Řidičský průkaz

Informována z médii, obrněna trpělivostí a s velkým odhodláním jsem se vydala na příslušný úřad. Dorazila jsem v 11.00 hodin. I přestože jsem očekávala fontu lidí, přítomný dav mě velmi překvapil.

V místnosti byly otevřená 2 okénka ze tří. Pokorně jsem však přistoupila k přístroji, jenž mi určil pořadí číslem 125. Odvážně jsem pohlédla na světelnou tabuli a kontrolovala volaná čísla: „325, 326, 327.“ Po půlhodině čekání a dalších vyřízených vysokých čísel jenž si přišla pro svůj průkaz se otevřelo okénko číslo 3 a zavřelo okénko s číslem 1. Dvě okénka vydávala řidičské průkazy a jedno přijímalo žádosti a vyhotovovalo řidičské průkazy mezinárodní. Na tabuli se objevilo číslo 185. Čekají si dav s podobnými čísly tomu mému se zavlnil. I já jsem zpozorněla a hlavou mi blesklo: „Co to tu je za čísla?“ Obě číselné řady se pomalu zvyšovaly a nervozita čekajících stoupala.

Pro ukrácení dlouhé chvíle jsem začala dámě přijímající žádosti stopovat čas. První zákazník 10 minut, druhý 8 minut, třetí 20 minut, dle mých propočtů na jednoho zákazníka 15 minut. Úřednice v příjmu se stačila u práce bavit nejen s žadatelem, ale i s kolegyněmi. Ty místo pomoci si jen vesele švitořily a občas i mou úřednici zdržovaly. Na tabuli se objevilo číslo 198. V ten moment jeden z čekajících již neudržel své nervy na uzdě a na milou úřednici začal sypat své dotazy: „ Jak ty čísla zde vlastně máte?“ Proč to tak trvá, jsem tu už 2,5 hodiny?“ Nemohla byste pracovat rychleji?“ Nebo by Vás zde mohlo být víc?“ Nutíte nás si měnit doklady a pak to neumíte zvládnout?“ V místnosti se rozhostilo ticho. Úřednice se přestala usmívat a horlivě začala odpovídat: „ Čísla jsou do dvou 199 a pak jsou znovu od stovky.“ „Víc nás tu není, nejde to rychleji.“ „To je nařízení shora, my jsme si ho nevymyslely.“ Mezi občas se měnícím davem se začalo debatovat. Dáma za okénkem opět začala pracovat svým vysokým tempem.

Už jsem se konečně pomalu blížila k cíli, byla jsem sedmá. K okénku přistoupil muž, jenž měl svůj průkaz z roku 2001. Naše úřednice mu s úsměvem sdělila, že tyto řidičáky se nemění. Pán s očividně velkým znechucením odešel. Dáma za přepážkou se naklonila k okénku a zvýšeným hlasem pronesla: „ Řidičáky vydané po roce 2000 nevyměňujeme!“ S úsměvem jsem se zeptala:“A proč?“ Úřednice se na mně ostražitě podívala: „ Protože je neměníme!“ Ovládla ve mně zvědavost: „Ale proč? Co když chci mít již nový a mít na dlouhou dobu pokoj?“ Dáma naštvaně odpověděla: „ Ty se nevyměňují!“ Podívala se na mě, a když viděla, že klidně čekám dál, otočila se ke kolegyním: „ Já se s tou babou hádat nebudu?!“

Asi po hodině na mě přišla řada. Podala jsem do okénka žádost a svůj nynější řidičák. Úřednice koukla na průkaz, na mě, opět na průkaz. Pak se otočila a nesměle se zeptala: „ Proč jste se ptala, když máte průkaz z roku 1993?.“ Klidným hlasem jsem odpověděla: „Zajímalo mě to, proč bych si nemohla vyměnit průkaz z roku 2001.“ Má odpověď ji zcela vyvedla z rovnováhy.

A zde u okénka jsem pochopila, proč tu trávím 3 hodiny. Milá úřednice otvírala mou složku v počítači a začala mi sdělovat všechny záznamy uvedeny u průkazu. Kdy mi ho vydali a kdo, že jsem se stihla provdat, popřípadě rozvést apod., nakonec se mě jen zeptala, jestli mám nějaké změny. S úsměvem mi řekla: „Přijďte si za 30 dní.“

Odcházela jsem s vítězným pocitem, že jsem vydržela a neutekla. Hlavou se mi však honila spousta myšlenek o špatné organizaci práce, spoustě nezaměstnaných, o nesmyslné výměně všech dokladů v krátké době a hlavně o přístupu úředníků a státních orgánů k lidem. Především jsem však měla neskonalou radost, že mám občanský průkaz nový a nepatřím tak k nešťastníkům, kteří jej budou muset letos taky měnit.