Jak se rodí na farmě v Čechách

Čekala jsem na něj s napětím každou noc už od 20. prosince minulého roku. Tehdy se totiž začal intenzivněji hlásit a tlačit mě, až jsem si říkala, jestli ještě vůbec odehraju na varhany tu půlnoční mši v kostele v Horní Stropnici. Zrušila jsem vánoční návštěvu u sestry v Praze a žila jsem očekáváním. Ale půlnoční i novoroční mši jsem v pohodě odehrála. Dokonce i po Novém roce jsem nosila dál na poštu do Trhových Svin své balíčky babyšátků a když se mě úřednice na poště ptaly, kdy že to mám ten termín, krčila jsem 5. ledna jen rameny, že dnes a že čekám, že to vypukne každou hodinu. Minul 5. leden a já jsem vnitřně rezignovala: Smířila jsem se s tím, že s tímhle břichem prostě budu už nadosmrti běhat, přestala jsem plánovat porod a začala zase žít normálním životem. A tak jsme 6. ledna jeli se synem Samuelem 30 km do Českých Budějovic k očnímu. Další den jsem měla narozeniny a říkala jsem si, že by nebylo moc vhodné, aby se to mimino narodilo zrovna teď, že se nám to bude v rodině blbě slavit. Ale zrovna 7. ledna během dne jsem začala cítit pravidelné, ale slabé a řídké kontrakce. Navracely se asi každou půlhodinu, občas přes den na pár hodin zmizely, pak se zase ve stejné frekvenci vrátily. Nijak mě příliš neomezovaly – mohla jsem s nimi všechno normálně dělat – vařit, věšet prádlo, dělat s dětmi úkoly, i dojet autem na poštu. Kontrakce mě potěšily - že už se konečně něco děje, těšila jsem se na samotný porod - na ten proces a samozřejmě i na miminko.

Mám porody docela ráda. Beru je jako spolupráci. Moje tělo a já. Moje tělo pracuje nezávisle na mě. A poté, co jsem po prvním porodu byla paf z té intenzity a síly, kterou moje tělo při porodu vyvinulo, jsem to porodní dění nějak přijala a naučila se „jít se svým tělem“ a „pomáhat mu“. A doposud jsem mu vždycky stačila, i když se přiznám, že jsem někdy měla pocit, že je to na hranici mých sil.

Noc ze 7. na 8. ledna jsem ještě normálně spala, kontrakce nebyly tak silné a nebo prostě ustaly. 8. ledna pokračovaly dál ve stejné intenzitě a frekvenci.

Bydlíme na vesnici v jižních Čechách na farmě. 8. ledna bylo pěkné počasí, a tak šel tatínek Jirka prořezávat nějaké keře u silnice a děti se hrnuly za ním. Vypravila jsem se také na procházku, protože být doma a žít pořád jen čekáním, je strašné. To člověk nic neudělá a zároveň nic neuspíší. Došla jsem až nakonec vesničky a povídala si přes plot se sousedy. Smáli se, že do rána budu mít miminko, protože minule to bylo taky tak: Když se Johanka začne procházet, tak to už bude brzy! Říkala jsem si, že je to docela pravděpodobné. A tak to šlo celý den dál. Nic nového, nic víc a nic míň. Večer už jsem byla nevrlá, že se „pořád nic neděje“ – resp.nic víc. Čekala jsem pořád, kdy se porod konečně rozběhne.

Naše paní sousedka z vedlejšího statku je profesí porodní asistentka, ačkoliv tuto práci již přes 30 let nevykonává. Pohrávali jsme si s myšlenkou, pozvat ji k našemu porodu. Tedy – především Jirka – tatínek. Jakoby se cítil lépe s nějakou ženskou odbornou podporou. Já jsem měla spíš pocit, že ji nebudu moc potřebovat. Říkala jsem si, že zná pouze nemocniční porody, že nemá zkušenost s rozením doma, nemá žádné naslouchátko na poslouchání ozev miminka a že pokud porod půjde dobře, bude tam zbytečně a pokud dobře nepůjde, že budu muset stejně do porodnice. Takže jsem s ní eventuální asistenci u našeho porodu ani nedomlouvala. Nicméně ten večer 8. ledna, kdy jsem už byla nevrlá, že porod nikam nepostupuje, jsem ji zavolala, jestli by se podívala, na kolik cm jsem otevřená a jak by to tedy ještě dlouho mohlo trvat.

Přišla, když už všechny ostatní děti byly uložené ke spaní, a tak byl čas i na nějaké to popovídání. Vyšetřila mě a řekla, že si myslí, že by to mohlo někdy k ránu být. Pak jsme si sedli všichni k čaji a povídali o našich zkušenostech – paní sousedka o těch z porodnice, já o těch z mých předchozích porodů doma. Bylo to poprvé, kdy jsme si já jako rodička a ona jako porodní asistentka sedly a společně si ujasňovaly své postoje vůči některým praktikám u porodu. Byla to trochu legrační situace, kdy ona jako porodní asistentka zmiňovala různé patologické případy a situace a já jako rodička jsem jí odporovala nebo ji uklidňovala, že to či ono se mně jistě nebude týkat. Nakonec ze situace vyplynulo, že si obě dokážeme představit, že ten můj porod absolvujeme spolu. S tím jsme se rozloučily a rozešly se. Bylo 8. ledna večer.

Po jejím odchodu se opět navrátily řídké kontrakce, které v její přítomnosti jakoby téměř ustaly (ó, jak sociálně ohleduplné …). A protože se nedělo nic víc a nic míň, chystali jsme se také do postele. Ještě jsem si předtím vlezla do horké vany, abych porod podpořila. Jirka mezitím už usnul. Když jsem si lehla, zjistila jsem však, že s těmito kontrakcemi už neusnu – asi se přece jen nepozorovaně staly o něco silnějšími. Tak jsem zase vstala, rozložila si na stole své účetnictví, začala počítat a čekala, co bude dál. Mohlo být tak kolem jedné hodiny v noci. Po nějaké době jsme si všimla, že doba mezi jednotlivými kontrakcemi se zkracuje a začala si zapisovat frekvenci. Pohybovala se mezi 10 a 5 minutami a vysledovala jsem pravidlo, že když na sebe nějaká kontrakce nechala déle čekat, že pak byla o to silnější. Počítat účty se už moc nedalo, protože při každé kontrakci jsem vstala, opřela se rukama o stůl a prodýchala ji, a tak jsem to zase uklidila a přemýšlela, kdy probudím Jirku. Probudila jsem ho kolem třetí hodiny v noci, kdy porod začal nabírat na intenzitě, že jsem se mu už musela plně věnovat a nemohla dělat vedle nic jiného. Kontrakce přicházely po 2 – 3 minutách a začaly být pro mě svou intenzitou bolestivé. Jirka zvedl telefon a zavolal porodní asistentce - paní sousedce, že „už to má asi ty správný grády“, pomohl mi ještě roztáhnout náš gauč v obýváku a odjel autem pro paní sousedku do vedlejšího statku (půl kilometru). Byli tu za chvilku, bylo kolem půl čtvrté. V tuto dobu končí mé zápisky frekvencí kontrakcí, už jsem nebyla schopná psát. Vnímala jsem, že Jirka i porodní asistentka jsou se mnou v místnosti, ale už vůbec nevím, kde seděli a co dělali. Kontrakce mě „sežraly“, stála jsem u stolu, opírala se o něj a provázela kontrakce hlasitým mručením, či jak to nazvat, které koresponovalo s průběhem a intenzitou kontrakcí. Někdy v této době se probudily všechny děti a přišly do obýváku. (Byl to první porod, ke kterému se probudily. Vždycky předtím porod svého sourozence prospaly.) Najednou jsem volala: „Voda! Voda!“ Porodní asistentka mi rychle mezi nohy položila podložku, na kterou vyšplouchlo trochu plodové vody.

Od této doby pro mě porod nabral obřích rozměrů. Pohltil celou mě, veškerý můj fyzický i mentální prostor, rozšířil se na celou místnost, na celý dům, na celé univerzum … Tlak ve mně se asi tak zdesetinásobil, bylo to jako jedna nikdynekončící kontrakce. Miminko se začalo tlačit pochvou ven.

Věděla jsem, že musím dojít od stolu ke gauči, aby miminko vyklouzlo na gauč. Jsou to asi dva metry. Byly to n e k o n e č n é dva metry, které jsem se pomalu sunula ke gauči, rukama dopředu nataženýma, jakobych tam už už chtěla být, ale moje tělo nemohlo. Konečně. Klekla jsem si na gauč, lokty opřené o truhlu stojící za ním. Sklouzla jsem na jakousi animální úroveň a začala plnou silou vyřvávat nějaké slabiky. Mezi hlasitým řvaním jsem dávala už jen příkazy: „Dejte tu kytku pryč!“ „Přineste mi vodu!“ „Tak přineste mi tu vodu!!!“

Tlak uvnitř mě se zdál neúnosný. A k tomu ještě pravidelné plod vypuzující kontrakce. Byla to nejnáročnější fáze porodu. Přála jsem si jediné – aby už to bylo brzy za mnou. Porod hlavičky byl vrcholem bolesti. Řvala jsem na plné pecky.

Když byla hlavička venku, nastal na chvíli klid a trochu úleva a tělíčko ze mě vyklouzlo až s další konrakcí. Uffffff. Měla jsem to za sebou! „Máte kluka!“ hlásila porodní asistentka, tak trochu jako v porodnici. (V Německu mi moje porodní asistentka vždycky říkala: „Tak si sáhni, co máš.“) Bylo chvilku po 4. hodině ráno 9. ledna.

Později mi Jirka říkal, že malá Terezka (rok a půl) se ho při porodu držela jako klíště – ta měla strach a Mariánka (7 let) mi později řekla, že se bála, že umřu.

Poté, co ze mě miminko vyklouzlo, jsem se hned k němu obrátila čelem a natahovala po něm ruce. Porodní asistentka mu ještě čistila pusinku nebo něco podobného, a tak jsem musela chvíli počkat. Byla jsem celá netrpělivá! Za chviličku jsem ho dostala, dala jsem si ho na břicho, přikryla ho ručníky a lehla si sním. Konečně jsem ho měla!!! Tak po holčičce zase kluk! To bude tatínek rád. Mohl by z něj mít budoucího farmáře …

Pupeční šňůra tentokrát dotepala velmi rychle, a tak jsme ji brzy přestřihli. Porodní asistentka říkala, že chlapeček měl při porodu pupeční šňůru přes ramínko, tedy možná trochu skřípnutou, a proto začal po porodu brzy dýchat sám.

Miminko jevilo známky přenošení – nemělo na sobě už skoro žádný mázek, mělo hodně vyrostlé nehtíčky, už mělo řasy a plodová voda, která za ním vyšplouchla, byla už zakalená. Takže jsem ho oprávněně čekala o nějaký ten den dříve.

Mrňátko se po chvíli bez problémů přisálo k prsu a napilo se trochu mleziva. Potom si zas hovělo na mém břiše a ostatní členové rodiny si ho se zájmem prohlíželi. Asi po dvaceti minutách se přihlásily poslední kontrakce a vypudily placentu. Porodní asistentka ji prohlédla a řekla, že je v pořádku a celá. Poté mě prohlédla a konstatovala, že mám po porodu jen drobné ranky, které není nutné zašívat – zahojí se samy. Trochu mě omyla, pak jsem se šla osprchovat sama, převlékla jsem se, vzala si teplé ponožky na nohy a lehla jsem si do čistě povlečené postele. Mezitím jsme našeho klučinu zvážili na kuchyňské váze a oblékli. Navážili jsme celé 4 kg. Terezka před rokem a půl měla o půl kila méně a při poslední fázi porodu to bylo to znát. Tehdy jsem ještě měla na to, abych přerývaně řekla: „Už to brzy bude.“ Tentokrát jsem neměla na to, abych cokoliv řekla.

K ránu se všichni ještě rozešli do svých postelí a postýlek, aby dospali tu rozespalou noc a paní sousedka šla také domů. O tom, že v porodnici byla zřejmě zvyklá na jiný způsob práce, svědčí i její poznámka z odpoledne toho samého dne, když se ještě přišla podívat na miminko, kdy řekla: „Tak u vás jsem byla skutečně jen ta asistentka." A tatínek Jirka na to: "Víte, ona si to Johanka vždycky tak představuje."

V neděli 9.1. během dne jsme dali našemu chlapečkovi jméno Jan Kai.

Oproti mému čtvrtému „přeorganizovanému“ porodu (viz Mé předporodní peripetie), jak někteří říkali, byl tento porod prost všeho dohadování s úřady, s pojišťovnami i s lékaři. Jako bych si minule už prošlapala cestičku a věděla, na čem jsem. Změnila jsem gynekologa na takového, který mé rozhodnutí rodit doma respektoval a který i poskytoval poporodní návštěvy – resp. jeho sestřička. Nakonec k nim ale nedošlo, protože v době, kdy jsem rodila, měla sestřička právě dovolenou. O žádnou porodní asistentku jsem tentokrát nebojovala a smířila se s tím, že na porod budu sama, ačkoliv to nakonec dopadlo trochu jinak. Dětská lékařka miminko den po porodu prohlédla a když dostalo po několika dnech přes matriku přidělené rodné číslo, nabrala mu krev z patičky na povinné screeningové vyšetření. Rodný list nám na základě otcova nahlášení porodu vydala matrika Trhové Sviny. Na ultrazvukové vyšetření ledvin a očkování proti tuberkulóze jsme jeli v druhém a šestém týdnu na neonatologii do Českých Budějovic, kde mě už znali z minulého porodu. Vyšetření kyčliček jsme absolvovali v Trhových Svinech u ortopeda. Jediné, na co jsem tentokrát ve víru dění zapomněla, bylo nahlásit Kaie zdravotní pojišťovně a dětská lékařka se na mě zlobila, že jí pojišťovna neproplácí péči. Tak jsem to po šestinedělí hned napravila.

Na původní řečnickou otázku „Jak se rodí na farmě v Čechách“ bych tedy odpověděla, že za prvé povinně bez problémů, protože porodnice je daleko, za druhé je spoléháno na sousedskou výpomoc více než na oficiální struktury a za třetí se dětem dává mix z tradičních a netradičních jmen, aby se v nich zrcadlil tradiční i alternativní přístup k životu. :o)