Můj táta hrdina

"Budete si sedět tady na té elegantní židličce, klídek, pohoda, nožka přes nožku, děti vám budou nosit obrázky co namalujou a vy je budete odměňovat." Tak jsem si sedla elegantně na židličku, hodila nožku přes nožku a s úsměvem na tváři očekávala dětičky, pro které jsem (podle věku a výkonu) měla připravené dárečky, minipastelky, propisky, omalovánky, přívěšky na klíče, pohlednice - vše označeno velkým logem firmy, která si mě najala.

A dětičky chodily. Někdo se snažil a s obrázkem si vyhrál, jiný něco načmáral a utíkal si pro odměnu… První nepříjemná situace nastala kolem poledne.

S asi pětiletým chlapečkem přišla maminka - odevzdali obrázek, dostali omalovánky a pastelky, ale místo poděkování se mě maminka kysele zeptala: "A to je jako všecko, jo?" Překousla jsem ostrou odpověď, usmála jsem se na ni a její domněnku potvrdila. Když viděla mou vstřícnou reakci, (tedy to, že jsem ji neposlala do háje), přitvrdila: "A nemohli bysme dostat ještě aspoň tak dvoje ty pastelky?" Ještě stále s úsměvem jsem jí řekla, že ne, že by to nebylo spravedlivé, protože všechny děti dostávají stejně… Ani mě nenechala domluvit a s na můj vkus poněkud hrubým: "Tak si to sežer!" odkráčela. V různých modifikacích se podobná situace opakovala ještě mockrát. Spousta rodičů měla pocit, že za těch pět minut, které jejich děti věnovaly malování dostaly neadekvátní (tzn. zcela nedostačující) odměnu. Zvláštní je, že samotné děti nikdy neprotestovaly.

Pro starší děti jsem dostala umělohmotné asi padesáticentimetrové "husí krky" v zářivých barvách. Když se s nimi rychle točí, vydávají zvuk.

Přišla ke mně načinčaná paní a poněkud nezvykle mě požádala: "Podej mi ty dvě roury, jo?" (Že mi kdekdo v mých třiadvaceti tyká už mě nezaráží, prostě vypadám na šestnáct.) Na můj dotaz kdo je (napadlo mě, že je to třeba zaměstnankyně firmy a zapomněla si odložit pár kousků pro děti zaměstnanců) mi odpověděla, že mi do toho nic není a ať jí LASKAVĚ dám ty roury. Byla jsem poněkud dezorientovaná, zaměstnankyně to tedy není, obrázky od dětí v ruce neměla… Zeptala jsem se jí na co je chce. Vysvětlila mi, že je vezme domů synům. "Takže oni tady nejsou? Oni nemalujou žádný obrázek?" Paní mi vysvětlila, že její synové by stejně žádný obrázek nemalovali a ať jí teda dám ty roury, protože ona je prostě CHCE! Ani jednou nezaznělo kouzelné slovíčko "prosím", paní byla přezíravá a arogantní. Možná jinde jí to prochází, já jsem jí prostě nedala NIC.

Jednu chvilku jsem musela poodběhnou od svého stanoviště pomoct s nějakou drobností jiné hostesce. Po pěti krocích jsem se otočila a zahlédla hrst reklamních tužek, jak mizí v igelitce rychle se vzdalujícího pána. Byl opravdu rychlý. Zasloužil si je.

V polední pauze jsem sklidila odměny do stolu, zavřela dvířka a odešla se najíst. Když jsem se z oběda vrátila, byl úložný prostor vymetený. Ani jediná pohlednice. Prostě nic. Nafasovala jsem další zásoby a rozdávala dál.

To už byl můj úsměv znatelně kyselejší. Co s tím ti lidi budou dělat? Honilo se mi hlavou. Proč někdo potřebuje sto navlas stejných pohlednic nebo tužek? Kam nalepí dvě sta stejných samolepek? To budou do smrti chodit s igelitkou se stejným logem?

Nafukovaly jsem s holkami balonky. Připevňovaly jsme je na tyčky a aranžovaly je. Vydržely málokdy víc než hodinku. Mizely nám pod rukama. Když jsem zahlédla paní, která měla v každé ruce minimálně osm balonků, zapřemýšlela jsem, kam si je asi doma dá. Do vázy?

Moje znechucení definitivně vyvrcholilo v neděli, pár hodin před koncem pracovní doby. Aby opět nebyly všechny drobnosti rozkradeny během polední pauzy, dostaly jsme všechny pár sendvičů přímo ke svým stanovištím. Šla jsem jednu kolegyňku upozornit na nějaké organizační změny. Seděla otočená bokem ke stolu, bavila se s nějakými lidmi, sendviče jakoby za zády. Kolem tlačenice. Přiblížila jsem se na dosah, skláněla se k ní a zaregistrovala jsem rychlý pohyb jednoho z okolostojících pánů. Bleskově si ztopil dva sendviče do kapsy a chystal se odejít. Vyrazilo mi to dech. Vypadla jsem z role usměvavé hostesky a bez ohledu na to, jestli jej přivedu do rozpaků nebo ne jsem velmi silným hlasem pronesla: "To nemyslíte vážně!!" Všechny pohledy se okamžitě soustředily na něj. Pán zrudl a začal koktat: "Já myslel, že si to jako můžu vzít, ne?" Ještě pořád jsem byla bez sebe vzteky: "No to si teda nemůžete vzít, to je NAŠE jídlo!!" Pán neochotně vytáhl zmuchlané sendviče z kapsy a prchnul. Nasadila jsem horko těžko profesionální úsměv a vrátila se ke svému stolečku.

Probírala jsem svoje zážitky s kamarádem. Smál se a řekl mi, že těmhle lidem se říká sběrači. Za peníze za svůj lístek si chtějí odnést co možná nejvíc. Je jedno, že většinu prospektů už nikdy ani neotevřou a doma je vyhodí do koše, jde prý o ten pocit, že si toho nesou domů opravdu hodně.