Michalka

V regionu se žádná setkání nepořádala. Získat kontakt na jinou pěstounskou rodinu nebylo vůbec jednoduché, a www.rodina.cz pokud bylo, tak ne pro nás, k počítači jsme přístup neměli.

U naší sociální pracovnice jsme dostali první číslo časopisu Náhradní rodinná péče. Zajásali jsme. Alespoň něco! Hned jsme do SNRP zavolali a objednali si i Příběhy nových rodin (ale kontakt na konkrétní živé lidi jsme od nich taky nezískali - nevěřili byste, jak je to těžké někoho přesvědčit, že bychom OPRAVDU někoho potřebovali).

Časopis se stal v těch dnech naší nejčtenější literaturou.

"Ukaž", přitáhl si ho náš nejstarší, "o čem tady píšou? Jé, hele, co je tohle za děti? Hledáme nové rodiče, no mami, tady ty děti potřebujou rodiče, tak si nějaký vezmem, ne?"

"Ukaž, ukaž", natahovaly se další dvě, "jó, to by šlo - třeba tuhle holčičku, u Hely je volná postel, že jo, Helo"?

"No zbláznily jste se?" zareagovala jsem. "To přece není jenom o posteli - a pak, tyhle děti jsou všechny postižené."

"Však to neva, ne?"

"Vy vůbec nemáte ponětí, co taková péče o postižené dítě obnáší. Tahle holčička má ochrnutou ručičku - to znamená, že se nedokáže sama oblíknout, najíst, dát aktovku na záda, navíc špatně chodí, a my tu máme schody. Prostě to nejde."

V očích dětí se objevil smutek a soucit.

"Ale maminko", zanaříkal Daneček, "to kdyby mi vlak ujel jednu ruku, vy byste mě už nechtěli?"

Povzdychla jsem si. "To je přece něco jiného, ty jsi náš."

"Ale vždyť ona by byla taky naše."

"Děti by se vám posmívali, že máte sestřičku mrzáka", přidal se manžel.

"Tak to by zkusily jen jednou", podotkl Dominik temně.

"Mohla bych ráno vstát dřív a pomáhat jí s oblíkáním", navrhla Hela.

"Já bych jí nosil aktovku", pospíšil si Daneček.

Tak jednoduché to pro naše děti bylo! Čekalo nás hodně rozhovorů na toto téma, a posléze jsme se rozhodli podat si další žádost, a tentokrát jsme se nebránili přijmout dítě "zdravotně znevýhodněné". V SNRP v Praze, kam jsem zajela vybavena fotografiemi, se k nám chovali velice přívětivě, ale dítě vhodné pro naši rodinu a odpovídající našim představám v registru žádné neměli. Zeptala jsem se na tu holčičku, která celou "akci" zahájila.

"To není dítě pro vás" (jak to můžou vědět?), dozvěděla jsem se. "Je retardovaná, bude potřebovat speciální školu, nene, to je pro zkušené tolerantní pěstouny."

Nicméně kontakt na ředitelku DD jsme na naše naléhání přece jen získali.

"Přijeďte se podívat", řekla nám do telefonu, " uvidíte sami."

"Poslyšte", řekla nám paní ředitelka po úvodním klábosení, "my tu máme holčičku, pro kterou bych si takovou rodinu, jako jste vy, představovala. Na rozdíl od Verunky není postižená motoricky, ale má spoustu jiných potíží - nechcete se na ni podívat?"

Tak jsme se podívali. Do pokoje vlítlo malé torpédo, prolezlo během chvilky pod stolem, na stole, prošmejdilo sedačku, strhlo ze stěny obrázek a než jsme se stačili nadechnout, stálo na okenním parapetu a koukalo otevřeným oknem dolů.

Sundali jsme ji, urputně se bránící, z okna, a nastalo další kolo - vysypala koš, překlopila misku s oplatky, strhla mi z krku korále. Ta malá bleška se nezastavila ani na chvíli (víte, co je to Brownův pohyb?). Nereagovala, nemluvila (resp. nemluvila smysluplně), a jakoby nás vůbec nevnímala. Paní ředitelka bez zábran hovořila o jejím osudu, protože "víte, ona tomu stejně nerozumí".

Byl to šok. Nedokázala jsem ze sebe vypravit ani slova. Zatím jsme měli normální rodinu (v tu chvíli jsem si to palčivě uvědomila). Naše děti měly svoje specifika, svoje chyby, ale byly to NORMÁLNÍ děti. Tahle holčička, to prostě nemůžeme zvládnout. Vypadala příšerně, jako zvířátko, a chovala se taky tak. Na jídlo se vrhala rukama, každou chvíli propadala záchvatům vzteku a zuřivosti - ne, tohle nemůžeme naší rodině udělat.

Po chvíli paní ředitelka pochopila, že konkrétní odpověď z nás nedostane, tak jsme se rozloučili.

Venku jsem se nadechla: "Nevezmem si ji, že ne?"

Manžel chvíli mlčel (už tehdy ji miloval!!!) a pak navrhl: "Pojďme někam na oběd".

V restauraci se rozpovídal:

"Víš, je úžasná. Všimla sis, jak je ohromně kreativní? Bude skvělá, uvidíš, chce to jen trochu víc práce."

"A odvahy", dodala jsem zachmuřeně, "a tu já nemám. Hela se ještě nevyhrabala z nejhoršího, a k tomu tohle příšerný stvoření - vždyť bych se z toho zbláznila."

"Myslel jsem", pokračoval manžel pomalu, "že bych s ní mohl zůstat doma. Na prodloužené mateřské - to by mělo jít, když má tolik diagnóz, ne? Nebyla bys na všechno sama. Láká mě to, ona je bystrá, cítím to v ní, jen potřebuje vedení."

Měli jsme o čem přemýšlet.

Za měsíc jsem si na novou myšlenku zvykla, a po několika návštěvách v DD jsme si ji vzali domů na "zkušenou"?. Manžel s Dankem pro ni jeli vlakem a po návratu se ztratili do pokoje, kde se zabarikádovali na několik hodin.

Míša prý cestou vlakem chtěla: vylézt z okýnka, otevřít dveře za jízdy, zatahat za ruční brzdu, strčit nohu do záchodu, lítala po celým vagónu a nebyla k udržení - z jedné strany stál průvodčí, z druhé manžel, oba notně vyčerpaní. Doma ji děti zděšeně z povzdálí sledovaly, jak: strhla na sebe hodiny, vyrvala ze zdi zásuvku, zlikvidovala telefon, shodila zrcadlo, přelezla zábradlí a chystala se skočit dolů, zbila všechny kolem a rozbila všechno, co se jí nachomýtlo do cesty. Po třech týdnech příšerně vyčerpávajících jsem se rozbrečela.

Tak do našeho života vtrhla Michalka, aby všechno obrátila vzhůru nohama, a přitom nám ukázala, které rozměry světa nám dosud zůstávaly utajeny.

O pár let později jsem povzbuzovala jednu budoucí pěstounku:

"Je několik typů deprivačních projevů, některé jsou navenek přijatelnější, jiné míň, ale všechny jsou projevem zanedbání, strachu, volání o pomoc.

Nemám ti teď k tomu co říct, jen tě musím ujistit, že stejné pocity - šok, úzkost, strach z toho, jestli takhle vůbec můžeme žít - jsem měla taky. A moc mi tehdy chybělo přátelství někoho, kdo tím sám prošel a řekl by mi: je to náročný, ale ten pocit uspokojení, když se zadaří, je neskutečně krásnej. "