Mami, ty jsi krásná

Každé ráno mi dlouho trvá, než se proberu, připravím snídani, obleču se, učešu se... a když se někam vypravujeme, ještě chvíli přemýšlím o tom, jak se zkrášlit. Snaha vyretušovat kruhy pod očima je marná, to už jsem dávno vzdala. Dolaďuji barvy, uvážu si šátek, chci se sama sobě aspoň trochu líbit.

A pak za mnou přijde má starší dcera, pověsí se na mě a povídá: "Mami, ty jsi klásná." Odpovím jí: "Ty jsi taky krásná a mám tě moc ráda." Je to nádherná doba, kdy dítě rodiče bezmezně obdivuje, ani ho nenapadne, že by mohli být nedokonalí a ve svých vlastních očích často ani trochu krásní.

Rozmrzelost je v tu chvíli ta tam, unavenou, věčně nevyspalou matku snad nic nedokáže víc potěšit.

Jenže neuplyne mnoho vody a situace se změní. Namísto bezmezného obdivu nastoupí kritika, nesouhlas, vzdor. Iluze o krásných rodičích se rozplynou a stanou se z nich stárnoucí nechápavci zralí na vitrínu v muzeu. Děti si začnou hledat jiné ideály a vzory, pro rodiče často zbude pouze pohrdání.

Až daleko později se karta zase obrátí. Tytam jsou doby, kdy jsem mamince s láskou vybírala stříbrné vlásky. Dnes už má hlavu celou pokrytou stříbrem a já jí tolikrát mám chuť říct: "Mami, ty jsi krásná." Nevím, jak by se v tu chvíli cítila, zda by ji to potěšilo. Namísto toho jí občas řeknu, jak jí to sluší, jak to má doma hezké a jak je mi s ní dobře. Tomu možná porozumí lépe a je to vlastně jinými slovy totéž: "Mami, ty jsi krásná."