Jak Andulka vykoukla na svět po císařsku

Jelikož jsem byla řádně nachcípaná, bolelo mě v krku a špatně se mi dýchalo (k tomu ještě moje astma), přikláněli se k tomu, že monitor je horší díky mé chorobě. A tak nelenili a nasadili mi antibiotika. Denně mě několikrát monitorovali a pozorovali. Bacil postupně ustupoval, ale monitor ne a ne se zlepšit. Antibiotika byla dobrána, a tak se paní doktorka přikláněla k tomu, že bychom raději porod vyvolali, abychom něco neriskovali.

Termín indukce se několikrát posunul, vždy to byly nervy…a pak přišel pátek 23.9. (cca 14 dní od počátku mé hospitalizace) a definitivně se rozhodlo, že mi bude zavedena tableta na vyvolání porodu (respektive na přípravu čípku a tak).

Někdy kolem 13. hodiny jsem začala cítit mírné bolesti, manžel byl zrovna se mnou, a tak jsme se procházeli po chodbě a těšili se, že už to konečně přichází a že brzy uvidíme toho našeho prďouska. Bolesti se postupně zvětšovaly a stávaly se pravidelnějšími, ale stále to bylo v pohodě. Na monitoru se rýsovaly pěkné kopečky, ale po vyšetření bylo patrné, že můj čípek ještě spolupracovat nebude. Přes noc bolesti ustaly, manžel šel domů. Druhý den mi doktor zavedl druhou tabletu. Odpoledne se zase dostavily bolesti, tentokrát byly silnější než předešlý den. Přijel manžel a zase se čekalo, co se bude dít. K večeru mě znovu doktor vyšetřil s tím, že to absolutně na porod nevypadá. Ta „radost“… Každopádně mě stále monitorovali, po těch 14 dnech jsem měla za sebou snad 50 monitorů. Manžela jsem tedy opět poslala domů.

Když mi natáčeli můj poslední monitor (že je poslední, to jsem ještě nevěděla) a přišel se na něj podívat doktor, snažila jsem se trošku hýřit vtipem a pronesla jsem: „No vida, už jsou ty kopečky hezčí, že jo? Tak to vypadá líp…“

Ale doktor se jen zamračil a odešel. Pěknej morous, pomyslela jsem si…za pár vteřin se doktor vrátil a že ten monitor vůbec není dobrej a že se to těhotenství musí okamžitě ukončit, ať si jdu urychleně sbalit, že jdu na sál. Byla jsem v šoku. Holky na chodbě říkaly, že zaslechly doktora, jak sestřičkám říkal, že ten monitor je úplně hnusnej…

Já pádila na pokoj, tašku jsem naštěstí již měla sbalenou, tak jsem jen rychle zavolala mužíčkovi, aby okamžitě přijel, že jdu pod kudlu. Pak jsem se za doprovodu sestřiček odebrala na sál (podotýkám, že jsem stále měla bolesti) a tam to šlo ráz na ráz. Vypnout mobil, někam odhodit šperky (docela jsem zápasila s jedním prstýnkem, ale zadařilo se), sejmout brýle, mezitím se mě ptali, zda bych souhlasila s epidurálem, já jen chabě přikývla, pak holení, cévkování, zavedení další kanyly, odběry krve a už ležím na stole. Pak jsem jen zaslechla, zda bude epidurál, prý ne, prý to nemůžou zdržovat a že bude celková narkóza. Něco mi dávají do žíly, pak masku před obličej, slyším, že už se baví o řezu…no snad mě už nebudou řezat, když ještě nespím, pomyslela jsem si…a pak…tma…

Slyším z dálky jakoby hlasy…slyším manžela…je mi zima, fuj to je mi zima…zase něco slyším, asi sestřičky…mám tak těžká víčka…a strašně sucho v puse…otevřu pravé oko, všude tma…chtěla bych něco říct, ale nejde to…zavřu oko a slyším mužský hlas jak říká:

„Víte, že máte holčičku?“

Přikyvuji a snažím se vydolovat větu.

„Je malá v pořádku?“

Jde to těžce, ale pochopil a odvětil, že je vše v pohodě a že mi malou ráno přinesou ukázat. Čas běží, já to však nevnímám, je mi vedro. Sestřička ze mě sundala alu-deku a já otvírám obě oči a začínám vnímat bolest břicha. Dostala jsem něco do žíly. Dále prosím sestřičku, zda by mi mohla najít mobil, brýle a šperky, že nevím, kam se to podělo. Mezitím sleduji, jak mi z těla čouhá několik hadiček…z ruky, břicha, z nosu a kdoví odkud ještě…Mobil je na světě, šperky prý předali manželovi (jéééé, tak to stihnul) a po brýlích se slehla zem. Zatím jsem si zapnula mobil, tam plno gratulací. Manžel psal, jak je malá krásná jako panenka. Vyhrkly mi slzy do očí. Už aby mi jí přinesly ukázat…a je vůbec určitě v pořádku? Co když ne?

Bylo šest hodin a ve dveřích se objevila sestřička s uzlíčkem v ruce. Srdce mi poskočilo, ale pak jsem si uvědomila, že vlastně nemám ty brýle a že prd uvidím. Znovu žádám sestřičku, ať brýle v tašce pohledá a sláva, jsou na světě. Pak mi můj poklad, mou malou Andulku (měřila 45 cm a vážila 2730 g), dala sestřička pochovat a přiložila mi jí k prsu. Ta sála, cácorka jedna malinká. Sála a sála a já ji se slzama v očích pozorovala.

Vítej na světě, Andulko!