tisk-hlavicka

Malá odbočka

7.6.2004 Maceška 20 názorů

Už jsem napsala hodně o Helence a mnoha různých potížích, se kterými jsme se potýkali, a radostech, které jsme prožívali a prožíváme. Čím dál častěji se však setkávám s dotazy, proč to vlastně píšu? Nevadí našim dětem, že jsem takto zveřejnila jejich osudy?

První impuls napsat o našich dětech vzešel právě od Helenky. Když dočetla knihu Jako stromy bez kořenů, zeptala se mě: " Mami, proč ty o nás nenapíšeš knížku?" Tu otázku jsem nečekala, a musím se přiznat, že mě opravdu zaskočila. "Nevadilo by ti, kdybych psala o tobě a ostatních dětech ? Vždyť víš, že to nebylo vždycky snadné."

Zamyslela se na chvíli a potom mi vrátila to, co jí stále opakujeme:

" Přece jsi nám říkala, že to není naše vina, že jsme se dostali do takové situace. Tak proč by nám to mělo vadit? Víš, tys nikdy nežila v děcáku. Ty nevíš, jaký to je. A když se o tom nebude mluvit, tak to nebude vědět nikdo."

A tak jsem si v sobě uložila, že až nastane ta správná chvíle, napíšu o našich dětech knihu. Některá jména jsem změnila, ale ne všechna. Děti se nemají za co stydět.

Letos je Mezinárodní rok rodiny. Hodně se mluví o tom, jak každý den, který dítě prožije mimo rodinu, je mu ke škodě. A hodně se zdůrazňuje, že čím je dítě menší, tím větší šanci má na plnohodnotný život v náhradní rodině, je méně zatížené deprivací a má lepší perspektivu. Jsou i tací, kteří říkají, že po třetím roce věku je vývoj v podstatě ukončen, a chyby vzniklé v tomto období již nelze napravit.

Ale nemají všechny opuštěné děti takové štěstí, aby byly odloženy v porodnici a jejich osud se vyřešil v raném kojeneckém věku. Nechci nijak zpochybňovat výše uvedená tvrzení, jen nabídnout "pohled odvedle". Mnoho dětí zůstává nesmyslně dlouho u biologických rodičů, kteří "musí dostat šanci". Tyto děti jsou zanedbávané, týrané, hladové, zneužívané, ale dokud jim nejde o život, nikdo se jejich osudem nezabývá. Často neumějí mluvit, aby podaly svědectví o tom, jak s nimi bylo zacházeno. Jsou vystrašené nebo apatické nebo vyzbrojené zvířecími pudy, jak přežít. Dostávají se do ústavů přes nejrůznější zdravotnická zařízení, jsou opožděné ve vývoji a mají řadu poruch chování. Ale i ony touží po normálním dětství, po lidech, kteří je budou mít rádi, budou je přijímat a budou s nimi v každé situaci.

Mnoho dětí zůstává v ústavech prostě proto, že soudní řízení se neúnosně vlečou. Máme zákon na ochranu vazebně stíhaných, který limituje délku vazby, protože jsou možná nevinní, ale žádný podobný na ochranu opuštěných dětí, které jsou nevinné zcela určitě. U jednoho z našich děti trvalo soudní svěření do naší péče pět let. Pět let! Ptali jsme se, jak je to možné? Inu, rodiče nebyli zbaveni rodičovských práv, a nedostavovali se k soudním řízením. Jednou ten, potom zase druhý. Když je konečně vyslechli, s ničím nesouhlasili, a proti rozsudkům se odvolávali. Odvolací řízení se táhlo více než rok. Za celou dobu se rodiče ani jednou za dítětem nepřijeli podívat ani ho jinak nekontaktovali. " Proč se vůbec někdo ještě zabýval odvoláním, když uplynula doba půlročního nezájmu?" ptali jsme se. " Ale oni podali odvolání, a tím PROJEVILI ZÁJEM. A ten zájem trvá po celou dobu, dokud nebude odvolací řízení skončeno." Jiné dítě matka opustila - nevyzvedla si ho ze zdravotnického zařízení, a na adrese trvalého bydliště se nezdržovala. "Proč", ptali jsme se "na tu ženu nebylo podáno trestní oznámení pro zanedbání povinné péče?"

"Protože nenechala dítě na ulici, ale v zařízení, kde o něj bylo postaráno", odpověděli nám. "Není tedy důvod omezovat její rodičovská práva. Matka se o dítě postarala, resp. věděla, že stát se postará." Úžasné.

A je spousta dětí, kde biologická rodina projevuje sporadický zájem, nešetří sliby, a jejich děti jsou nuceny trávit dlouhá léta v ústavech, dokud se neprokáže, že rodina opravdu není schopná se o dítě dlouhodobě postarat.

Prakticky žádné z těchto dětí nemá šanci dostat se do náhradní rodiny v kojeneckém věku - a už vůbec ne před prvním úsměvem (i když o tom můžeme polemizovat - některé ústavní děti se snad usmívat ani neumějí).

I proto jsem začala psát náš příběh.

Naše přijaté děti přišly do rodiny všechny jako starší, poznamenané nejrůznějšími zážitky, se zdravotními problémy. Všechny měly poruchy chování. Žádné z nich neznalo spontaneitu, neumělo vyjadřovat emoce, smát se, plakat, mazlit se, zlobit.

Helenka měla téměř 8 let, když jsme ji přijali. Měla velmi dobře osvojené účelové chování, chybělo jí zcela jakékoliv morální cítění, život vnímala jako boj o přežití. Těžko říct, jak by se vyvíjela, kdyby zůstala v ústavu, to už nikdo neověří. Ale vidíme, jak se vyvíjí, když jsme jí do života vstoupili my. Je z ní 14letá slečna, veselá, vlídná, laskavá, s potřebnou dávkou zdravé sebedůvěry. Máme spolu velice hezký vztah. Samozřejmě víme, že se nám nenarodila a samozřejmě nám nikdo nevrátí těch 8 let, které jsme spolu neprožili. Ale to nic nemění na tom, že je z ní skvělé děvče.

Michalka přišla více než čtyřletá, velmi zaostalá, s řadou diagnóz a poznámkou "dítě těžce výchovně zvladatelné". Nechci tvrdit, že vše zmizelo mávnutím kouzelného proutku, to by nebylo poctivé - ale dnes, po pěti letech, už můžu říct, že je z ní šikovná, i když tvrdohlavá holka, o níž byste neřekli, že je v něčem jiná než ostatní děti.

Zuzance jsme vstoupili do života, když jí bylo téměř 10 let. Dnes má 12, a je z ní rozumná, i když trochu vážnější dívka, milá, ochotná, pozitivně laděná.

Netvrdím, že naše děti nemají žádné problémy. A netvrdím ani, že každé dítě je schopné navázat plnohodnotný vztah v nové rodině. Jen chci poukázat na to, že i větší děti mají v sobě velký potenciál, že vztah s nimi vyrůstá sice na jiných základech než u malého kojence, ale může být stejně hodnotný, trochu dobrodružný, ale pevný a krásný, když se obě strany "naladí na stejnou vlnu".

Naše přijaté děti mají paradoxně mnohem větší psychickou odolnost než děti vlastní. Umějí lépe rozpoznat, co je a co není důležité. A čím jsou starší, tím více si uvědomujeme, jak velká je jejich láska k nám. Ony VĚDÍ, jaké to je nemít rodiče, a jsou zahlceny štěstím, že je mají.

A my se cítíme vyznamenaní tím, že nás jako rodiče oslovují a vnímají. Je to pro nás to nejlepší ocenění, kterého se nám mohlo dostat.

Názory k článku (20 názorů)
Maceško, Daniela Lukášek Leonka Kevin 7.6.2004 14:29
Poděkování Iva Capoušková, dvě dospělé slečny 7.6.2004 15:19
*kontaktní čočky Alice, Matyáš 10 měsíců 18.7.2004 20:50
"dostat šanci" petr 7.6.2004 15:57
Maceško, to je ... Mecháček 7.6.2004 16:15
Vydej tu knihu! Kristýna+Robík 7.6.2004 19:31
*Re: Vydej tu knihu, Maceško - URČITĚ..... Petra, Martin 05/01 8.6.2004 10:6
Projeveny zajem Marcela, Tom skoro 3 7.6.2004 21:41
*Re: Projeveny zajem Kristýna+Robík 8.6.2004 21:16
**Re: Projeveny zajem IMI 8.6.2004 23:1
***Re: Knížku určitě napiš Míša, čekatelka na osvojení 9.6.2004 11:52
****Re: Knížku určitě napiš Olga 10.6.2004 7:5
Moc fandím Helena, 3 děti, čekatelka na pěstounksou péči 11.6.2004 11:11
*Re: Moc fandím Marie, dva kluci, 3 a 1,5  14.6.2004 14:47
**Maceško? Hana 15.6.2004 11:13
***Re: Maceško? maceška 15.6.2004 14:39
****Maceško - jsi inspirací Agata 21.6.2004 15:15
**Re: Moc fandím maceška 18.6.2004 6:59
Čím víc,tím líp. Kačka+Michalka 13.01.02 21.6.2004 14:1
Držím palce Simča, dcery *1988 a 1997 7.7.2004 20:12




Vyhledávání článků podle věku

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě


Zajimavé odkazy:
Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.