Jak jsem přišla na svět

Všechno to začalo ještě v pelíšku, kde jsem dlouho bydlel a přebejval. Našel jsem si tam moooc pěkný místečko, kde se mi strášně líbilo. Taky jsem ho hledal pěkně dlouho. Sice až po tom, co mi začalo být v pělíšku krapet těsno a nemohl jsem provádět veletoče a kotrmelce. To se mi líbilo ještě víc. No, ale pak mi (nevím proč) začal bejt pelíšek nějakej těsnej a vůbec už to nebylo ono, tak jsem začal hledat to nejlepší místečko. A nakonec jsem ho našel!!!

Hlavičku jsem si zabořil do placenty (stejně tam byla místo polštářku, to bylo jasný hned) na levým boku mamky, a na pravým jsem nechal nožky. Krásně jsem mohl okopávat mamku do boku. Pořád říkala, že nejsou moje čutance cítit, tak takhle si je aspoň mohla užít. Úplně největší legrace byla, když to chtěl zkusit táta jak kopu. Jééé, to jsem se nařehnil. Vždycky jsem pořádně začutal… taťka všeho nechal a div se nepřetrhnul, jak si běžel sáhnout… a jak jsem ucítil jeho ruku na pelíšku, tak jsem dělal jakoby nic ….. Po chvíli to vzdal a odešel. A jen se s mamkou začali bavit, tak jsem zase začal. Pěkně jsem ho proháněl!! Jenže když to byla taková legrace. A mamka se taky strašně smála, tak se jí to asi taky líbilo. To byla taková naše hra. Nakonec mi ho bylo líto a tak jsem ho jednou v posteli párkrát nakopnul, aby neřekl a nebylo mu to líto. Ale ne moc. Ještě by si myslel, že mamce ubližuju a to jsem nechtěl. Taťka byl dycky takovej vyplašenej.

Jenže to byste neřekli, ten můj pelíšek se mi pořád zmenšoval a zmenšoval. Vůbec nevím jak se to stalo. Asi se smrskával. Přeci jenom byl plnej vody…. Hmmmmmm. Možná proto. Místa tam bylo pořád míň. Tak jsem nohy přemístil dolů a už nebylo tolik místa na pořádný kopance. Jenže jsem zase přišel na strášně legrační věc. Když jsem kopnul dolů nebo trochu zamával ručičkama, tak mi mamka začala houpat. Jéé, to bylo príma!!! Když se mi zachtělo se pohoupat, tak jsem si to pěkně zařídil!! To byla pohodička! Teda občas se stávalo, že mamka dělala mrtvýho brouka a tvářila se, že o mně neví. Ale roozhodně na mě nevyzrála!!

Dokonce při spaní několikrát zkoušela ležet tak, že bych měl spát na hlavě. Ale copak to jde??? To je nesmysl. Hezky jsem jí donutil pěkně se otočit. Někdy stačilo jenom krapet zatlačit, jindy jsem musel párkrát kopnout, ale poslechla vždycky a pěkně se otočila.

Mamka se mi snažila přemluvit, že bych vůbec měl ležet hlavou dolů. Ale já moc dobře slyšel tátu, jak říká, že je to nesmysl a že by se mu udělalo samotnýmu špatně. Teda nevím, co to znamená, když se udělá špatně, ale táta to vědět musí. Tak jsem se držel svýho místečka, co to šlo… No bylo tam místa čím dál míň, ale přeci se nepoženu někam, kde to neznám!!! A co kdyby to bylo horší, aha??

Jo a taky mamka chodila za jedním takovým „chytrým“ pánem. Ten nejdřív pořád říkal, že se otočím (ale to už jsem věděl, že bude lepší to moc neriskovat) a přesvědčoval o tm i mamku. A tenhle chytrolín mi vždycky prohlížel pelíšek a mačkal na něj. Jednou, když zase něco zkoušel, tak začal mamce tvrdit, že u branky dole mám hlavičku (to netušil, že jsem mu tam strčil nohu. Hééé…… sem s ním vyběhnul). A taky mi u tohodle chytrolína dávali na pelíšek nějaký pásy a pak něco strašně bušilo. Zkoušel jsem s tím bušením něco udělat. Skopnout ty pásy z pelíšku, nebo uhnout nožičkama, to to bušení pak bylo slabší. A nakonec jsem třeba i usnul. Nedalo se s tím nic dělat. Jo týden po příhodě, kdy jsem chytrolínovi nastavil nohu tam tenhle člověk vběhnul (pravda, uhnul jsem několikrát nohama a to bušení ustalo) a začal mi strašně mačkat pelíšek a to se mi vůbec nelíbilo. Jednak prokouknul, že ležím pořád na stejným místě (a já to chtěl co nejdýl utajit, protože všichni chtěli, abych se otočil) a jednak pak tak utáhnul ty pásy, že se mi to vůbec nelíbilo. Takže od příště jsem se rozhodnul, že už na pásech moc zlobit nebudu.

No, skoro sem to i splnil. Taky jsem se řádně zamyslel nad tím, že bych se měl otočit. Až několik dní jsem si s tím lámal hlavu. A to mi věřte, že to byla fuška!! Nakonec jsem se rozhodnul, že to teda prubnu. Ale taky jsem měl na paměti, co říkal táta, že je jednomu moooc špatně, když je hlavou dolů. Tak jsem se otočil hlavou nahoru a bylo! Myslel jsem si, že to utajím a nikdo se nic nedozví a tím si pěkně upravím reputaci. Jenže ten „chytrolín“ se na mě kouknul krz nějakej přístroj s obrazovkou a bylo! Bééé, tajemství je vyzrazeno. No a to to mělo bejt překvápko. To je mi ale chlap drzá a vošklivá!! Teda na toho až narazím, tak mu to pěkně vytmavím!!!

Po tomhle odhalení byl pár dní klid, ale najednou ti vám na mě začalo od někud táhnout, ani nevím kde se to vzalo. Asi někdo nechal otevřený dvířka do pelíšku. To je teda pech… táhne mi na zadeček…. Ještě, že jsem se neotočil hlavou dolů, dyk to bych se mohl i nastydnout!! A aby toho nebylo málo, furt na mě cpali ty pásy…. Jejda, jak já je nemám rád, fuj!! To mi to chtějí dělat pořád?? Někdy, když se to opravdu nedalo vydržet, tak jsem se pěkně nasměroval a načutnul tu mačkající věc …. Dycky to „vykviklo“ …. To byla docela legrace. Ale oni mi to někam odendali a bylo po hraní. To je fakt hrůza, copak mi tu nikdo nemá rád???

No a aby toho nebylo málo, tak mi začali do pelíšku strkat nějakou tkaničku. Copak se zbláznili??? Co já s ní? Si snad myslí, že už mám na nohou tenisky? No, nemám!!! Na co mi to tady bude?? Proč mi to sem cpete??? Já to nechci. Dejte to pryč! No, fuj, to jsou manýry!!! Leze mi do pelíšku nějakejma železama a strká mi sem tkaničky!!! To je teda síla!

Jenže tu tkaničku nikdo nevyndal. Vůbec mi nikdo neposlouchal. Mám já to smůlu. A najednou se stalo něco podivnýho. Vytekla mi vodička z pelíšku!! Jéje, jak to zastavit??? To nejde??? Dyť se tady nebudu moct vůbec hejbat!! A taky jo, najednou mi bylo v pelíšku moooc těsno! Kurňa, že je to tou tkaničkou??? Teda takhle mi kazit živobytí!! To se nedá vydržet….a ještě navíc mi sem táhne čím dál víc! No, to je teda pech pechoucí!! „Kdybych to byl věděl, tak bych sem byl nechodil“ Ještě, že se to dá zatím přečkat… jen budu dělat mrtvýho brouka, aby si nikdo nevšimnul….

Tak s mrtvým broukem mi to teda moc nevychází…. Najednou je i mamka proti mně. Začíná mi pelíšek pěkně utlačovat. A já už se tu snad neudržím…. Pořád sjíždím níž a níž…. Dyk takhle upadnu!!! Mamka snad nemá rozum, copak to necítí??? Jejdanánku, to se mi ten pelíšek pořád utlačuje. Dycky dá na chvíli pokoj a pak zase a zase. Mně už se to nelíbí!!!! Já už nechci!!!! Mamííííí, dej už konečně pokoj!!! Dyk já VOPRAVDU upadnu…. To se nedá, pořád někam ujížím!

No a taky že jo…najednou to přišlo!! Najednou jsem ucítil takovej tlak, až mi někam vystřelil nožičku. Jejda??? Ona se dá natáhnout???? Jééééééé. Jejda??? A ta druhá taky??? Jejda??? A už mi vyjela i hlavička. Kde je pelíšek????? Buuuuééééé. Co to je za odporný světlo???? A co to na mě šahá???? Já nechci!!! Já chci zpátky, buééé.

Kam mi to nesete??? Co to ode mě chcete??? Já chci fakt zpátky!! Copak mi není rozumět??? A co to říkáte?? Já jsem holčička??? No, mamka říkala, že pořád o mně mluví jako o klukovi, tak že budu určitě holka!

Jéééé, tak tohle je táta??? To je ale legrační zelenej človíček…. Mamka říkala, že je zelená hlava, ale takhle?? Jééé a tohle je mamka?? No to zírám!!! Říkala, že není žádnej zázrak, ale tahle upocená osoba???

A kdy mi dáte ochutnat?? Uuuuuž…. Hmmmm, no docela to ujde. Tý jo, ono to tady nebude tak hrozný….

Tak já to s váma zkusím ………… když musím, no.