O uzdravování duše

" Seš ráda, že jsem dostala jedničku?" ujišťovala se Zuzka pokaždé nejméně 6x za hodinu.

" Že jsem šikovná?" dožadovalo se kterékoliv z našich děvčat, když pochvala a ujištění nepřišlo dost rychle.

Brzy jsme se naučili oceňovat sebemenší krůček vpřed. A přesto stačilo jedno netrpělivé gesto, uklouznuté slůvko, aby znovu zabředly do pocitů méněcennosti. Helenka s neláskou k sobě bojovala celých 7 let, co je u nás. První hmatatelný úspěch se dostavil s přijetím na gymnázium. Jak povyrostla, nadšená a rozesmátá! Přijali ji! Celá se nám proměnila před očima.

Za pár dní je čeká, celou devátou třídu, rozloučení se školou. Dohodli se, že se oblečou jako příslušníci budoucího povolání, které si zvolili.

" Půjčíš mi takový ty uši?" ptala se. " Půjdu za doktorku."

Ustrojila se do bílých kalhot a trička, na to bílý plášť s tužkami v kapse a kolem krku fonendoskop.

" Je to tak dobrý?" zkoumala náš názor.

" Ještě ti chybí jmenovka", ohodnotila jsem její zjev.

Za chvíli se vynořila s připnutou jmenovkou: Helena Z., ředitelka nemocnice.

Žádné přízemní cíle!

Jizvy jsou zahojeny, duše vyléčena? Možná…pro tentokrát. Ale vím velmi dobře, jak málo stačí, aby se staré rány znovu připomněly - dělají to při každé změně počasí. Nezbývá mi než jí přát, aby těch změn nebylo příliš mnoho.

I Zuzka si prožila svoje trauma. Po příchodu do DD se její vývoj jednoduše zastavil. Jakoby umrzla a ty dva roky přežívala jen ve vegetativní formě. Po příchodu k nám se začala prudce rozvíjet - ale ty dva roky jí chybí a budou chybět nejspíš ještě dlouho. Kalendář šel pořád dál, Zuzka ne. Podle kalendáře má 13 let, ve skutečnosti jí je 11. Přátelí se s jedenáctiletými, tělesný i duševní vývoj se opět rozběhl po dvou letech pauzy, je jí zkrátka o dva mrtvé roky míň. A ještě jednu těžkou ránu musela prožít: to když nám jednoho dne zavolala sociální pracovnice Žanetky - holčičky, kterou jsme měli tehdy v péči - že ji máme odvézt zpět do DD, protože se na úřad dostavila její teta s návrhem, že si ji vezme k sobě. Nemohli jsme dělat vůbec nic. Podle zákona má biologická rodina dítěte ve výchově přednost. Co na tom, že holčičku nechali řadu let v DD? To je přece tak pohodlné řešení! Proč by si měli dělat starosti s dítětem, když je tu stát, ten štědrý táta, který jim ho skvěle zaopatří? A že by holčina mohla jít do náhradky? Ale jděte! Kdo by se s ní zlobil?! Pro jistotu holčičku instruovali, že NIKAM jít nesmí. Nechtěla, bála se. Potom se vyjádřila, že by u nás zůstala ráda, ale nesmí se to dozvědět její rodina.

Inu, dozvěděla se. Vybrali ze svého středu nejvhodnější osobu a ta požádala o svěření dítěte do své péče. Že před tím mnohokrát tuto možnost odmítla? Nevídáno! TEĎ ji chce, a vám cizím nezbývá než srazit podpatky a dítě poslušně odevzdat.

Děti byly pobouřené, zmatené, rozčarované. Neměli jsme ani dost času ji na změnu připravit. Když jsme jí řekli, co se stalo, schoulila se do sebe, a znovu se z ní stalo to dítě, které jsme znali dřív. Tytam byly rozzářené oči plné smíchu. Večer mi přinesla přáníčko "pro mou budoucí maminku".

" Mám tě moc ráda", řekla mi na rozloučenou.

Já tebe taky, holčičko. Ať jsou na tebe hodní. Schovej si tohle malé srdíčko na památku, až ti bude ouvej, vzpomeneš si na nás. Nikam ti nezmizíme, budeš-li potřebovat, víš, kde nás najdeš.

Zuzanka byla jako ochromená. Tak málo stačí, aby se dítěti zbořil svět? Copak se jí nikdo ani nezeptá? Žanetka si u nás nechala všechny věci, tolik si přála nic neměnit! A přesto jsme ji neubránili. Co když se stane to samé ještě někomu jinému?

Míša to vyjádřila nahlas: " Přijdou ty soudy i sem k nám? Pro mě?" ptala se s úzkostí.

Zuzka přestala komunikovat. Uzavřela se do sebe a prožívala si svůj osobní žal.

Soud rozhodl ve prospěch biologické rodiny. Otec nám u soudu hrubě spílal a sliboval "rozbití huby". Žanetka se vyjádřila, že chce žít u tety. Inu, byla-li naše role v jejím životě taková, že popohnala její rodinu ke kroku, který by jinak neučinila, udělali jsme to pro ni rádi.

My jsme se ale teď museli ze všech sil soustředit na naši vnitřní rodinu. Helenka, rozradovaná úspěchem u přijímacích zkoušek, a vědomá si svých patnáctin, situaci ve vztahu k sobě příliš neřešila. Se dvěma mladšími děvčaty to bylo horší.

Několikrát za den se chodila Michalka ujišťovat, že my ji " těm soudům nedáme". Poprvé také začala řešit podobu.

" Proč já jediná mám modré oči?" ptala se. " Co když si ty soudy budou myslet, že nejsem vaše?"

" Já mám taky modré oči", řekla jsem jí a sundala si brýle, aby si je mohla prohlédnout.

Zaradovala se: " Tak to vypadáš úplně jako bys byla moje OPRAVDOVÁ maminka. Řekni jim, že SEŠ opravdová", pokračovala naléhavě.

" Míšo", chytla jsem ji pevně za ramena, " přestaň s tím už. Sem žádný soudy nepřijdou. TEBE nikdo neodvede. Soud už byl a my máme napsáno, že zůstaneš tady. Ukážu ti to."

A přesto trvalo ještě dobré dva měsíce než polevila v ostražitosti.

U Zuzky jsme se dostali kamsi na začátek. Apatie, podvádění, lži, poměr k životu "mně už je všechno jedno". Byla jsem zoufalá, nazlobená, vyždímaná.

Podali jsme k soudu žádost na změnu příjmení u Zuzky, ale soudy pracujou rychle jen když odebírají dítě z rodiny (jsem jedovatá - vím to - ale se Žanetkou to byl nejrychlejší soud, který jsme zažili. Mám na mysli dobu, než bylo nařízeno jednání - trvalo to pouhé 3 týdny, zatímco třeba svěření Helenky do naší péče trvalo 3 roky).

Chtělo to ještě něco. Klíčil ve mně takový nápad…

" Poslyš", nadhodila jsem jednou před manželem, " co kdybychom koupili Zuzce psa?"

Koukal vyjeveně: " Dalšího psa?"

" No - JEJÍHO psa. Víš, jak miluje zvířata. Byl by to její pes, chodila by s ním na cvičák, a zapomněla by na Žanetku a na to, co se stalo."

( Žanetka taky milovala zvířata…)

Probírali jsme to ze všech stran, a nakonec se rozhodli, že to uděláme. Že by právě takovej pejsek mohl být tím správným nástrojem k uzdravení.

A tak jsme jí koupili štěně kolie.

Zuzka byla nadšená. Ona je taky Bella kouzelná! Je moc milá, inteligentní, poslušná, Zuzka ji miluje a Bellinka miluje ji. Už umí přiběhnout na zavolání, sednout, lehnout a dát pac. Zuzka je zase plná smíchu, zabrala ve škole, doma je bez problémů…Díky ti, Bello!

Zuzka je vůbec naše zvířecí máma. Když nám přišla kočka porodit do kuchyně svoje první koťata, vzaly jsme ji ven a pomáhaly jí. Zuzka ji otírala od krve a stolice, sledovala koťata a učila se určovat pohlaví, sledovala, jak je kočka ošetřuje.

" Jsem porodní bába!" hlásila druhý den nadšeně babičce. " Máme čtyři koťata!"

Michalka se přiběhla na porod podívat, když kočka zrovna žrala placentu.

" Co to dělá?" ptala se.

" Žere placentu. Z té koťátko rostlo, když ještě bylo u Nikitky v bříšku, víš?"

" Chudinko," podívala se na mě soucitně, " tys to taky musela sníst?!"

Vysvitlo slunce a chod naší rodiny se pozvolna upravil. Žanetka tu byla a měli jsme ji rádi, jen s jejím odchodem jsme se nějak hůř vyrovnávali. Začínám věřit na telepatii, když jí večer před usnutím posílám vzpomínku. Ať je ti, holčičko, už pořád jenom fajn! Ať se i tvoje dušička uzdraví, a kdybys potřebovala, přijď, kousek náplasti nám ještě zbyl.