Děti těch druhých: Slova, která zabíjejí

Slova, která ubližují

Možná mezi následujícími výroky poznáte některé, jež i vám někdy uklouznou, když vám „ujedou nervy“. Může se to stát výjimečně a pak se hodí si věci prostě vysvětlit a přijít s omluvou. Mohou vám ovšem přicházet na jazyk pravidelně a to potom svědčí o agresivitě. Často slouží jako opora pro nejnemilosrdnější kritiku. V takovém případě je na místě otevřeně si promluvit se svým okolím, nebo dokonce s psychologem.

„U mě se čistí zuby!“

„Jsi nejenom špinavý, ale ještě k tomu lžeš!“

„To ho hecuje jeho máma.“

„Ani já, tvoje nevlastní sestra, nechci slyšet její jméno!“

„Když byl u otce, pochopitelně se nastydl…“

„Jeho táta nedodržuje moje doporučení o zdravém stravování.“

„Copak ti s sebou maminka nedala rezervní ponožky?“

„Jeho máma ho hrozně rozmazluje. Vůbec není samostatný…“

„Měl by přestřihnout pupeční šňůru, která je spojuje.“

„U toho kluka se doslova projevuje oidipovský komplex!“

„Hlavně mamince nic neříkej!“

„Naprosto nesouhlasím s tím, že tě tatínek dal do téhle školy!“

„Neplatím alimenty proto, aby tvoje máma žila s tím chlapem!“

Slova dítěte toho druhého

„Nechci říkat mamince, že mám rád tatínkovu novou kamarádku, to by ji moc mrzelo.“

„Přece jenom se ještě zeptám táty!“

„Především to není moje máma!“

„To není žádný můj nevlastní táta, ale nevlastní fotr.“

„Když jsem u táty, šel bych nejradši k mámě, a když jsem u mámy, chtěl bych být zase s tátou.“

„Jediné, co si přeju, je, aby byli tatínek s maminkou zase spolu.“

„Já chci mít normální rodinu.“

„Proč mě měli, když se rozvedli?“

„Moji rodiče mě roztrhli na dva kusy.“

„Nejhorší je to pendlování mezi dvěma domácnostmi. Pokaždé něco někde zapomenu.“

„Kdyby se tak táta s mámou přestali hádat!“

„Můj táta už mě nemá rád, odešel od nás s Kateřinou.“

„Táta jezdí pořádným bourákem, ale maminka moc nevydělá.“

Slova, která potěší

„Pozdravil mě očima.“

„Maminka ti koupila vážně pěkné oblečení.“

„Řekni tatínkovi, aby ochutnal náš koláč.“

Poslouchejte dobře dítě svého partnera. Pokud vám pokládá existenciální otázky („Poslyš, jaké to je, když člověk umře?“) nebo vám svěřuje nějaká tajemství („Miluju Karolínu, ale musíš si to nechat pro sebe.“), je to známka opravdové důvěry.

Úplně vás přijal, protože mi řekl: „Renata je moc hodná. Vidíš, neříkám trochu hodná, ale moc…“

Ukázka je z knihy Dítě toho druhého, kterou vydal Portál a kterou koupíte zde.