Když prvňáčkovi dochází dech

Jak školu co nejlépe zvládat jsem se ptala PhDr. Václavy Masákové z Pedagogicko-psychologické poradny pro Prahu 2.

Co by mne mělo jako rodiče upoutat v chování dítěte?

Jako rodič své dítě znáte nejlépe, takže jistě jako první poznáte, zda je vaše dítě zvýšeně unavené, jestli někdy neočekávaně přijde ze školy a usne, jestli se mu chce do školních úkolů, nebo odmítá, pokládá hlavu a je vidět, že má ručku unavenou, prostě jestli dítě stačí zvládat požadavky školy i na úrovni domácí přípravy.

Na druhé straně si rodič musí položit otázku, zda na dítě nenaložil příliš mnoho. Je rozdíl, jestli dítě chodí do mateřské školy a je tam do pěti hodin, přitom má ale svou relaxační chvilku v poledne a večer už po dítěti doma žádnou intelektuální činnost nechcete.

Když máte prvňáčka, který je do pěti hodin v družině, pak si s ním sednete a píšete úkoly a přitom sama máte ještě další povinnosti, může vznikat problém. Dítě na školu zralé je, ale není zralé na celý tento nápor. Proto bychom, když jdeme s dítětem k zápisu a cítíme, že dítě je křehčí, měli přemýšlet, jak bude adaptace probíhat.

Pokud ho musíme nechávat v družině, tak maximálně do 15 hodin, a pak mu umožnit udělat si úkoly a nechat ho hrát si či jít ven. Měli bychom vědět, jak bude vypadat režim dne a připravit si počáteční adaptační fázi, i za cenu toho, že si nebudeme brát dovolenou během prázdnin nebo budeme čerpat jen část a po dnech si dovolenou vybereme během září, října a budeme se střídat s partnerem, aby se dítě mohlo zadaptovat. Tam je šance, že dítě školu přijme.

V případě, že problém trvá, bych se paní učitelky zeptala, jestli naše dítě prosperuje ve vztahu k jiným dětem, jestli není neklidné, unavené a eventuálně bych navštívila příslušnou pedagogicko-psychologickou poradnu. Čím dříve se příčina potvrdí, tím dříve je šance na nápravu.

Kdy bude učitel s jistotou vědět, že je problém právě s naším dítětem?

Zkušený elementarista dokáže diferencovat děti, které potřebují drobnou individuální pomoc, na kterou stačí svými vlastními silami, a kdy je potřeba povolat ještě někoho dalšího. Většina jich je natolik poctivých, že dítě na vyšetření pošlou. Není to jen kvůli tomu, jestli má dítě nějakou poruchu, ale jestli je vše v pořádku i pokud má nějakou pochybnost rodič.

Lze jednoduše říci, kdy je „problém“ na straně žáka a kdy na straně učitele?

Je možné říci, že některé typy učitelů jsou méně empatičtí a nejsou ochotní připustit, že dítě má nějakou poruchu. Bývají to často úzkostné paní učitelky, které sice tuší, o jaký problém se jedná, ale zase se bojí, že dítě nezvládá to, co ostatní (byť je to dítě, které má jakousi vadu a má tedy i právo na zvýšenou toleranci). Nejsou schopny přijmout, zvnitřnit a postavit se za to, že tohle dítě tolerují.

Určitě jsou také typy rodičů, které kladou velké nároky na školu a na dítě, protože vědí, že výkon vede v současné společnosti k úspěchu. Zapomínají ale na to, že k výkonu je potřeba nějaké osobnostní nastavení a zralost. Čím víc chci výkon po nezralém jedinci, tím je výkon nižší a nedávám mu šanci dozrát.

Nakolik je určující, jaký rodiče vyberou vzdělávací program školy pro své dítě?

Samozřejmě to roli hraje, ale opravdu primární je vztah. Vztah s paní učitelkou – a jestli paní učitelka učí podle osnov obecné nebo národní školy, není nejdůležitější. Šikovná učitelka bude všechny alternativní prvky používat v jakýchkoli typech osnov. Nešikovný, nejistý, netvořivý pedagog si prostě nebude vědět rady a bude přísný. Osoba učitele je v první třídě nezastupitelná. Pedagoga bych viděla jako laskavou autoritu, která se s dětmi dokáže smát.