O Michalce, která se šťourala v nose

Stejně jako kdekoliv jinde i u nás uslyšíte přestřelky, spory a dohadování, ne vždycky jsme k sobě ohleduplní a vstřícní, a každé z našich dětí už někdy dostalo na zadek. Přesto naše děti spolu vycházejí až neuvěřitelně dobře. Pamatuju si na množství rvaček mezi mnou a mým bráchou, ale naše děti se mezi sebou nikdy neservaly. Kluci se sice “pošťuchují”, ale doopravdy se porvat, to nikdy neudělali.

( Vzpomínám si, jak se psycholog při vyšetření, zda jsme vhodná rodina pro dítě z DD, našich kluků zeptal:

“Tak co, kluci, kdy jste se naposledy poprali?”

Dan důstojně odpověděl: “My se neperem.” A Dominik dodal: “My se jen tak pošťuchujeme.”

“Tak kdy jste se naposledy pošťuchovali?”

“Včera,” odpověděl ochotně Dominik. “Dan do mě bušil basebalovou pálkou.”

“A tys mě mlátil florbalovou hokejkou!” bránil se Dan.)

Určitý nesouhlas s chováním svých sourozenců vyjadřují nejrůznějšími způsoby. Míša měla po příchodu k nám celou hromadu problematických projevů, a tak vznikly Pohádky pro Michalku.

Pro ilustraci sem tři z nich napíšu. Upozorňuji ale, že jde o díla z pera puberťáků, určená jen pro odolné jedince.

O MICHALCE, KTERÁ SE ŠŤOURALA V NOSE

Byla jednou jedna holčička a ta se jmenovala Michalka. Měla ošklivý zvyk stále se šťourat v nose. Kdykoliv jste Michalku potkali, měla v nose vražené dva prstíky, v každé dírce jeden. Zanedlouho se jí začal nos zvětšovat, až jí pod očima vyrostly dvě obrovitánské bambule jak dva pomeranče. Toseví, přes takové dvě boule pod očima nemohla nic vidět, tak se koukala čím dál víc bokem, až se jí jednou oči vykutálely z důlků ven a vypadly na cestičku.

Michalka se polekala a začala šátrat nohou po zemi ( rukama nemohla, ty měla dobře schované v nose), až do svých milých očiček kopla a ty se zakutálely rovnou do špinavé kaluže, kde se utopily.

Tak si představte, děti, jaká to byla krasavice: Obrovský nos jak dva pomeranče, v něm nastrkané ruce a prázdné oční důlky bez očí.

O MICHALCE, KTERÁ JEDLA AŽ PRASKLA

Byla jednou jedna holčička a taky se jmenovala Michalka, a byla to právě ta Michalka, co si strkala prsty do nosu.

Už jí moc radosti nezbylo, jen to mlsání. Maminka jí vždycky řekla: “Michalko, nejez pořád ty perníčky, praskneš!”, ale Michalka jen pohodila hlavou, řekla “Chm” a jedla perníčky tak, aby ji maminka neviděla.

Jednoho krásného dne, sluníčko zrovna svítilo, ale to Michalka s prsty v nose neviděla, se to stalo!

Michalka jedla a jedla a nejednou strašná rána a prásk! Po koberci se rozběhly všechny snězené perníčky a ještě jinačí svinstvo, no hrůza! To vám byl takový nepořádek, že ho maminka a pomocníci, které si musela zavolat, aby se doma mohlo chodit, uklízeli celý týden. Nakonec vydrhli koberec a zaplatili spoustu peněz, aby to svinstvo mohli odvézt na skládku, protože do popelnice se nevešlo.

O MICHALCE, KTERÁ NEPOSLOUCHALA

Byla jednou jedna Michalka, no však víte. A tahle Michalka, kromě toho, že měla prsty v nose a zašívané bříško bez perníčků, moc nerada poslouchala maminku a tatínka. Ona si asi myslela, že když se člověku utopily oči, tak vlastně neslyší.

Byla to zkrátka neposlucha jak zákon káže. Tak se jednoho dne, kdy neposlouchala už strašně dlouho, stalo něco nevídaného. Jistě víte, děti, že věci, které se dlouho nepoužívají, zreziví a vůbec. No a když ta Michalka nepoužívala vůbec uši, ty uši najednou zvadly jak květiny a potom upadly na zem a rozbily se.

Michalka chtěla plakat, ale neměla čím, tak jen fňukala, že ty uši chce zpátky, a tatínek musel vzít kladívko a šroubky, uši spravit a přimontovat Michalce zpátky k hlavě. Michalka už začínala být z těch zkušeností se svým tělem trochu moudřejší, a tak slíbila sobě i rodičům, že zkusí alespoň sem tam poslouchat, aby nepřišla o všechny orgány, protože uznejte, co by z ní pak zbylo.

Atd. – další pokračování jsou už úplně hororová.

Série pohádek o Michalce byla svého času velmi oblíbená. Míša si je s nadšením nechávala vyprávět před spaním, a mohla se u nich uchechtat, ale mnohokrát jsem ji v těch dnech přistihla, jak si potají prohlíží v zrcadle nos, jestli se náhodou nezvětšuje.

“Babi,” sondovala pak opatrně, “může se to člověku DOOPRAVDY stát, že mu vypadnou oči?” A povzbuzena zápornou odpovědí pokřikovala na “svoje velký děcka”:

“Hahaha, já už to vím, že jste velcí zlejši, protože doopravdy, ale DOOPRAVDY, se nic takovýho stát nemůže. A já to povim panbuchovi a on vás všechny potrestá, protože lžete.”

A nic si nedala vymluvit, že pohádky nejsou lži, jen nadsázky, a potajmu se stále v zrcadle pozorovala, protože CO KDYBY…