Kvetoucí poušť a záplavy v Údolí smrti

Měli jsme dlouhý presidentský víkend na konci února. Ideální čas, poušť by už měla kvést. Jenomže to vypadalo, že zase bude pršet. Letošní zimu, jak jsem už řekla, už napršelo víc vody než kdykoliv od té doby, co se počasí v Americe zaznamenává. I v Údolí smrti byly rekordní srážky. Na internetu upozorňovali, že některá místa v Údolí smrti a jeho okolí jsou neprůjezdná, že jsou tam sesuvy půdy a zaplavené silnice. Zaplavené silnice v poušti?

No to byste koukali!

Když ovšem máte dítě školou povinné, vyrážíte na výlety, když je ve škole volno a ne když vám přeje počasí. Vydali jsme se na cestu a řekli si, že uvidíme.

Neviděli! Ani na krok nebylo vidět, když jsme přejížděli průsmyk nad San Bernardinem. Padali kocouři a psi, jak říkají Američané. Ale za horama už to šlo. Když jsme dojeli do Shoshone, vesničky na kraji Údolí smrti, zažili jsme dokonce krásný západ slunce. Ale řada cest byla skutečně uzavřená a na mnoha místech jsme projížděli přes potoky vody a byli jsme rádi, že máme vysoké auto. Druhý den jsme se vypravili do údolí. Řekli jsme si, že Scottyho zámek můžeme navštívit, i když bude pršet. Prohlédli jsme si jednu z nejzajímavějších legend o zlatokopech a milionářských snech ( někdy vám o ní povím), ale do sklepů, které jsou jednou z populárních částí prohlídky, jsme se nedostali. Byly zaplavené. Zámek stojí uprostřed pouště, kde teploty v létě dosahují i 130 stupňů F (téměř 60 stupňů C). Údolí smrti patří k nejteplejším místům na světě, některé roky trhne v rekordních teplotách i Saharu.

Jedna americká turistka mi s úsměvem řekla, alespoň budeme moct vyprávět, že jsme viděli Scottyho Castle, když byl zaplaven, to se ještě nikdy nestalo.

Clarisska se zlatem pouště
Představovat si Údolí smrti jako mrtvou poušť bez života či palící inferno je velmi zavádějící. I když jen v Libyi naměřili jednou vyšší teplotu než jaká je obvykle v létě tady (v roce 1913), daří se v Údolí smrti více než 1000 odrůdám rostlin. Z toho 13 podivuhodných kaktusů a 23 rostlin, které rostou jen tady. K pokladům údolí patří právě tohle ZLATO POUŠTĚ (latinsky GEREA CANESCENS). Možná, že má i nějaké jiné české jméno. Pokud ano, jistě se najde někdo, kdo mi napíše.

Cesta údolím prý ještě zůstala otevřená, řekli nám rančeři parku, ale nemohou nám zajistit, že se nebudeme muset vrátit.

Déšť trošku přestal. Vaškovi se sice moc nechtělo, ale přesvědčila jsem ho, že to zkusíme. Chtěla jsem vidět Badwather - místo, kde je voda nechutnější než slaná voda v moři a které je nejnižší místo na téhle části amerického kontinentu -86 m (- 282stop) pod hladinou moře. Na slaném napršeném jezeře, ve kterém se odráží nejvyšší kopec Teleskop Peek 3,368 m (11,049 stop) a které je někdy někdy téměř vyschlá svrasklá louže, mohli letos jezdit kajakáři. Sluníčko vysvitlo právě, když jsme přijeli k údolí, které je známé svým zlatem pouště. A tak jsem mohla Clarissku vyfotit se zlatě kvetoucí pouští. Ale to není zas nic neobvyklého. Proto se sem v zimě jezdí. Poušt vykvétá každým rokem, letos to prý bude jen krásnější a pokvete víc než jiné roky. Toho deštivého dne to terve začínalo.

Podařilo se nám projet Údolí smrti celé, ale místy to bylo opravdu jen pro zkušené řidiče a odvážné povahy. Zahrávat si se záplavami v poušti je hra pro greenhorny poněkud nebezpečná. Pokud sem někdy vypravíte, dejte na varovné nápisy a rady rančerů v parku. Ušetříte si mnohá nemilá překvapení.,

I takto může vypadat silnice v poušti