Snadná náprava školního prospěchu

Opět jsem chodila na třídní schůzky do sedmé a osmé třídy, kde mě neměli čím potěšit. U obou mých svěřenců se totiž jednalo o dlouholeté čtverky a dokonce o jeden reparát. Tak jsem se do toho pustila a po týdnu doučování chemie jsme reparát zvládli na jedničku. Co myslíte, že pak rodiče dětí začali ode mě očekávat?

A jak se mi to domácí doučování dařilo? V některých předmětech, kde ještě mezery velké nebyly, to šlo vcelku snadno, ovšem v češtině a matematice bylo toho nezvládnutého učiva strašně moc, a tak výsledky ve škole vidět nebylo. Dost podobně na tom byla i řada jejich kamarádů, kterých jsme měli denně doma plno. Nevyháněla jsem je, protože do toho domu vždy směli, i když mé svěřence často ovlivňovali způsobem, který se mi do mých záměrů moc nehodil. Těžko bych si ovšem mohla namlouvat, že bych velkým omezením svobod mohla dosáhnout kýženého. A tak jsem dva roky žila, dvě stě kilometrů od svého domova, v domě plném omladiny, uprostřed jejich problémů. Jistěže jsem se musela starat i o materiální zabezpečení a učit své dočasné svěřence i tomu, čemu se obvykle říká práce. Proto asi nikoho neudiví, když řeknu, že moje paličaté snahy o doučování připomínaly nejvíce nalévání vody do děravého hrnce. S mladším děvčetem se mi aktuální látku z matematiky dařilo procvičit tak, že ji dost slušně zvládala, ale obvykle už to nestihla předvést ve škole, protože se už probíralo něco dalšího. Starší chlapec měl tak velké problémy právě s matematikou, že o ní soudil, že se ji už nikdy nedokáže doučit. Proto tu ani příkaz mnoho nesvedl. Abych se s ním ovšem vracela k procvičení základů, na to skutečně čas vůbec nezbyl. Jelikož v matematice nové učivo staví na pochopení předchozího, prakticky jsem tak pořád stavěla na písku.

A jaké byly postoje mých svěřenců ke škole a vzdělání vůbec? Samá negace. Proto jsem se dětem snažila na příkladech vysvětlit, že to, co pokládají za nezáživné nesmysly, jsou informace o světě, který je obklopuje, a jsou prakticky využitelné. Proto není jedno, zda to či ono umí či ne. Oba seděli a mému kázání bez odporu naslouchali, jak byli zvyklí naslouchat výchovným lekcím svého otce a samozřejmě ve škole. Co si ovšem o mých argumentech myslí, jsem takto vyhodnotit nemohla. Proto jsem zavedla diskuse. "Co si myslíš o tom či onom a proč si to myslíš?" A tak se mi začaly otevírat jejich dušičky, plné hořkosti, občas špatně maskované pubertálním fanfarónstvím, ale hlavně ještě ovlivnitelné. Proto jsem se oba pokoušela přesvědčit, že pokud budou sami sebe pokládat za neschopné, bude to tak.

Po roce, když jsem svůj boj s časem a větrnými mlýny vyhodnotila jako svou prohru, mě konečně napadlo, že jediné, co jsem ještě nezkusila, je počítač. Než se podařilo zajistit PC vysloužilce a opatřit skutečně dobré výukové programy, uběhlo skoro celé pololetí, ale když už všechno fungovalo, byl to konec dřiny. Hory příruček skončily ve skříni a namísto hodin u kuchyňského stolu se konala jen pravidelná posezení u PC. V češtině dokonce stačily několikrát týdně čtvrthodinky a už za čtvrt roku se dlouholetá čtverka změnila na trojku a později dvojku.

Starší už tehdy ovšem končil základní školu, a to s navrženou pětkou z matematiky. S takovým prospěchem ho na státní učiliště nepřijali a soukromé vyžadovalo přijímačky. Až v této situaci se konečně podařilo nad jeho strachem z matematiky zvítězit, a to dokonce za pouhých čtrnáct dní. Programy svými řešenými příklady totiž umožňovaly zopakovat látku od třetí třídy velmi rychle. Pracovali jsme jen hodinu denně, protože víc by nestačil absorbovat. Přesto počítač stihnul odbourat většinu jeho argumentů typu: To nezvládnu, to nikdy nepochopím. Jaképak "nezvládnu", když ti program přece jasně ukazuje, že to není pravda. A jak to ten program dokázal? U každého příkladu nám dal dvě šance. Po první chybě jen trochu napověděl, po druhém chybném pokusu předvedl podrobné řešení. I když jsme neměli čas na nic víc než deset příkladů z každé látky, kupodivu to stačilo. První příklad jsme jen prozkoumali, na dvou dalších se vychytaly chyby a sedm ostatních už dotyčný "nepřítel matematiky" vždy spočítal správně. Přijímačky z češtiny i matematiky pak zvládl bez stresu, obě na trojky.

Jelikož výsledky předčily i má nejsmělejší očekávání, měla jsem logickou snahu ověřit si obecnější platnost použitých metod i u jiných dětí s prospěchovými problémy. A tak se mi s prvními úspěchy mých svěřenců začala okolo PC veterána tvořit naprosto dobrovolná škola v domě. Byla, samozřejmě, zdarma, protože to byli junioři a děti, koho PC přitahovalo jako magnet. To oni sami se chytli naděje, že to, co se začalo dařit jejich kamarádům, mohou dokázat taky. To oni sami chtěli lepší školní výsledky a jejich rodiče o našich pokusech většinou ani nevěděli. Kdybyste ovšem zažili tu radost, když jeden ze sedmnáctiletých kamarádů přinesl první jedničku z diktátu, asi byste se mojí domácí škole nedivili. Experiment ovšem skončil s koncem školního roku a našim stěhováním. Doma jsem pak pokračovala s dětmi sousedů i jejich kamarády a známky se vždy po čtvrt roce pravidelných čtvrthodinek dvakrát v týdnu o stupeň zlepšily. Navíc se s odstupem času přesvědčuji, že tyto děti se zpět k horším známkám nevracejí. Když se totiž dítě, resp. junior, jednou přesvědčí, že dokáže požadavky školy dobře zvládnout, začne mít o vzdělání větší zájem. Na dobrých výsledcích u malých dětí se zase dost podílí skutečnost, že tento způsob výuky vnímají více jako hru než učení. Proto jsem se posléze rozhodla, že se pokusím o smysluplnosti výukových programů přesvědčit rodiče. I když mi některé školy umožnily tuto informaci předat, rodiče nevěřili, ale učitelé smysl chápali prakticky okamžitě. Jak by ne, když šlo o jejich profesi. Nakonec jsem s osvědčenými programy prošla okolo stovky škol a na mnoha z nich se ujaly. Dnes už je v tomto směru situace sice o trošku lepší, ale počítačů ve školách stále není dostatek. Jistěže jednou bude, ale kolik už pak bude dnešním školákům let?

U některých rodičů jsem se ovšem setkala i s názory, že výukové programy zkoušeli a k ničemu to nebylo. Možná, že to vzdali příliš brzy, tak jako rodiče mých bývalých svěřenců, kteří dětem na začátku jejich školní docházky jedny z prvních výukových programů koupili. Jen nezajistili pravidelné procvičování. Abych ovšem nikoho nemystifikovala, musím přiznat, že začátky domácího doučování na PC zase tak úplně jednoduché být nemusí, obzvláště pak u těch dětí, u kterých už trojky a čtverky zdomácněly. Je totiž potřeba přesvědčit dítě či juniora o tom, že jeho možnosti jsou lepší, než si sám připouští. Soudím, že konkrétní dobrá zkušenost tu může být inspirací, proto uvedu dvě z nich.

Hroty potenciálních konfliktů, které tu vznikají i proto, že se zkraje dítě cítí objevenými chybami zraňováno, by mohly dobrý efekt takového doučování zhatit. Přesto je může otupit právě samotné PC. Jak? Dítě se sice může zlobit na kdekoho, ale zlobit se na PC, to vůbec snadné není. Nevěříte? Tak mu zkuste poradit, aby tomu hloupému počítači klidně vynadalo za to, že ho opravuje. Vyvoláte tak spíše smích než zlost a první kousek ledu spolehlivě roztaje. A ta druhá zkušenost? Dokud se junioři, se kterými jsem na PC začínala, domnívali, že já sama znám všechno perfektně, své chyby přecházeli, resp. se snažili uhodnout, co si o jejich volbě myslím, dříve než počítači odpověděli. Byť se to může zdát trochu paradoxní, učení začalo být efektivní až poté, co počítač nachytal na hruškách mě. Svou chybu jsem totiž okamžitě zúročila tak, že jsem ji využila k odstranění onoho nežádoucího odezírání. Jelikož jsem přiznala, že nejsem neomylná, rozpustilo to i zbytek ledu. Stali se z nás tak trochu parťáci a roli učitele ochotně převzal počítač. Pasivita zmizela a odpovědi přestaly být moje. A k čemu jsem tam pak byla já? No přece, abych občas připomenula, že jen poznaná chyba se dá odstranit a držela palec.

Jaké podstatné výhody tedy výukové programy mohou nabídnout? U rodiče je to jistota, že pokud by si sám nebyl něčím jist, počítač je si jist vždycky. Dobrý program navíc každou chybu ihned zdůvodní, proto, alespoň v případě češtiny, lze za pár minut procvičit i stovky příkladů. Ušetří se tak čas a nervy rodičů a ani dítě neohrozíme přetěžováním. Zkusme taky porovnat klasický školní model s výukovým programem, a to na příkladu procvičování třeba těch gramatických pravidel. Pokud dítě udělá chybu ve škole, například v diktátu, učitel musí diktáty napřed opravit. Od okamžiku, kdy k chybě došlo, do chvíle, kdy se o ní dítě dozví, tak uběhne i několik dní. U PC se o každé chybě dozvíme okamžitě, a tak dítě dostává šanci ji v příštích minutách procvičování už nezopakovat, protože si ji ještě dobře pamatuje. Přesně to je důvod, proč může chyb rychle ubývat. Jelikož samo dítě přímo vidí, že se jeho výkony zlepšují, úměrně tomu, jak ubývá chyb, přibývá toho nejdůležitějšího, tedy víry ve vlastní schopnosti procvičované učivo dobře zvládnout.

A jaké jsou výsledky dnes? První pokusy o přijetí mých bývalých svěřenců na střední školu nevyšly, i když výsledky u přijímaček byly dobré. Hodnocení ze základní školy nebudilo důvěru. Maturovat na nástavbě ovšem budeme, protože ze čtverek jsou už dávno dvojky i jedničky.