Jak se rodí na Mělníku

Své druhé robátko jsem se stejně jako prvního kloučka rozhodla přivést na svět v mělnické porodnici. Sice se ze strany některých mých známých a kamarádek ozývaly hlasy „sem už nikdy“, ale já jsem za sebou měla jednu dobrou zkušenost a pochybovačné hlasy mě nepřesvědčily. Spíš jsem koketovala s nápadem jít do jedné z porodnic, která umožňuje darovat pupečníkovou krev. Ale nakonec zvítězila pohodlnost (proč jezdit jinam, když porodnici mám takříkajíc u nosu a vyzkoušenou) a já se šla v 37. týdnu do porodnice zaregistrovat. Dělala jsem si legraci že „sotva tam vlezu, hned mě čapnou a šup maminko, zůstanete tu ležet, miminku/vám se nedaří dobře“. Asi ve mně dřímou nějaké věštecké schopnosti, opravdu to bylo tak. Lékaři nebyli spokojení s výsledkem měření průtoků krve pupečníkem (kteréžto výsledky velice dobře může zkreslit fakt, že v tom daném okamžiku miminko na pupečník nalehlo a na vteřinku/minutku přiskříplo – proto výsledky jednou výborné, podruhé hrůza a tak dokola) a s váhou miminka, které v tu dobu podle UTZ měření mělo něco kolem 2800 g (podle mě v pořádku, podle dr. ne, zřejmě touží po miminkách velikosti XXL).

No budiž, s lékaři se já, laik, hádat nebudu a tak jsem odklusala domů pro tašku a hajdy do nemocnice. Jen tak si tam poležet, odpočinout, být pod dohledem,za dva dny na propustku na víkend domů, zase si den poležet, opět domů… Byl v tom pěkný chaos, ale já měla možnost lépe poznat lékaře, sestřičky a seznámit se s pár maminkami. Tyhle moje přelety mezi nemocničním lůžkem a domovem trvaly až do porodu.

O miminko jsem se nebála, jak jsem z lékařů a sestřiček tahala rozumy, o nic vážného se nejednalo. Spíš jsem nabyla dojmu, že bylo potřeba někým „zaplácnout“ lůžko. Větší obavy jsem měla z toho, že se miminku zachce na svět během pobytu v nemocnici a já přijdu o to vzrušení, zda už je ten správný čas jet, či ještě zůstat doma…

Mé přání se splnilo, miminko si vhodnější chvíli nemohlo vybrat. Bráška Pavlík byl u babičky, manžel doma a volný večer před námi. Po dobré večeři jsme se usadili k televizi. Já nevěděla, jak se uvelebit, bříško už překáželo a tak nejpohodlnější stejně jako v posledních týdnech byl míč. A něco se začalo dít! Mávla jsem nad tím rukou, poslíčky přece znám, ozývali se už několik dní. Kolem 10. jsme se uložili do postele, manžel spokojeně odfukoval a já se převalovala z boku na bok a nemohla usnout. Že ti poslíčci trvají dneska dlouho… Zkusmo jsem jukla vždycky na budík a ejhle! Ono je to pravidelné. Že by už? Do půlnoci jsem podřimovala, pak už mi to nedalo. Co kdybychom opravdu jeli do porodnice? Vždyť já nemám vyžehleno! Tak jsem vstala, pustila si oblíbené CD, vytáhla žehličku, likvidovala koš prádla a poctivě kroužila pánví. Kontrolní pohledy na hodiny mě ujistily, že do porodnice opravdu pojedeme. Bolesti byly častější a častější, ale pořád snesitelné. Ve chvíli, kdy byly po pěti minutách jsem sklidila poslední věci, do tašky strčila poslední věci a hurá vzbudit manžela. „Vstávej, miminko chce ven.“ „Ty rodíš?“ „No, myslím, že do rána se miminko narodí.“ „Mám se teda oblíknout?“ Ti chlapi mají dlouhé vedení, ale budiž jim odpuštěno, zvláště ve dvě ráno.Byla jasná, mrazivá noc, lehce poletoval sníh a my vyrazili. Blížila se chvíle, kdy se dovíme, zda se narodí Pavlíkovi sestřička nebo bráška.

V porodnici jsem měla radost, sloužila moje vysněná porodní asistentka a paní doktorka. Manžel nevěděl, zda má zůstat, netrvala jsem na tom, aby byl u porodu. Potěšilo mě však, když se rozhodl zůstat. Už na něj taky padlo to radostné a nervózní očekávání a zaskočilo ho ujištění asistentky, že půlka porodu je za námi.

Po monitoru, během něhož jsem se mohla volně pohybovat a ne útrpně ležet a úvodní prohlídce, kdy p. doktorka konstatovala otevření na 5 cm nastala příprava – pro někoho nepříjemné a nepřijatelné holení a klystýr. Oholená jsem byla z domova, sestřička jen provedla menší kosmetickou úpravu a proti klystýru nic nemám. Spíš naopak, doufám, že touhle procedurou se trošku uvolní miminku cesty a tlačit budu opravdu hlavně děťátko. To vše zabralo necelou hodinku a pak jsem měla „volno“ – k dispozici sprchu, míče, sestřička nabízela masáže. Nejvíc mi však vyhovovalo procházení se, stále zvládnutelné bolesti jsem prodýchávala a mooooc pomáhalo kroucení se naučené v hodinách břišních tanců. Příjemně jsme si s manželem a sestřičkou povídali, ona mezitím připravovala potřebné propriety a lůžko na porod.

Paní doktorka propíchla plodovou vodu a najednou to miminko vzalo hopem: 2 kontrakce byly nepříjemné, s tlakem na konečník. Paní doktorka jen tak tak stihla uvázat roušku a šlo se na věc. Překvapilo mě, že jsem si mohla vybrat polohu, v jaké chci rodit. Sice jsem musela nahoru na „kozu“, ale záda mi sestřička podepřela co to šlo, takže jsem spíše seděla, nohy pokrčené, ne upnuté do držadel. Podle mého to je od mělnických porodníků pokrok a vstřícný krok k maminkám volajícím po co nejpřirozenějším porodu. Snažily jsme se uchránit nástřihu pomalým a přerušovaným tlačením, ale nakonec k němu stejně došlo. Ne znenadání, paní doktorka se zeptala a čekala na můj souhlas. V tu chvíli mi to už bylo jedno a s vidinou úlevy jsem souhlasila. A narodila se holčička Magdalenka.

Na mé přání přiložit ji hned k prsu se dětská sestřička tvářila skepticky a podávala mi ten uzlíček štěstí se slovy: „Tak to tedy zkuste, ale ona stejně pít nebude“. A nestačila se divit. Uzlíček sál a sál a nechtěl přestat. „No tohle jsem ještě neviděla“, okomentovala sestřička situaci a ztratila se. Já s manželem a Madlenkou jsme byli ponecháni v přítmí sálu a užívali si tuhle neopakovatelnou chvilku, drželi Madlenku za miniaturní pěstičky a tiše sledovali, jak se venku rodí nový den. Byly 4 hodiny ráno.

Další chvíle v porodnici už tak napínavé a zajímavé nebyly. Ale pár vzpomínek přesto uvedu. Dětské sestřičky se dost divily, že jsem si holčičku chtěla nechat hned u sebe, ale nebyly proti. Spíš si myslely „matka bláznivá, co si to vymýšlí“. A já si vymýšlela dál: kojila jsem v sedě a ne v leže-jediné sestřičkou doporučené poloze. Požadované vážení před a po kojení jsem ignorovala, jen párkrát, spíš zvědavosti jsem vážila, abych na připravený lísteček nepsala nějaké bludy. Kdybych měla zaznamenávat každé Madlenčino napití nebo pokakanou plenku, asi bych se upsala, lahvička s glukózou zůstala nedotčená na stolku u dveří, jen ji sestřičky poctivě ráno a večer vyměňovaly za čerstvou.

Co se mi líbilo?

Ochota naslouchat mým přáním, lidský a vysoce profesionální přístup lidí, se kterými jsem přišla do styku. Z porodního plánu, se kterým se seznámila lékařka i porodní asistentka bylo splněno vše – porod se obešel bez jakékoliv medikace, a příkazů co smím a nesmím, nástřihu jsem neušla, ale lékařka mě požádala o souhlas, trochu volnosti jsem měla i při výběru polohy. Přestřihnutí pupečníku až po dotepání se zdravotníci bránili, ale oplátkou nabídli, že ho tatínek (v tu chvíli naprosto nepoužitelný) může přestřihnout. Miminko si poleželo u mě na bříšku a po prvním ošetření se i napilo z prsu. Jen něco přes hodinku si Madlenka poležela na vyhřívaném lůžku a pak už jsme byly jen a jen spolu…

Radost mi při „velké vizitě“ udělal pan primář, kdy nechtěl vidět jizvu na hrázi. Proč také, když hojení zkontroloval před pár minutami jiný lékař.

A co se mi nelíbilo?

Že maminky dostávají nadýmavá jídla – legraci jsme si dělaly z Česmílka (česnekové pomazánky), do smíchu nám už nebylo z fazolové polévky a obalovaného květáku. Naštěstí na nadstandardním pokoji jsem si mohla den předem z jídelníčku vybrat.

Že dětské sestřičky si chodí zapisovat údaje – neúdaje z lístečku o prospívání miminka o půlnoci a zbytečně tím vyrušují unavenou maminku.

Překvapilo mě, že ač na Mělníku funguje laktační poradkyně, nikde na ni nebyl umístěn viditelný kontakt a myslím, že mnohé maminky by její rady uvítaly.

Strašně se těším na chvíli, kdy se snad někdy bude rodit naše třetí miminko. Jsem zase o zkušenost moudřejší a vím, že pro něj budu chtít ještě větší komfort – proč je např. nutné drobečka zvyklého choulit se u maminky v bříšku natahovat a měřit? Proč by se Agpar skóre nemohlo kontrolovat v maminčině náruči?...

Všem nastávajícím maminkám vzkazuji, ať se porodu nebojí a ať se na tuhle neopakovatelnou a krásnou chvíli těší. I když je to bude stát trochu, možná hodně sil a bolesti.

A těm, které neměly to štěstí jako já a narazily na špatně naladěný personál nebo vše nešlo hladce a vyskytly se komplikace přeji, ať je to příště 100x lepší.