„My Vítka vychováváme, jako kdyby mu nic nebylo,“ říká Eugenie Klufová, jejíž čtrnáctiletý syn potřebuje na levém oku jedenáct dioptrií a na pravé nevidí vůbec. A stačilo krátké setkání s touto energickou ženou, abych pochopil, že ani trochu nepřeháněla.
Vítek se narodil s šedým zákalem, navíc s poporodní DMO – dětskou mozkovou obrnou. Rodiče si toho všimli brzy – chlapec se neotáčel, byl apatický, jen ležel.
„Že má šedý zákal, z toho jsem se nehroutila. Já ho mám taky a dá se s tím žít. Měl ale taky svalovou retardaci. Takhle mu visely ručičky i nožičky – hadrový panáček,“ předvedla názorně paní Klufová někdejší stav druhorozeného syna. Bylo to v roce 1990. „Rozhodla jsem se, že to zkusíme podle Vojtovy metody. A tak jsme začali cvičit.“
Doma ovšem bez aktivní účasti otce Miroslava! „Na to neměl nervy. Ale zkoušela jsem Vojtovu metodu nejdřív na něm. Pořád jsem se ho ptala: ,Bolí? Nebolí?‘ Taky kvůli strachu, že by na nás mohly přijít dámy ze sociálky, že dítě týráme… Chlapeček totiž řval, ať jsme mu nasazovali čočky, nebo s ním cvičili.“ Pohybové zpoždění doháněl nejmladší Klufa jen zvolna: chodit začal, když mu bylo dva a půl roku.
Na první operaci s očima Vítek musel po půlroce života. S výsledkem, že po ní rozeznával světlo a stíny. Ošetřující lékařka měla pro rodiče možná brilantně nacvičenou, ale málo věrohodnou větu: „To je dobré, to rozkoukáme…“ Zvlášť když na Vítkovo nekontrolovatelné těkání očima ordinovala kapky a chlácholivé: „Uvidíme, uvidíme…“ Přitom znala rodinnou anamnézu: bratr paní Klufové byl jejím dlouholetým pacientem se stejnou diagnózou jako Vítkova matka. Právě chlapcovo ustavičné mrkání uváděla paní doktorka jako důvod, že nelze změřit oční tlak – dokud to neudělali v nemocnici pod narkózou a zjistili, že dlouhodobě neúměrně namáhaný oční nerv se přetrhl… Urychleně provedená operace už nepomohla: předcházelo jí krvácení na sítnici. Na záchranu pravého oka bylo pozdě. „Byla jsem z toho nešťastná, ale radši jsem se snažila zachraňovat, co se dalo.“
Všechno, do čeho jde člověk s vědomím možného rizika, chce o to víc víry. „My jsme chtěli děti dvě. A brzy po sobě, aby k sobě měly věkem blízko,“ vysvětluje paní Eugenie.
Už prvního potomka, staršího syna Mirka, si Klufovi „pořizovali“ po informaci genetiků, že v jejich případě je při každém těhotenství prognóza možného dědičného postižení 50 : 50. „Manžel si mě s vědomím toho rizika bral. Včas jsem ho na to upozornila.“
Prvorozený syn si na svět tohle dědictví po matce nepřinesl. „My jsme to riziko nepodcenili, ale přání mít druhé dítě bylo silnější. A skutečnost, že Vítek měl navíc dětskou mozkovou obrnu, nás ještě víc semkla.“
A dost možná, že někde tady jsou prvopočátky výchovy Vítka: Jako kdyby mu nic nebylo. Nic, co může zvládnout sám, neulehčovat. Ostatně tatínek Klufa už náznak spartánské výchovy nasadil s předstihem, ještě v Doudlebech, odkud se rodina v roce 1990 odstěhovala do Českého Krumlova. Staršího Mirka koupal odmala v Malši, kvůli otužování. A když potom večer zašel do místní hospody, dotírali na něj chlapi dotazem: „Je to vaše dítě ještě živý?“
Vítkovo otužování bylo spíše psychického rázu. Jak snadno se mohl stát opečovávaným a tím pádem nesamostatným dítětem! Jako kdyby šedý a později i zelený zákal byly málo, přidal se dermorespirační syndrom, kombinace kožních a dýchacích problémů. „To znamená, že když byly jakžtakž v pořádku průdušky, rozjel se ekzém a naopak,“ vysvětluje paní Klufová. „V případě průdušek se začal pravidelně ve čtyři ráno dusit, na to se dalo spolehnout. Znamenalo to zabalit ho do deky a rychle na balkon, aby se nadýchal čerstvého vlhkého vzduchu. A zrovna tak pravidelně si o půlnoci začínal škrábat ekzém.“
Přesto – nebo právě proto? – se u Klufů nepěstovalo: Počkej, já ti to ukrojím, nebo Ukaž, zavážu ti… Jemná motorika prstů rukou se zlepšovala velmi zvolna, ale i s kličkou na tkaničkách si špunt časem poradil. A krajíc chleba si ukrojí taky. „Nikdy se nepořezal!“ říká s hrdostí mamka Eugenie. Rodiče mají nač být pyšní: navést na pěšinku k samostatnosti je vklad s úrokem, jaký nedá ani nejsolidnější banka.
Jen proto mohlo u Klufů po přestěhování dojít k paradoxní situaci: starší bráška se v neznámém prostředí sídliště dlouho držel spíš doma – a doslova tahounem se pro něj stal Vítek. „Tak já jdu ven,“ oznámil rodičům čtyřletý prcek – a Mirek ho přece nemohl nechat jít samotného!
Příležitost k vysvětlování, co ještě možné je a co už v žádném případě ne, měli rodiče, když kluk oznámil přání jezdit na kole. Nikdo nad tím potrhlým nápadem ruce nespínal. „Jezdíme všichni,“ prozrazuje recept na klid v rodině paní Klufová. „Vyrážíme v pořadí starší syn nebo já, pak jede Vítek a za ním manžel, který diriguje: Díra vlevo! Díra vpravo! Po sídlišti jezdí sám, má tady díry už obšlápnuté.“
Jedinkrát nebojsa nějaký ten lavór podcenil nebo na něj včas nedohlédl – v šesti letech. Byla z toho zlomená noha, pět neděl sádra. Od té doby žádný karambol, který by stál za zmínku.
Za zmínku však rozhodně stojí jiná záležitost: na samém začátku Vítkovy paměti není žádný zákaz, žádné trauma vyplývající ze zrakového postižení. Co první si tedy zapamatoval? „Jak jezdím sám na kole tady po sídlišti.“
„Měla jsem prodlouženou mateřskou dovolenou,“ uvádí paní Klufová. V jejím podání slovo dovolená zní obzvlášť pikantně. „Vítek se narodil dva roky po Mirkovi. Když jsem byla doma už šest let, říkala jsem si: Je to pořád stejná práce kolem dětí. Co bych tak dělala jiného?! A myslela na hodně napjatý rodinný rozpočet.“
S očima poznamenanýma šedým zákalem a vyzbrojenýma mnoha dioptriemi si matka dvou capartů vyřídila živnostenský list a začala dělat kariéru účetní pro jiné živnostníky. S ekonomickým vzděláním „na to měla“. Ne dlouho. Brzy dostala nůž na krk – buď mateřská, nebo účetnictví! Volila samozřejmě lepší ekonomické zajištění rodiny. Byla to holá nezbytnost.
„Měli jsme problém, když jsme pro Vítka chtěli průkaz ZTP/P (zdravotně těžce postižený – pozn. autora). Dostal ho ve třech letech – na rok. Potom nám ho sebrali.“ Důvod? „Protože už vidí…“ Vítek Klufů rozpoznal na testovací tabuli akorát velké „téčko“!
„Když začal mít problémy s pravým okem, vozili jsme ho do Prahy taky třikrát týdně, v lepším případě v pondělí tam a v pátek zpátky. Jako prvňák byl na sedmi operacích – a nárok jsme neměli na nic, jen když měl zákrok pod narkózou. To nám dali aspoň cesťák. Chtěla jsem průkaz, ale řekli mi, že na něj se nevztahuje. Jen na cestách do Prahy jsme projezdili, jak se říká, krávu,“ sčítá paní Eugenie.
Jaký div, že Klufovi už nežádají ani o příspěvek na benzin… Vít sice průkaz dostal, ale jen ZTP – a do začátku (konce?) příštího roku… Zřejmě se čeká na zázrak prozření – ale koho?!
Do mateřinky mohl až v šesti letech: kvůli dermorespiračnímu syndromu. Mateřská škola Na tavírně si díky příspěvku Sorossovy nadace mohla dovolit dvě asistentky v programu „Začít spolu“, a tak ti se zdravotním postižením v houfu drobotiny opravdu se svými vrstevníky začali.
Žádné zakopnutí nepřinesl ani přestup mezi opravdové školáky. Ředitel ZŠ Za nádražím Mgr. Dalibor Carda věděl, čím na okresním školském odboru argumentovat, aby se peníze na asistenty pro tři školáky se zrakovým postižením našly. „Pan ředitel to bere tak, že Vítek je jejich. A do konce školní docházky že jejich bude,“ říká matka, jež takový přístup dokáže ocenit.
Počítač jako kompenzační pomůcku dostal Klufa junior už v roce 1994. S programem, který písmo jakoby skenoval a zvětšoval na monitoru. Základy komunikace s „písíčkem“ zvládal Vítek s pomocí asistentky ve škole. „Nebylo to těžké,“ odmítá uznání. „Měl jsem ze začátku televizní lupu. Písmo se zvětšovalo na obrazovce staršího televizoru. Teď mám Prizmu. Ta sice ukazuje barevně, ale horší je to s textem, zabírá větší plochu. Lupa byla na jeden řádek.“
Na domněnku, že v rodině školáka s tak těžkým zrakovým postižením je přece jen nezbytné vytvořit zvláštní podmínky, reaguje paní Eugenie lekcí Klufovic výchovné metody.
„Jediné, na co si musím rezervovat čas, je učení. Diktuju mu texty, podle mého diktátu píše denně pár vět na Pichťáku (Pichtův psací stroj se slepeckým písmem – pozn. autora). Všechno se učíme spolu, jen u počítače je pro něj autoritou otec. Náš taťka je na hraní…“
Taky u Klufů se myslí na budoucnost. Linka obzoru se základní školou zase tak vzdálená není – i pro Víta. A jistoty za ní?
Nápad s obchodní akademií v krajském městě padl vlastně hned. Řekli tam: Studenta se zrakovým postižením NE. Střední školy stejného typu pro zrakaře jsou v Praze, Ostravě a Opavě – všechny poměrně daleko. Učební poměr s výučním listem a řemeslem na konci není reálný; ani Vojtova metoda jemnou motoriku prstů úplně nespravila. U Klufů zvažují představu zapisovatele u soudu: Vít zvládá psaní na počítači hezky svižně a založit jeho budoucnost na schopnosti sluchového vjemu v kombinaci s počítačem…
„Ještě se ve škole poradíme, dojedeme se podívat,“ má v tomhle jasno paní Klufová.
A Vít? Teď zrovna mu maličko „vadí“ ve škole přílišná bystrost asistentky. Jestliže ve třídě někdo z žáků zvedne hlavu nebo se zavrtí, nikdo tomu nevěnuje pozornost. Když na sebe takhle upozorní on, asistentka je ihned ve střehu. A kluk je v pubertě! Spolužačku sice ještě žádnou na rande nepozval, ale…
Skok