tisk-hlavicka

Alergici ve škole

17.9.2004 PhDr. Mgr. Libor Novosad, Ph.D. Děti a my 7 názorů

Patříte k rodičům alergického školáka? Zajímá vás, jak by měli učitelé k dětem s alergií přistupovat a co po nich jako rodiče můžete chtít?

Mnohá z alergických onemocnění se i přes systematickou léčbu směrovanou nejen k vyléčení, ale zejména k omezení projevů nemoci, obtíží i k posílení organismu a zábraně dalšího zhoršování nemoci, nepodaří většinou zvládnout zcela bez následků a tedy i bez řady omezení, která mají dopad na kvalitu života nemocného. Léčba, resp. léčebná podpora je obvykle založena na kombinaci více léčebných metod, bývá dlouhodobá a někdy trvá i celý život. Provázejí ji delší, někdy pravidelné hospitalizace na specializovaných odděleních nemocnic, ozdravné pobyty, lázeňská léčba, speleoterapie, klimatoterapie, dermatoterapie apod.

Kolísavý průběh nemoci svádí učitele často k bagatelizaci zdravotních omezeni i rizik u žáka a k přesvědčení, že jeho proměnlivé školní výsledky jsou způsobeny nepozorností, lajdáctvím, nezájmem, leností, špatnou domácí přípravou, únavou z nočního sledování televize atd. To má samozřejmě negativní vliv na hodnocení školní práce dítěte, což se přenáší i do vztahu dítěte ke škole. Při nesprávném přístupu k nemocnému dítěti může u něj v důsledku přetěžování, psychické nepohody a stresu dojít až k adaptačním poruchám, neurotizaci či školní fobii.

Informovanost a spolupráce – základ úspěchu

Předpokladem citlivého a nepředpojatého přístupu pedagoga je porozumění žákovi a jeho nemoci. Proto je velmi důležité učitele seznámit s povahou a příčinami nemoci i s jejími charakteristickými rysy, stadii a fázemi, popsat mu, jak se nemoc vyvíjí a čím jsou typické jednotlivé její fáze. Také např. vysvětlit, že dítě není nepozorné, ale jeho nesoustředěnost či únava pramení z toho, že projevy nemoci (kašel, rýma, svědění pokožky, dušnost, slzení očí aj.) je ruší při školní práci i odpočinku (nekvalitní, přerušovaný spánek). Učitel by měl samozřejmě znát zvláštnosti nemoci a vlivy, které mohou dítě ohrozit a podněty, jež mohou zhoršit příznaky nemoci nebo dokonce vyvolat silnou akutní reakci. Cílem je, aby měl učitel dostatek informací pro plánování školních aktivit ve třídě, tělocvičně, dílnách i v přírodě a současně nemusel v konkrétních případech z těchto aktivit nadměrně vylučovat žáky s alergiemi.

Je také nezbytné, aby znal průběh akutních stavů a opatření, jak řešit krizové situace – bouřlivé alergické reakce, otoky, záchvaty těžké dušnosti apod. Lékařem sledované a léčbou stabilizované alergické dítě se naučí své nemoci rozumět, rozpoznávat její projevy a předcházet jim i aplikovat léčiva podle předpisu lékaře a aktuální situace. Nicméně mohou nastat situace, např. v přírodě či na školním výletě nebo exkurzi, kdy dítě např. bodne hmyz, přijde do styku se zvýšenou koncentrací alergenů (např. plísně či roztoči ve starých budovách nebo levných ubytovnách, sinice na vodních plochách, různé chemikálie) a dojde k prudké alergické reakci. Mnoho žáků má stále při sobě inhalační lék ve formě spreje, jenž může přinést rychlou úlevu, přesto mohou nastat takové stavy, kdy je třeba přivolat lékaře. Proto je velmi vhodné, aby mělo dítě stále při sobě kartičku se zprávou o povaze svého onemocnění a uvedením léků, které standardně i nárazově (akutně) užívá.

Všechna zde zmíněná fakta by měl učitel znát a zohlednit. Je na místě poznamenat, že nestačí učiteli předat písemnou zprávu o žákově nemoci nebo na něho v rychlosti vychrlit základní informace (je také jen člověk!). Optimální je, může-li se pedagog z písemné zprávy seznámit se specifiky dítěte a současně interaktivně komunikovat s rodiči, aby se on mohl zeptat na to, co mu není jasné, a současně se společně mohli domluvit na „strategii“ školní práce s dítětem i na formě vzájemné spolupráce, respektující práva i povinnosti dítěte, rodičů i školy a učitele.

V případech, že je alergické onemocnění dítěte takového rázu, že způsobuje dlouhodobou nepřítomnost dítěte ve škole nebo je nutné vzdělávat dítě doma, nastupuje v souladu s vyhláškami MŠMT povinnost místně příslušné školy společně s pedagogicko-psychologickou poradnou vypracovat pro dítě posloupný individuální vzdělávací plán a společně s rodiči spolupracovat na jeho naplňování, rozvíjení i kontrole. Škola, resp. jednotliví pověření učitelé se tak stávají pro rodiče konzultanty-metodiky.

Je samozřejmé, že prostředí školy nelze z alergenního hlediska ovlivnit tak jako domácí prostředí dítěte, kde intenzivním úklidem, zvlhčovači a čističkami vzduchu, redukcí dráždivých textilií a jiných materiálů, úpravou režimu větrání atd. můžeme minimalizovat alergické podněty. I přesto by školy měly – vzhledem k rostoucímu počtu alergiků – dbát na kvalitu úklidu a volbu materiálů, s nimiž děti pracují a které je ve škole obklopují. Samozřejmostí je pak již zmíněná komunikace s rodiči a sledování pylového zpravodajství při plánování jednotlivých školních aktivit.

Základní povinností školy je zpřístupnit dítěti vzdělání i sociální dovednosti v obvyklém rozsahu a spolu s rodinou podněcovat rozvoj jeho osobnosti, avšak v jaké kvalitě a jakým způsobem, to již záleží na nepředpojatosti, vzájemné důvěře a partnerské interakci mezi pedagogy a rodiči.

Úlevy a nároky

V přístupech učitelů k alergickým dětem převládá buď přehnaná opatrnost až paternalismus nebo rovnostářský přístup, který neakceptuje specifika a limity nemocného žáka. Přitom se jako přirozená cesta jeví individuální tvořivý přístup zohledňující aktuální stav nemocného při zvládání vzdělávacích úkolů a dosahování takových cílů, jež odpovídají nejen představám pedagoga a rodičů, ale zejména nadání i schopnostem a aspiracím i „funkčním limitům“ nemocného jedince. Znamená to, že pedagog musí respektovat okolnosti každého školního výkonu nemocného a posuzovat jej komplexněji, tedy nejen z hlediska zvládnutého učiva či kvality a rozsahu splněného úkolu, ale rovněž žáka pedagogicky vést i hodnotit se zřetelem k jeho momentálním zdravotním obtížím, s nimi související momentální psychické pohodě nebo naopak nepohodě, a jeho odolnosti vůči zátěži vztažené k vnímání, pozornosti, myšlení, psychomotorice a celkové psychické i fyzické výkonnosti. Podle těchto „vnitřních“ podmínek má pedagog umět volit při dosahování pedagogických cílů takové didaktické prostředky a edukační strategie, jež budou ku prospěchu nemocnému žáku a současně jejichž validita či uplatnění bude v relaci k dané situaci a přiměřené aktuálnímu pedagogickému záměru.

Zásadní význam má také práce s vnitřními pocity žáků s alergiemi – jde o to, že jen žák, který se cítí ve třídě dobře a je ostatními akceptován, má šanci ve škole celkově prospívat. Žák, který se cítí izolován, nemá kamarády a ostatní ho považují za nedostačivého nebo naopak zvýhodňovaného, bývá ve škole nešťastný. Proto je na učiteli, aby srozumitelně vysvětlil žákům povahu, příčiny i projevy nemoci jejich spolužáka, zdůraznil oprávněnost individuálního přístupu a volil taková řešení, aby se nemocný žák mohl maximálně podílet na společných školních aktivitách. Informovanost a motivace spolužáků je důležitá i proto, že kamarádi mohou nemocnému pomoci při doplňování učiva, nutném při jeho častějších absencích ve škole. Zde je na místě zdůraznit, že žáci s alergiemi, kteří mívají opakované školní absence, jsou vystaveni neúměrnému tlaku ze strany školy, jenž plyne z toho, že učitelé se někdy domnívají, že nemocný žák může nadále doma pracovat na školní látce. Neuvědomují si však, že žák je oslabený a doma je proto, aby se léčil. K tomu se připojuje častá neochota zaměstnavatelů tolerovat rodičům péči o nemocné dítě, takže se dítě vrací do školy nedoléčené, užívá léky atd. Ve škole pak musí zvládnout zameškané učivo a současně „držet krok“ s aktuálně probíranou látkou. Takové nároky spojené s dozníváním obtíží či oslabením vedou mnohdy ke zhoršení nemoci a obtížím psychosomatického charakteru.

Návrat z léčebny

V podobné, ještě náročnější situaci bývají děti, které se vracejí z delšího pobytu v léčebně či ozdravovně zpět domů na kmenovou školu. Školní výuka je v těchto zařízeních obsahově redukována a zohledňuje fakt, že vzdělávací skupinu tvoří děti různého věku a sociálního zakotvení, navíc s rozmanitou úrovní vědomostí, zkušeností a priorit i zájmů o výuku. Školní práce se v léčebnách a ozdravovnách zaměřuje především na hlavní vyučovací předměty s tím, že v programu dne převládá složka léčebně-rehabilitační nad složkou výchovnou a vzdělávací. Naproti tomu kladem je fakt, že se mnohé školní i volnočasové aktivity odehrávají v přírodě a mají netradiční charakter, takže pozitivně „zásobují“ dítě novými zážitky a částečně mu napomáhají zvládnout odloučení od rodiny. Charakteru takto pojaté pedagogické práce odpovídá hodnocení dítěte, které někdy nekoresponduje s jeho hodnocením, resp. klasifikací na domovské (kmenové) škole. Zejména však jsou tyto děti zatíženy deficitem probraného a zvládnutého učiva – bývají pozadu, mají mezery, chybí jim ucelený poznatkový systém a některým předmětům se nevěnovaly vůbec. Jednou z cest, jak minimalizovat tyto dopady, je opět spolupráce kmenové školy s rodiči – ti by během nepřítomnosti dítěte měli sledovat veškerou probíranou látku, dítě o ní informovat a připravovat pro něj motivační cvičení tak, aby nebyl zmíněný deficit tak rozsáhlý a dítě vědělo, čím se zatím jeho spolužáci zabývali. Od kmenových učitelů se pak očekává, že si empiricky, nestresujícím způsobem ověří rozsah znalostního deficitu dítěte a následně se mu budou individuálně věnovat, aby si mohlo osvojit a procvičit zameškané nebo neucelené učivo. Závěrečné hodnocení dítěte lze posunout až na dobu, kdy bude zřejmé, že došlo k přijatelnému doplnění a zvládnutí učiva (kupř. konečnou klasifikaci neuzavírat v červnu, ale až po časově rozloženém přezkoušení v posledním srpnovém týdnu).

Školní pohybové aktivity

Jednou z mnoha - někdy zbytečně - problémových situací jsou školní pohybové aktivity. Tělesná aktivita či sportovní hra by měla dát všem žákům možnost prožít úspěch, radost, vzrušení, dobrodružství, spolupráci, sounáležitost, identifikaci, kreativitu a mnohé další optimální až jednoznačně pozitivní pocity a zkušenosti, které každý jedinec potřebuje. A stejně tak každý jedinec potřebuje získávat zkušenost z neúspěchu, prohry i respekt k dovednostem či úsilí druhého a vůli ke kompromisu či dohodě s druhými. Proto je přirozenou snahou i nemocnému dítěti pomoci splnit takový dílčí úkol nebo podat výkon, jakého je schopno, umět ocenit jeho snahu, vůli, vytrvalost a odvahu, a zpřístupnit mu tak související pozitivní prožitek (např. radost z pohybu a spolubytí s ostatními, potěšení ze hry) i sociální zkušenost, a nikoli od počátku uvažovat o uvolnění dítěte ze školní tělesné výchovy (první extrém) nebo rigidně trvat na „deindividualizovaných“ tabulkových standardech, které má a musí dítě v dané věkové kategorii splňovat (druhý extrém).

Pokud je na škole vyšší počet alergiků, měla by jim mj. nabídnout třeba speciální tělesnou výchovu zaměřenou na dechová cvičení a posilování fyzické kondice i kroužek hry na flétnu, která v mnoha případech prospívá dětem s alergickým astmatem.

Občas řeší pedagogové také problém, jak zapojit žáka do pracovního výcviku a činností v přírodě. Řešením je individuální participace, postavená na rozpoznání žákových možností a společné rozvaze o tom, které kroky či úkony by žák, třeba i s podporou pedagoga nebo spolužáků, zvládl, a které opravdu dělat nemůže. Při hodnocení žáka, do něhož promítáme i jeho zájem a snahu, potom hodnotíme dílčí výsledky, tedy to, co žák mohl dokázat a skutečně dokázal.

Základním cílem je, aby se i žáci s alergiemi účastnili společných aktivit, podíleli se na nich a měli příležitost zažít úspěch či pocit, že přispěli ke splnění úkolu. I tam, kde jde o činnosti mimo žákovy možnosti, není nutné žáka izolovat, vyřazovat, naopak i jeho zdánlivě „pasivní“ účast, realizovaná aktivním sledováním prací či aktivit a verbálním zapojením, je pro něho (z hlediska názornosti výuky, zkušeností, pocitu sounáležitosti) i spolužáky velmi podnětná. Zbývá poznamenat, že prognózu alergického onemocnění je třeba zohlednit při volbě studijního či učebního oboru i v profesním uplatnění u dětí, které končí základní školní docházku.

Navodit důvěru mezi rodinou a školou

Mít alergii znamená žít s určitým typem stigmatu. Jedinec mívá ambivalentní vztah k vlastnímu tělu, protože jeho fungování se stává překážkou tam, kde by se nemocný chtěl uplatnit jako ostatní – „srdce i mozek chtějí, ale tělo nespolupracuje tak, jak bychom potřebovali“. Obzvláště pokud jsou v období dospívání onemocněním omezeny určité činnosti, které by jinak jedinec mohl vykonávat, nebo je jeho vzhled postižen alergickými příznaky (ekzémy a jiné kožní projevy) bývají alergická onemocnění příčinou izolace a problematického sebepojetí dospívajících. Nemoc má tedy výrazně stigmatizující účinky dané tím, že často viditelně postihuje tělesný vzhled, redukuje účast nemocného na obvyklých („vrstevnicky žádoucích“) sociálních aktivitách a zasahuje do řady složek kvality jeho života.

Vzhledem k neklesající přítomnosti alergenů v domácnostech, ovzduší, přírodě či potravním řetězci je zřejmé, že počet alergických dětí i míra jejich obtíží poroste, a tudíž je nezbytné tuto skutečnost akceptovat – promítnout do koncipování školní práce i přístupů k těmto dětem a navodit atmosféru kooperativní důvěry mezi školou a rodiči.

Krátce o alergiích

Chronická onemocnění, k nimž patří i poruchy imunity a autoimunitních procesů na bázi alergií, často přecházejí v dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, kdy jde o takové poškození nebo oslabení organismu, které vyžaduje určitou životosprávu a životní styl, i které omezuje výkonnost člověka a jeho odolnost vůči infekcím, zátěži, námaze a mnohdy vede k utlumení jeho fyzických aktivit. Sekundárně mohou negativně působit na celkovou výkonnost jedince také tlumivé aj. nežádoucí účinky některých farmak či preparátů (v našem případě jde např. o antiastmatika, antialergika, imunosupresiva, kortikoidy) užívaných při léčbě a podobný vliv má rovněž aplikace depotních vakcín, užívaných ke zvyšování odolnosti nemocného vůči látkám, které na něho negativně působí.

Obecně lze o alergiích říci, že jde o různorodé důsledky či projevy imunitních poruch, resp. oslabení či dysfunkcí imunitního systému člověka. Alergie jsou nepřiměřené obranné reakce lidského imunitního systému na látky, které na člověka působí z vnějšího prostředí a se kterými přichází do styku v běžném životě. Pro většinu populace tyto látky nepředstavují výraznější nebezpečí, ale u specificky oslabených jedinců se však stávají látkami (alergeny), spouštějícími alergickou reakci. V praxi se rozdělují do několika skupin:

  • alergie na potravinové alergeny (např. jahody, čokoláda, kravské mléko, potravinářská barviva a konzervanty, ořechy, mořské ryby, koření, houby, citrusy aj.),
  • alergie na inhalační alergeny (pyly rostlin, domácí i průmyslový prach, zvířecí chlupy a peří, výtrusy roztočů, plísně atd.),
  • alergie na hmyzí štípnutí (vosy, sršni, včely, komáři, ovádi),
  • alergie na některá léčiva
  • kontaktně-kožní alergie na mechanické, chemické či fyzikální podráždění („popálení“ některými rostlinami, tzv. domácí chemie, umělé textilie, guma či PVC, lidský pot, sluneční záření, sinice na vodě atd.).

Škála alergenů i následných alergických reakcí je velmi široká, což znesnadňuje dlouhodobou léčbu a celkově oslabuje jedince. Rozlišujeme alergie sezónní (např. na pyly) a chronické, celoroční.

Alergické příznaky bývají velmi rozmanité a mohou se kombinovat – od lokálního zčervenání pokožky a vyrážku, přes ekzémy, vodnatou rýmu, opakované kýchání, zarudnutí očí, zánět spojivek, časté záněty nosohltanu, zvýšenou teplotu až po vážné dechové obtíže astmatického charakteru („reaktivní“ dušnost, dušení).

Nejfrekventovanější formy alergických onemocnění

Symptomy respiračních onemocnění alergického původu: suchý, dráždivý kašel, alergická rýma, jež bývá často nesprávně spojována s rýmou z nachlazení, ale je způsobena především inhalačními alergeny, společně se zvýšeným zahleněním (problematické odkašlávání) může souviset s: chronickým zánětem průdušek i horních cest dýchacích (alergickou bronchitidou), průduškové astma provází záchvatovitá dušnost s pískáním a problémy při výdechu, jež je způsobena náhlým zúžením průdušek. Tato bronchospastická reakce bývá vedle alergenů iniciována vypjatými emocemi, fyzickou námahou ap.

Kožní onemocnění alergické etiologie: Jde především o ekzémy, které ve zvýšené míře trápí alergiky. Jedná se o povrchový neinfekční zánět kůže se svědivými kožními změnami typu puchýřků, mokvavých ložisek, stroupků a zhrublých nebo šupinatých suchých lokalit. Častými typy ekzémů jsou: kontaktní ekzém – kožní reakce způsobená působením alergenu, atopický ekzém – onemocnění počínající nejčastěji v raném dětství, bývá spojeno s alergickými respiračními onemocněními (tzv. dermorespirační syndrom); kožní změny jsou lokalizovány do loketních a podkolenních jamek, zápěstí a kožních záhybů.

Autor je poradenský speciální pedagog a sociální pracovník, vysokoškolský učitel na Technické univerzitě v Liberci.

Názory k článku (7 názorů)
Alergici ve škole Didinka 17.9.2004 12:12
dobré zkušenosti Petra, 5 dětí 20.9.2004 13:31
*Re: dobré zkušenosti Petra 20.9.2004 13:33
Díky za povzbuzení Iva , dcery 5 a 9 5.10.2004 7:30
*Re: Díky za povzbuzení libor novosad 2.11.2004 12:36
jake mate zkusenosti s vyukou deti v laz... Anna Vratna, bezdetna, studentka 8.11.2004 18:29
*Re: alergik ve škole Jana Novotná, 14ti letý syn alergik 15.6.2006 14:39





Zajimavé odkazy:
Wellness Víkend   |   Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.