zeptala, proč jsi proboha nechtěla, abychom s tatínkem jeli po třech letech na dovolenou, nota bene k moři. Rozhodně od tebe nebylo moc pěkné vyděsit mě k smrti tím, že ses mi v bříšku mlela tak, až jsem začala krvácet. Předvánoční zájezd na Kanáry tím padl, a já jsem se s „klidovým režimem“ začala povalovat doma, kašlala na práci a rozmazlovala sebe i Tebe samými dobrotami (a to bude asi ten důvod, proč jsem přibrala 22kg).

Jak se mi zvětšoval obvod kolem pasu, začali jsme s tatínkem studovat příslušnou literaturu o porodu a přemýšlet nad tím, v které porodnici Tě přivedeme na svět.

Nakonec jsme se dohodli s Tvojí babičkou, že budu rodit u ní, v Havlíčkově Brodě. Jednak proto, že brodská porodnice měla výborné reference, pak taky proto, že si Tě babička chtěla užít hned od narození, a taky proto, že tatínek hodlal využít toho času, kdy nebudu doma, aby se pustil do rekonstrukce koupelny.

Původně jsem s Tvým narozením počítali až na první týden v červenci, ale jelikož jsi se tak těšila na svět, že jsi začala sestupovat hlavičkou do pánve už v 31.týdnu, odstěhovala jsem se do Brodu pro jistotu už v polovině června. Tou dobou jsem si připadla jako kříženec velryby a mamuta, a ač jsem pilně cvičila těhotenskou jógu, moc ladně jsem se nepohybovala, srážela jsem břichem, co se dalo. Nohy jsem měla oteklé tak, že jsem obula pouze rozšmajdané pantofle. Moje naivní iluze o tom, jak budu aktivní a atraktivní těhulka, vzaly zcela za své.

Ale zrovna v sobotu, 18.června, mi bylo úplně krásně. Otoky opadly, nějak lépe se mi dýchalo, cítila jsem se plná energie. Ráno jsem ještě běhala (ano, opravdu jsem čiperně pobíhala jako srna) po městě, pak jsem se naobědvala, odpoledne jsem si sedla s knížkou na balkón a popíjela kávu. Říkala jsem si, že takhle by se ty zbývající dva týdny do porodu daly krásně vydržet. Idylické odpoledne jsem zakončila krátkým zdřímnutím si. Probudil mě takový zvláštní pocit vlhka mezi nohama. Rozespale jsem se posadila a s údivem zírala, jak mi po nohou teče čirá, teplá tekutina. Takhle mě našla Tvoje babička – vykulenou a šokovanou. Vykoktala jsem, že mi praskla plodová voda a že asi rodím, a pak jsem se celá rozklepala, protože okamžik, na který jsem tak dlouho čekala, kterého jsem se bála, ale přesto se na něj těšila, byl tady.

Nejprve jsem zavolala tatínkovi. Právě stál v montérkách mezi rozkopanými stěnami a zazdíval vanu. Evidentně s porodem vůbec nepočítal. Nicméně se přizpůsobil neočekávané situaci, odhodil nářadí, popadl zavazadlo s přezůvkami, coca-colou a hroznovým cukrem a vyrazil na Brod.

Mezi tím, co jsem se sprchovala, volala babička Tvému strýčkovi Davidovi (toho času svobodnému mládenci, bez jakýchkoliv zkušeností s těhotnými, rodičkami anebo malými dětmi), jestli mě odveze do porodnice. Musela ho několikrát ujistit, že mu neporodím v autě a že nebude muset asistovat u porodu.

Já jsem si zatím ve sprše holila nohy. Nevím proč. Asi mi v tom okamžiku přišlo, že před porodníka nemůžu přistoupit se škrábajícím porostem na lýtkách. Když jsem nabyla dojmu, že je můj zevnějšek dostatečně připraven na tak zásadní životní zážitek jako je porod, vydali jsme se s Davidem směr porodnice.

Na příjmu mě převlékli, vyšetřili, udělali ultrazvuk a zkonstatovali, že voda sice odtekla, ale na porod to nevypadá a asi ještě nějakou dobu vypadat nebude. Tím mě trochu zarazili, protože jsem přijela plná bojovného nadšení a odhodlání Tě co nejdříve přivést na svět. Místo toho mě „ubytovali“ na pokoji, kde jsem pak trávila větší část první doby porodní, a nechali mě čekat na příjezd tatínka. Bylo osm hodin večer.

V devět jsem se už neuvěřitelně nudila a proklínala se, že jsem si s sebou nevzala aspoň tu rozečtenou knihu. Když o hodinu později konečně dorazil tatínek, byla už jsem trochu otrávená a rozmrzelá, protože na porod mi to celé přišlo docela málo akční a abych se přiznala, moc mě to tedy nebavilo. Občas se na mě přišel podívat doktor nebo porodní asistentka, přeptali se, jak se mám, ale žádné „vzrůšo“ se zatím nekonalo.

Já jsem, dosud nezasažená bolestmi, ale zato optimisticky naladěná a vyzbrojená akademickými znalostmi z knih o porodu, vysvětlovala porodní asistentce, že si přeji přirozený porod, že mám odpor k medikamentům a rozhodně nechci, aby mi porod vyvolávali, nebo dokonce nedej bože urychlovali.

Ačkoliv nám všichni doporučovali, abychom si odpočinuli a vyspali se, nemohli jsme s tatínkem dlouho usnout. V okamžiku, kdy se mi pomalu začala klížit víčka, přišla první kontrakce. Té noci už jsem se moc nevyspala. Pokaždé, když jsem usnula, začaly stahy. Tak jsem to nakonec vzdala, courala po pokoji, vyzkoušela rehabilitační míč a dala si znovu sprchu.

Tam mě ráno našla porodní asistentka z ranní směny. Akorát jsem si znovu holila nohy (tak nějak mě to uklidňovalo) a sprostě nadávala a přemýšlela, že je čas přestat dělat hrdinu a jít poprosit o epidurál. Bohužel než k tomu došlo, začala mi porodní asistentka nadšeně vyprávět, jak od kolegyně ví, že chci porod bez léků, a jak je to úžasné a sympatické, a jak tomuto přístupu moc fandí … nechtěj ani vědět, jakými jmény jsem sama sebe titulovala, když odešla. Bylo mi jasné, že pokud ze sebe nechci udělat úplného hlupáka (a to by mi asi ješitnost nedovolila), tak z epidurálu nic nebude.

Dopoledne jsem strávila mezi sprchou a rehabilitačním balónem. Chvíli to bolelo snesitelně, chvíli úplně strašně, ale pořád jsem byla naprosto přesvědčená o tom, že nejpozději odpoledne jsi venku.

V poledne mě vyšetřil porodník, mladý sympatický doktor, který byl tak milý a empatický, až bych přísahala, že jsme mu chvílemi viděla kolem hlavy blikat svatozář. Prostě úplný anděl. Bohužel tentokrát pro mě neměl ty nejlepší zprávy. Porod postupoval pomalu, otevřela jsem se teprve na 5cm. Kontrakce si přicházely, jak chtěly, žádná pravidelnost v tom nebyla. Bolest vystřelovala do zad, měla jsem pocit, že se mi lámou obratle. Tatínek mi vytrvale poskytoval tlakovou masáž a naštěstí pochopil, že mě nemá dráždit větami typu: „jsi statečná, krásně ti to jde“, nebo dokonce: „každým stahem jsi zase o něco blíže k miminku“. Myslím, že kdyby to býval zkusil, narodila ses jako pohrobek.

Seděla jsem zplihle na rehabilitačním míči, v ruce měla napíchlou kapačku (museli mi dát antibiotika, protože od odtoku vody už uběhlo víc jak 12 hodin), používala jsem velmi sprosté výrazy (přes moji původní představu, že budu u porodu poslouchat relaxační hudbu a tančit břišní tance) a brečela jsem, že už nemůžu a že už nechci být statečná, a že jestli mi hned někdo nepřijde píchnout dolsin, tak umřu.

Naštěstí v tu chvíli vstoupily do pokoje sestřička a porodní asistentka, vzaly mě každá z jedné strany a usadily do hydromasážní vany. V teplé vodě, příjemně masírovaná bublinkami, jsem na chvíli zapomněla na bolest a svět se zase hned zdál o něco hezčí. Voda mi příjemně hučela kolem uší, až mě na chvíli ukolébala ke spánku. Dokonce jsem byla schopná i vypít trochu čaje a sníst hroznový cukr. Znovu se mi vrátil optimismus. Rozhodla jsem se, že nejpozději v osm večer jsi venku. Vypadalo to celkem nadějně, začala jsem se hezky otvírat, a tak jsem s novým úsilím začala hopsat na balónu a prodýchávat kontrakce.

Nicméně se mi začaly prodlužovat intervaly mezi kontrakcemi a přestala jsem se otvírat. Porod váznul. Po domluvě s panem doktorem jsem si nechala do kapačky zavést oxytocin, abychom celý proces trochu „popohnali“ (na svůj dosavadní opor k urychlování porodu jsem po téměř celodenním maratónu bolestí ráda pozapomněla).

Zkusila jsem si znovu vlézt do vany, ale tentokrát se zázrak v podobě úlevy od bolesti nekonal. Byla jsem vyčerpaná, frustrovaná, z toho, že to nejde tak, jak by mělo, zničená z bolesti. Už jsem neměla sílu cokoliv zkoušet, jediné, co mi pomáhalo, byla vytrvalá masáž zad, kterou mi poskytoval Tvůj tatínek. Venku se stmívalo, dívala jsem se z okna na panorama města a přemýšlela, jestli ještě dnes porodím.

Kontrakce přicházely velmi nepravidelně, někdy sotva skončila jedna a už nastoupila další, někdy přišla třeba desetiminutová pauza. Nechala jsem si píchnout spasmolytika na podporu činnosti dělohy a modlila se, aby mi už dovolili tlačit, protože jsem se bála, že později už nebudu mít sílu. V jednu chvíli se nade mnou objevil nějaký „cizí“ pan doktor a já se strašně vyděsila, že vystřídá toho „mého“ porodníka, kterého jsem brala nejvyšší autoritu a důvěřovala mu, že jedině on mi pomůže ke šťastnému konci porodu. Naštěstí druhý doktor přišel jenom na konzultaci, zřejmě už se rozhodovali, jestli mě mají poslat na císařský řez, nebo ne. Díky tomu, jak mi bylo příšerně špatně, jsem si nic takového nepřipouštěla, v mozku jsem neměla prostor pro to, abych myslela na nějaké komplikace. Přes to všechno, co se dělo kolem mě, jsem se zuby nehty držela přesvědčení, že porodím nedělňátko.

Svěřila jsem se s touto teorií porodní asistentce, a ta se jenom zasmála, že pondělí 20.6. také není špatný datum narození. Přiznám se, že mi tím na několik okamžiků docela rozhodila bojovou morálku.

Zatímco jsem čekala, jestli zaberou léky, a já budu smět začít tlačit, slyšela jsem z vedlejšího porodního sálu, jak nějaká rodička asi třikrát zavýskla a hned nato se ozval dětský pláč. Bylo mi mizerně, zdálo se, že život opravdu není fér. Myslím, že v tom okamžiku jsem tu neznámou ženu z hloubi duše nenáviděla.

V okamžiku, kdy už jsem si tak trochu zoufala, mi konečně dali zelenou k tomu, abych začala tlačit. Byla jsem z toho najednou celá zaražená a horečně si snažila vzpomenout, co jsem slyšela na předporodním kurzu o tlačení. Pro jistotu jsem se ptala porodní asistentky, jak dlouho to tlačení asi tak může trvat, a ona mi odpověděla, že někomu to trvá deset minut a někomu třeba i hodinu. Celkem mě ta odpověď uspokojila, hodina se mi v porovnání s tím martýriem, co jsem měla za sebou, nezdála tak mnoho.

Po chvíli, co jsem zápasila s technikou tlačení, jsem ke své úlevě konečně pochopila, jak na to, a vrhla se s novým úsilím do těžké práce. Tlačila jsem deset minut, dvacet, hodinu … a pořád nic. Přes nadšené ujišťování porodníka, že už vidí Ttvoji hlavičku, jsem začala propadat depresivnímu pocitu, že snad opravdu nikdy neporodím.

Oxytocin do mě tekl proudem, já jsem řvala jak raněný tygr (i přes svoje původní předsevzetí, že po vzoru svého oblíbeného hrdiny Vinnetoua budu snášet bolest mlčky a se stoickým výrazem ve tváři), a do toho mě ještě nutili, abych si došla na toaletu se vymočit. Horší cestu jsem ještě nikdy nezažila, šourala jsem se s pocitem, že mám fotbalový míč mezi nohama a že se mi tím nesnesitelným tlakem vyvalí všechny vnitřnosti ven a já skončím celá naruby.

Po dvou hodinách tlačení mě dostrkali na porodní křeslo, s tím, že už jen tak dvakrát třikrát zatlačím, a dítě bude venku. Už jsem začala být skeptická, takže mě ani moc nepřekvapilo, že po těch dvou třech tlačeních se pořád nic neděje. Pan doktor mi vytrvale masíroval hráz, porodní asistentka mě povzbuzovala, jednu nohu mi držela sestřička, druhou tatínek a všichni mě ujišťovali, že už to bude, už to bude.

Ještě jsi ale s námi chvíli laškovala, vždycky se objevil vršek Tvé hlavičky a než ho pan doktor stihl uchopit, zase jsi zajela zpátky. Když si ale porodník oblékl gumovou zástěru (vypadal v ní trochu jako řezník) a celý personál se slavnostně seřadil okolo, začala jsem doufat, že tentokrát opravdu nastal okamžik, kdy se spolu my dvě konečně seznámíme takříkajíc in natura.

Poslední asi tři zatlačení už jsem byla trochu mimo, úplně jsem ztratila pojem o světě. Viděla jsem jenom jasné světlo a někdo nahlas křičel (a tak nějak zpomaleně jsem si uvědomovala, že to křičím já). Pak jsem jenom slyšela pana doktora, jak říká: „Už jde hlavička … a hned za ní ručička.“ (No, to je pak těžká práce, když Tě napadlo narodit se s ručičkou připlácnutou k obličeji.)

Najednou mi na břicho položili něco teplého a vlhkého, všechna bolest byla najednou pryč a já jsem plakala a Tys taky plakala, všichni stáli okolo nás a vypadali dojatě (a taky že se jim ulevilo, že jsi konečně na světě). Dotýkala jsem se Tvého tělíčka a nemohla uvěřit tomu, že Tě konečně mám u sebe. Bylo pondělí, 20.června 2005, 2.35 hodin.

Uprostřed toho pohnutého okamžiku si jenom pan doktor zachoval chladnou hlavu, když ho napadlo odhalit tajemství a podívat se Ti mezi nožičky. A hurá … holčička. Hned chtěl vědět, jak se budeš jmenovat, a já v tom rozrušení málem vyhrkla: „Ferda“, protože tak jsme Ti po celou tu dobu, cos byla u mě v bříšku, a tajila svoje pohlaví, pracovně říkali.

Tatínek Tě doprovodil na ošetření, měření a vážení (3100g, 49cm). Porodník mě mezi tím nutil vytlačit placentu, na což jsem mu, omámená radostí a úlevou, odvětila, že už odmítám tlačit, ať si ji ze mě klidně vytáhne sám (nakonec mě přemluvil a pomohla jsem mu s tím). Tatínek Tě přinesl (nesl Tě na rukou jako vzácný poklad) a položili Tě vedle mě, zabalenou do zavinovačky. Na hlavě jsi měla legrační růžovou čepičku s bambulí, obličej jsi měla celý oteklý, jak jsi dlouho vězela v porodních cestách, vlásky na hlavě slepené mázkem a krví. Dívala jsem se na Tebe a byl to ten nejkrásnější pohled na světě. Pochopila jsem, že můj život se už navždy změnil. A byla jsem neskonale šťastná, že Tě mám.

Názory k článku (52 názorů)
To bylo hezký. Olina 19.12.2005 6:35
*Re: To bylo hezký. Modrobílá 19.12.2005 16:40
Bellano, Senedra 19.12.2005 8:30
*Re: Bellano, Bak 19.12.2005 9:5
*Re: Sen, Bellana 19.12.2005 9:20
**Děkuji Lída+2 19.12.2005 9:22
*Re: Bellano, Lucka, ročník 73 19.12.2005 15:11
**Re: Bellano, Lucka, ročník 73 19.12.2005 15:27
***Re: Bellano, Bellana 19.12.2005 15:35
***Re: Bellano, Bellana 19.12.2005 15:36
:-) Líza 19.12.2005 9:5
Bell Marietta Jindra01+Fan05+Péťa07 19.12.2005 9:6
*hezký elindra 19.12.2005 9:14
**Re: hezký Taodvedle 19.12.2005 9:21
***nádhera :-) Janina+4 19.12.2005 9:24
****Re: nádhera :-) Zita + JDA 19.12.2005 9:38
Diky Hanka,3 deti 19.12.2005 9:28
to je krasny Hanka, dcera dva a pul roku 19.12.2005 10:22
Krásne :o) Erika a Peťko 19.12.2005 10:31
Krásné, krásné, krásné... PajaMM 19.12.2005 10:33
*Re: Krásné, krásné, krásné... Ajlili. 30.10.2006 14:20
Vzpomínání Jíťa1 + Anežka 19.12.2005 11:4
Klobouk dolů due soli 19.12.2005 11:9
*Bell Sedakocka 19.12.2005 12:30
**Re: Bell Petra+2 19.12.2005 12:48
**Re: Bell Mia007 19.12.2005 17:0
Bellana-Agatka romulinka 19.12.2005 12:41
Nevím nevím... Zuzana, Filip 04+Mandy 06 19.12.2005 15:30
*Re: Nevím nevím... Bellana 19.12.2005 15:43
Ještěže jsi vedle na sále neměla mě...:o... Jana038 19.12.2005 20:49
Milá Bellano, Mirasol, Neli04, Mája07 19.12.2005 21:2
matky dcerkám 10.5Libik12 20.12.2005 0:14
*Re: matky dcerkám Apolena. 20.12.2005 0:39
**Re: matky dcerkám 10.5Libik12 20.12.2005 0:59
***Re: matky dcerkám Apolena. 20.12.2005 1:39
**Re: matky dcerkám Eva K 20.12.2005 15:1
***Re: matky dcerkám Janijaja 21.12.2005 0:30
Milá Gábi Twister, Anička a Maruška 20.12.2005 13:21
Trošičku "nepřirozený" porod Markéta J. + Martínek, skoro 4 21.12.2005 12:55
*Re: rada marťa , dvě děti 21.12.2005 20:22
**Re: rada Eva K 27.12.2005 9:41
**Re: malinový čaj Katka,kluci 3 a 7 27.12.2005 15:46
*Re: Trošičku "nepřirozený" p... katka 2 deti 21.12.2005 21:13
**Re: Trošičku "nepřirozený"... Markéta J. + Martínek, skoro 4 22.12.2005 21:31
*To je ale fakt bezvadné! Damila 30.10.2006 15:2
Nezapomenutelné Míša, Kristýnka a Matýsek 21.12.2005 21:56
Moc hezké Krucipísek 23.12.2005 0:17
*Re: Moc hezké Gothic 27.12.2005 0:42
**Re: Moc hezké Bellana 30.12.2005 19:21
Přesné !!! Michaela, 1 dcera - 5 let 1.1.2006 2:49
paradni;) momentalne ocekavajici 16-ileta budouci seegra:) 10.1.2006 22:10
Moc krásné Kim 4.5.2006 13:51




Článek se vztahuje k období asi

Vyhledávání článků podle věku

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě


Zajimavé odkazy:
Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.