„Ty ty problémy přitahuješ.“ Říkávali moji příbuzní. Události, které se odehrály asi před hodinou na zastávce tramvají Česká v Brně jejich slova jen potvrzují.
Vstávám teď čtyřikrát týdně o půl šesté, abych včas dorazila do práce. Přechod ze spaní „dokud se neprobudí Kryštof“ (můj téměř tříletý syn) do syrové reality byl poněkud překotný. Přiznávám, že v půl páté odpoledne, kdy se vracím z Brna domů, už neoplývám ani oduševnělým výrazem ani profesionálním úsměvem, ba ani dobrým postřehem. Prostě jenom stojím na zastávce, čumím (tím myslím, že opravdu jen tak ČUMÍM) a čekám na správnou šalinu.
Konkrétně dnes v 16:32 mixu všech mých výše uvedených indispozic zneužila nepříliš sličná Romka cca 45 let, cca 160 cm – kapsářka.
Představte si mě, jak tam stojím a čumím na přijíždějící šalinu, ta se blíží, zastavuje, dveře se otvírají, lidi vystupují, já mezitím vůbec neregistruji dvě Romky, které ke mně přistupují zezadu.. Jedna z nich mi lehounce otevírá zip na kabelce, srdce jí určitě bije rychle, možná se trochu bojí. Její kolegyně, která mi stojí po boku, v mém obličeji zahlédne odhodlání vykročit ke dveřím tramvaje a ve snaze zdržet mě přesně o tu sekundu, kterou její spolupracovnice potřebuje k vytažení MÉ peněženky z MÉ kabelky, se mě zeptá: „Nevíte, kam to jede?“ Předpokládám, že spoléhala,že periferně zahlédnu, že se jedná o Romku a pokud jí vůbec odpovím, tak tak učiním koutkem úst, bez toho, abych k ní otočila hlavu. Jenomže já tu hlavu otočila a koutkem oka jsem zahlédla snědou ručičku s vyhrnutým rukávem, jak drží moji peněženku – ještě stále uvnitř mé kabelky.
Nevím, jak mě to napadlo, ale začala jsem strašně křičet: „Paní, vy mi kradete peněženku!“ Snědá ručička se ve zlomku sekundy stáhla zpět. „Vy jste mi chtěla ukrást peněženku! Já na vás zavolám policii! Vidíte to, všichni? Ona mi chtěla ukrást peněženku!““ Řvala jsem jako Tarzan. Holčina, která mě chtěla zdržet, byla v prachu dřív než jsem stačila otevřít pusu. Ta starší se na mě usmála a řekla: „Tak pardon.“ A začala odcházet. Byla jsem v takovém šoku, že jsem se vůbec nepokusila ji zastavit. Mezitím zastavila za mojí šalinou další šalina a Romka se vmísila do proudu lidí.
(Jaký pardon, sakra? Jaký pardon? Já říkám pardon, když někomu nechtěně šlápnu na nohu! To bylo jako: „Pardon, chtěla jsem ti ukrást peněženku, ale nevyšlo to. Tak pardon a příště to zkusíme znovu, jo? Třeba to příště vyjde, pardon!)
Naskočila jsem do šaliny, dveře se zavřely… Nebylo co řešit. Nikdo se tu ženu nepokusil zastavit, nikdo nevytočil číslo policejní ústředny. Doma možná zúčastnění řeknou o incidentu svým příbuzným a všechno se shrne pod stůl konstatováním, že „ta holka měla štěstí, že si toho všimla“, nebo „že měla štěstí, že ji při tom řvaní nepíchli kudlou do břicha“…
Lhala bych, kdybych řekla, že mě to nerozhodilo. ROZHODILO!! Zajímavé je, že nejsem naštvaná, cítím se DO KRVE uražená. Celý život se romského etnika zastávám, vždycky všude hlásám, že všichni nejsou stejní. Vysvětluju, toleruju, bojuju… a pak… pak najdu romskou pracičku ve svojí kabelce! V kabelce pracující ženské s malým dítětem…Tak nějak se asi rodí rasismus, že?
Před lety jsme šly s mojí sestrou navečer přes park na Moravském náměstí. Byla zima a skupina zevlujících Romů v našem věku nás napadla. Bylo to v zimě, tak po nás házeli zledovatělé sněhové koule a pak na nás i skočili. Nezbili nás, ale skočili nám každé zezadu na záda. Vychladla jsem, odpustila. Asi odpustím i teď.. Ale bude mi to chvilku trvat. Do té doby se mě, prosím, nikdo neptejte, jak bych řešila romskou otázku.
Těhotenství |
Dítě |