To už tady bylo…

Tak pravil Bedřich Engels, jeden z otců socialistické myšlenky, už v 19. stol. Zní to určitě zajímavě, ale z praxe si všichni pamatujeme tu socialistickou ženu, jak bok po boku socialistického muže tvoří za rozkvětu lásky lepší zítřky…

Doba socialismu je naštěstí pryč. Ale některé její myšlenky jsou značně houževnaté, neboť uplynulo sotva 15 let a už to tu máme zase. Jenomže tentokrát to nepřichází z Východu a neříká se tomu budování světlých zítřků, ale ze Západu a je to rovnost pohlaví a z ní vycházející fenomén „working mum“.

A už vidím, jak se na mě všichni vrhají, co mám proti emancipaci, děti pracujících matek jsou stejně šťastné nebo dokonce šťastnější než ty, s kterými jsou otrávené matky doma celý den a nevšímají si jich… ano, ano, ale zadržte!

Já nechci kritizovat emancipaci. Ale mám pocit, že ta myšlenka, i třeba díky prezentaci médií nebo zneužívání jednotlivými osobami, trochu degeneruje.

Připomíná mi to umění. Každý umělecký sloh má tři fáze: rannou, vrcholnou a pozdní. V ranné fázi vznikne ta nová, velkolepá myšlenka - v tomto případě to, že je žena rovná muži, že má stejný intelektuální potenciál a měla by mít možnost ho rozvinout. V druhé se vytvoří ta nejlepší díla – v našem případě je to uskutečnění těchto myšlenek. Například právo ženy studovat, volit a být volena, pracovat, vybírat si životního partnera (ani do toho nemohla žena dříve moc mluvit). Ve třetí fázi už vše směřuje do slepé uličky, původní myšlenka se rozmělňuje a na obzoru už se chystá něco zcela nového. Já sice nejsem věštec a nevím, co se chystá, ale mám pocit, že v té třetí fázi se právě nacházíme.

Původní myšlenkou emancipace totiž bylo, že si žena bude moci vybrat, jestli chce být manželkou a matkou, nebo budovat kariéru. A z toho nám teď vzniklo, že nejlepší bude obojí najednou, i když jsou děti třeba ještě velmi malé. V Západní Evropě se skloubení zaměstnání s péčí o kojence pomalu považuje za jediný správný postup. Státy se tomu přizpůsobují. Staví se jesle (např. ve Francii), kam se můžou děti dávat už od dvou měsíců a existují v nich dokonce i oddělení pro nemocné děti! Žena může v pracovní době odstříkávat pro dítě mléko, může také v práci kojit. Mateřská dovolená je finančně výhodnější než u nás, ale také mnohem kratší – většinou kolem tří měsíců. Potom už ženě nedrží místo a předpokládám, že když by pak zůstala s dítětem doma, už se jí ani nebude nic započítávat do důchodu, žádné sociální a zdravotní pojištění placené státem jako u nás apod. Prostě dělá se vše pro to, aby ženy mohly naskočit do procesu málem po šestinedělí a byly zase těmi jedinými správnými nezávislými ženami, těmi plnoprávnými členkami společnosti.

Ale není to trochu postavené na hlavu? Nebylo by lepší, kdyby radši ta mateřská trvala alespoň rok, po dobu kojení? Nebylo by to lepší pro ženu i pro dítě? Teď, když už je dostatečně známo a psychology potvrzeno, jak důležité je kojení, a to nejenom pro mléko, ale i fyzický kontakt mezi matkou a miminkem, tak se budeme zase vracet ke studenému odchovu? A i když třeba někdo kojit nemůže, nebylo by lepší, aby alespoň rok bylo dítě doma v klidu, bez ranního buzení a ježdění za mrazu, za deště, s rýmou někam do kolektivního zařízení?

Když naše chudinka ekonomika zvládne jakž takž financovat čtyři roky rodičovského příspěvku, tak nevěřím, že by západoevropské ekonomicky vyspělejší země neměly prostředky alespoň na rok. Myslím si, že ne každá matka touží po okamžitém návratu do zaměstnání a určitě jsou takové, které by to uvítaly.

Ale své dělá i tlak společnosti, nejenom finance. Po mnohaletém úsilí bojovnic za rovnost pohlaví je žena v domácnosti už něco jako anachronismus či rarita – líná bohačka, nebo naopak sociální případ, nebo slípka, která na víc nemá. V médiích se nám jako vzor prezentují ženy, které „zvládají dítě i kariéru, protože jenom mateřství by je nenaplňovalo“. Hm. Zvládají - za pomoci chůvy, která se o dítě celý čas stará a maminka se s ním pak vyfotí pro časopis.

Nedávno jsem četla zajímavý příspěvek z Austrálie. Jakási poslankyně tam přišla na jednání parlamentu se svým ještě ne šestitýdenním dítětem. Byla vykázána s tím, že tam přišla s cizí osobou, což se nesmí. Že byl kojenec pokládán za osobu nebezpečnou jednání (asi aby nevynesl nějaké tajné informace?), je komické, ale zajímavá byla spíš dohra. Poslankyně se hájila tím, že kojí. Předseda parlamentu jí řekl, že si nemyslí, že by pro takhle malé nemluvně byl vhodným prostředím hlučný jednací sál, a že by měla být s dítětem tedy zatím doma. A strhla se hotová bouře – je to machista, diskriminuje ženy apod. Ale že se zastal dítěte, to zůstalo naprosto bez povšimnutí. Pohodlí dítěte nezajímalo nikoho (asi ani jeho matku), hlavně že se žena může realizovat.

A ještě jeden pěkný příklad z tisku: na serveru iDnes říkal jakýsi český odborník na ekonomickou problematiku: „Rodina je pro ženu překážkou v kariéře. Máme málo manažerek. V Americe je to často tak, že manažerka porodí a velmi brzo předá dítě chůvě. U nás to tak BOHUŽEL zatím není.“

Ano, zatím není (alespoň v takovém měřítku). Ale nedělám si iluze. Jistě to k nám brzy dorazí. Už teď je tisk plný kritiky, jak na Západě už ženy pokročily… a my jen tak pořád kolem dětí…

A to mě docela štve. Ženy se sice ohánějí svými právy na pracovní seberealizaci, ale co takhle práva kojenců na mateřskou péči a alespoň rok života v klidu s mámou? Jenomže kojenci nám k tomu moc neřeknou, že, takže se vlastně jedná o nich bez nich.

Rovnoprávnosti žen dnes prostě spočívá v tom, že budou makat jako chlapi a děti může vychovávat kdokoli. Já bych spíš čekala, že tak vyspělá a humánní společnost, za jakou se Evropa považuje, bude propagovat spojení matky a dítěte a umožní jim alespoň základní dobu v klidu koexistovat. Aby i ženy, které by si to jinak z finančních důvodů nemohly dovolit, neměly od začátku dítě jenom na půl úvazku, ale mohly se mu plně věnovat, alespoň když je tak maličké.

A celá společnost by měla dávat jasně najevo, že péče o děti není jenom promarněný čas spojený s propadem společenské prestiže a finanční ztrátou.