Hroch utekl z divadla

Postavila si v pokojíku pódium ze židlí a nutila nás, abychom navštěvovali představení, jejichž hlavními hrdiny byli její nesčetní plyšáci. Když začala nárazově chodit do školky (dáváme ji tam jednou týdně), uchvátila ji skutečnost, že i tam občas zajíždějí divadelníci. Často o tom doma hovořila a tak jsme se zpočátku ani příliš nedivili, když jednou přišla s další školkovou divadelní historkou.

"Dneska jsme nebyli venku," oznámila nám v jednom mimořádně slunném dni. To nám přišlo zvláštní, protože teplý jarní den přímo vybízel k procházkám. Ostatně - sami jsme té příležitosti využili. Pěkně jsme si odpočinuli, relaxovali, ani televizi jsme si nepustili. Byl to prostě opravdový boží den. A teď tohle - naše dcera je celý ten krásný den zavřená ve školce.

"A proč jste nebyli venku?" zeptali jsme se.

"Paní učitelka říkala, že z divadla prý utekl hroch," sdělila nám. Vyměnili jsme si se ženou dlouhý tázavý pohled. "Vy jste měli ve školce divadlo?" "Neměli," pravila dcera. "Určitě se taky schovalo před tím hrochem." Horečně jsme přemýšleli, o jakého hrocha by mohlo jít. "Opravdu utekl z divadla? Neutekl třeba ze zoo?" napadlo mně. V naší zoologické zahradě totiž chovají hrošíka liberijského, který se jmenuje stejně jako naše dcera. Proto k němu má kladný vztah, i když je to zvíře líné, které většinou jen leží a nereaguje. "Ne," řekla rezolutně. "Hroch utekl z divadla. Kdo se před ním neschová, bude kašlat a potečou mu slzy." Teď už jsme se nedívali tázavě, ale vytřeštěně. Kašlat a slzet může při spatření hrocha jedině člověk, který má na hrochy alergii. A o nikom takovém jsme dosud neslyšeli. "Prostě jsme kvůli hrochovi nešli ven a já se zlobím," zakončila debatu o hrochovi naše dcera a dupla nožkou. "Měli ho líp hlídat." A odešla si do pokojíku hrát s plyšáky. Jak jsme za chvilku zaslechli, hrála tam sama pro sebe drama, v němž při spatření hrocha všichni hlasitě kašlali, plakali, bědovali a dusili se. Muselo to být ukrutně depresivní představení, zejména proto, že žádného plyšového hrocha nemá.

Pustili jsme si televizi. Byly právě zprávy.

Hned ta první nás zaujala. Z naší chemičky prý dnes unikl zbytkový chlor, zdraví občanů nebylo ohroženo. "Chlor a hroch," zamyslela se žena, "to je dost podobné, nemyslíš? A když utekl chlor, to určitě dali do všech školek vědět, aby se v tom sajrajtu s dětmi neprocházely." Konstatoval jsem, že na tom něco bude. Ale pořád nám v tom nehrálo to divadlo. "Chemička je přece kousek za divadlem," napadlo mě náhle. "Nějak přece museli těm prťatům vysvětlit, co je to chemička. Asi jim řekli, že je to ta fabrika za divadlem. Na chemičku zapomněla, proto ten její hroch utekl z divadla."

Přijali jsme to za smysluplné řešení záhady.

A zatímco se v pokojíku po dramatickém setkání s virtuálním hrochem dusili dva plyšoví medvědi, jeden slon, had a plyšová švestka, já se ženou jsme pokračovali v relaxaci. U šálku čaje. Jen jsme před tím pečlivě utěsnili okna.

Co kdyby z divadla utekl ještě nějaký ten hroch.