tisk-hlavicka

Děti jako dar

22.3.2004 Děti a my 19 názorů

Jmenujeme se Marta a Jirka a jsme spolu sedm let. Už před svatbou jsme měli různé společné plány a jedním z nich bylo, že si později vezmeme děti z dětského domova.

Toužili jsme po velké rodině, kde se bude ozývat smích a křik dětí, které se znovu mohou vrátit do normálního života pod křídla mámy a táty a vyrůstají s vědomím, že je má někdo rád, že je tu někdo, pro koho něco znamenají.

Něco o nás: Martě je 27 let, vystudovala střední zdravotnickou a střední pedagogickou školu.

Jirka je řidič Dopravního podniku, v současné době je na rodičovské dovolené s nejmladším z dětí a je mu 31 let.

V roce 1997 se nám narodil syn Ondra a když mu byly dva roky, začali jsme vážně přemýšlet o naplnění svého dalšího životního snu. Podali jsme si tedy žádost o pěstounskou péči. Jediným přáním, které jsme do žádosti uvedli, byl věk do 5 let.

Ondra – Šuška

Mezitím jsme se náhodou dozvěděli o šestiletém Ondrovi, vráceném z pěstounské péče, který měl být umístěn do ústavu pro mentálně retardované děti. Důvodem bylo, že bude nejspíš „nevzdělavatelný“.

Příslušní pracovníci se zpočátku zdráhali svěřit nám Ondru do péče. Namítali, že jsme nejmladší žadatelé v republice, jsme krátkou dobu spolu, nemáme vlastní byt a i náš Ondra je ještě malý. Pomohlo přesvědčování a vzdělání, praxe a pedagogická zkušenost z práce s dětmi.

Psycholog dětského domova, který nás seznamoval s anamnézou i současným stavem, nám přijetí Ondry rozmlouval. Ondra nebyl schopen jakékoliv tvořivé činnosti, neuměl držet tužku natož něco namalovat, neuměl si hrát a ani pro budoucnost nebyla naděje na zlepšení stavu.

V dětském domově jsme byli upozorněni, že s námi Ondra nebude komunikovat. Ten se však zachoval zcela opačně. Přišel, sedl si mezi nás, otevřel knížku a bylo to. Začali jsme si povídat.

Ještě než jsme dojeli domů, byli jsme rozhodnuti. Pak už to díky ochotě a pomoci sociální pracovnice a psychologa příslušného pracoviště MPSV netrvalo dlouho a Ondru jsme si mohli přivézt domů.

Ondra měl lehkou mozkovou dysfunkci a podezření na epilepsii, od dvou let dostával prášky na zklidnění a také rodinná anamnéza byla velmi nepříznivá – oba rodiče mentálně retardovaní a mladší bratr s kombinovaným postižením.

Mladší Ondra (zřejmě aby bylo hned od začátku jasné, na koho který pokyn platí) se postaral o přezdívku, a tak jsme začali říkat Ondrovi staršímu Šuška.

První dny společného soužití byly náročné, Šuška byl hodně zanedbaný a všeho se bál. Neměl základní hygienické návyky, bál se vyjít sám po schodech, neuměl se obléct, natož si zapnout zip, knoflíky či zavázat tkaničky, neuměl jíst příborem. Nerozuměl, protože neznal základní pojmy, nesestavil ani jednoduchou větu.

Ondrovi – Šuškovi bylo třeba se denně intenzivně věnovat, učit ho základním návykům a dovednostem, trénovat oblékání, vysvětlovat základní pojmy, učit ho mluvit ve větách, rozpoznávat tvary, barvy, dokonce ho bylo třeba naučit si hrát.

Na doporučení dětské lékařky jsme vysadili léky a stav se začal postupně zlepšovat.

Povahově byl Šuška nevýrazný, milý a zároveň apatický, neuměl projevit vlastní přání, city, prosadit se. Často seděl někde v koutku, k jakékoliv činnosti ho bylo třeba motivovat. Jediné, čeho jsme využívali, bylo, že rád pomáhal nebo se o to alespoň snažil.

Šuška začal chodit do přípravky speciální školy pro děti s kombinovaným postižením a po ročním odkladu školní docházky nastoupil do základní školy. Přesto, že už uměl číst, byla pro něho tato nová situace příliš „nečitelná“. V kolektivu nebyl schopen vnímat ani se soustředit. Zapojili jsme se tedy do projektu domácího vzdělávání a učili se doma. Šlo to pomalu, stále musel dohánět věci, které zameškal, ale v jeho myšlení nastal obrovský pokrok. Jedno jsme věděli jistě, a to že Šuška JE vzdělavatelný, sice obtížněji než ostatní děti, ale o to větší radost prožíváme z každého pokroku. V současné době Šuška navštěvuje 3. ročník speciální školy, kde se mu velmi líbí. Protože je hudebně nadaný, snažíme se jeho talent rozvíjet, neboť se tím zvyšuje jeho narušené sebevědomí. Nejprve se učil hrát na klavír, ale ve složitějších notových zápisech se dost ztrácel. Nyní to zkouší s bubny.

Martinka

O dvouleté Martince jsme se dozvěděli z časopisu Náhradní rodinná péče. Moc se nám líbila pro svoji čokoládovou barvu pleti, energičnost a vzteklost.

Zpočátku to vypadalo, že se vyřizování druhé žádosti protáhne, byly prázdniny a na psychologické vyšetření čekala řada dalších žadatelů. Měli jsme příslib, že snad na Vánoce bychom ji mohli mít. Udělali jsme všechno pro to, aby to bylo dřív. Za týden jsme šli na psychologické vyšetření, při kterém se psycholog hodně zaměřil na Šušku – s dítětem, se kterým nebylo možno dříve chvilku si povídat, pracoval souvisle hodinu a nakonec řekl, že Ondra předčil všechna očekávání a v závěrečné zprávě podpořil přijetí dalšího dítěte.

V říjnu už jsme se jeli za Martinkou podívat a doufali jsme, že si ji odvezeme rovnou domů, protože jsme pro ni byli rozhodnuti už dávno. Začátek návštěvy se vyvíjel podle prognózy paní primářky kojeneckého ústavu: Martinka se „zasekla“ a odmítala s kýmkoli komunikovat. Bylo nutné vymyslet plán jak Martinku získat. Vše zachránil plyšový krteček, kterého jsme si s sebou přivezli – s ním si Martinka povídat chtěla. Ke konci návštěvy již visela nové mamince kolem krku a jelo se domů.

Začátky byly opět těžké. Martinka komunikovala pouze s maminkou, od které se nehnula ani na okamžik. V přítomnosti ostatních členů rodiny zásadně nemluvila. Když maminka odešla asi po měsíci poprvé do města, Martinka stála u dveří a nehnula se odtud, dokud nepřišla. Než by si řekla tatínkovi, že se jí chce čůrat, raději se u dveří i počůrala.

Po čase vzala na vědomí i další členy rodiny a zklidnila se i přes občasné výkyvy způsobené možná i odlišnou mentalitou. Vyrostla v milou a šikovnou pětiletou slečnu. S malým Ondrou tvoří nerozlučnou dvojici, která má neustále v zásobě spoustu lumpáren. Společně chodí do mateřské školy a do tanečního kroužku. Protože ráda maluje, chodí i na výtvarku. Ze všeho nejraději ale Martinka leze a šplhá – dá se říci po čemkoli, a tak už se ohlížíme po nějakém gymnastickém oddílu.

Milánek

Před rokem jsme se dozvěděli o romském chlapečkovi, umístěném v kojeneckém ústavu, a tak jsme se na něj jeli podívat. Byl to miloučký dvouletý mrňousek, s krásnýma velkýma očima, které zářily z jeho černého obličejíčku. Uměl se tak krásně usmívat, že si každého ihned získal. I přes jeho komplikovanější zdravotní stav (astma) jsme se rozhodli, že právě on je dítě pro nás. I dětem se Milánek líbil, a tak se rodina rozrostla o dalšího člena. Začátky opět nebyly snadné. Milda byl citově vyprahlý a sápal se po každém, kdo mu nabídl otevřenou náruč. Na ulici jsme ho museli hlídat, aby neodešel s prvním, kdo se na něj usměje, nebo i jen projde kolem. Díky svým častým nemocem strávil rané dětství v postýlkách a nemocnicích, a tak neuměl téměř vůbec mluvit, špatně chodil, neudržel pozornost při hrách, byl ještě na plenách, zkrátka jako miminko. Když se ohlédneme po roce zpět, vidíme obrovský pokrok. Citově je vyrovnanější – ví, do které „smečky“ patří, plínky jsme již dávno vyměnili za nočník, staví z kostek, podle vzoru menšího Ondry pořádá závody s autíčky, ze všeho nejraději staví koleje pro mašinky. Začal i více povídat, někdy pusu celý den nezavře, ale ještě mu není moc rozumět. Zatímco před rokem uměl jen cupitat po zcela rovném povrchu a jakákoli nerovnost či listí nebo sníh ho přiváděly k zuřivosti, nyní již musí za ostatními dětmi vlézt na každou průlezku a skálu. V létě bez problému zvládl i svoji první noc pod širákem.

Plány do budoucna

Letos jsme se přestěhovali do domu, určeného právě pro pěstounské rodiny, kde máme k dispozici byt 8+1, a tak chceme poskytnout domov i dalším dětem. Podali jsme si další žádost, tentokrát již konkrétně o holčičku, aby Martinka nebyla sama. Pokud dojde k potřebným změnám v zákonech o náhradní rodinné péči, chtěli bychom se v budoucnu věnovat pěstounství profesionálně a zaměřit se na problémové a znevýhodněné dětí, které mají daleko menší naději dostat se do rodiny. Ne každý z žadatelů o pěstounskou péči je ochoten a schopen přijmout dítě, které je problémové nebo výrazně snědé pleti. Rádi bychom nabídli zázemí i dětem, u kterých pěstounská péče skončila neúspěšně a které jsou následně umisťovány do diagnostických ústavů, třeba i na krátkodobé pobyty s tou podmínkou, že by tyto děti měly právo rozhodnout se, zda zůstanou.

Lidé se nás ptávají, kde bereme sílu to zvládnout. Snažíme se být si oporou jeden druhému, energii čerpáme z víry v Boha, sílu dávají také děti samotné. Děti hodně síly berou, ale i hodně dávají. Když člověk vidí, jak se po příchodu do rodiny mění z do sebe uzavřených bytostí v radostné a otevřené děti, jak postupně mizí jejich psychické a emoční bloky, dodává nám to sílu a motivaci vzít si děti další.

I když v dnešní době jsou dětské domovy na úplně jiné úrovni než před lety, nemohou nikdy nahradit to nejcennější – mámu, tátu a rodinné zázemí.

Zajímáte se o náhradní rodinnou péči? Obraťte se na:

Středisko náhradní rodinné péče
Jelení 91
118 00 Praha 1
tel.: 233 356 701
tel./fax: 233 355 309
e-mail: nrp@volny.cz
http://www.rodina.cz/SNRP

Názory k článku (17 názorů)
Moc vás obdivuju Kačík 22.3.2004 9:43
klobúk dolu Lucia,4-ročný synček 22.3.2004 11:39
*Re: klobúk dolu Maja,Adam 2.8.2003 22.3.2004 20:26
Otázka Anna Novotná, bezdětná 22.3.2004 12:18
*Re: Otázka Jířa 22.3.2004 18:39
**Re: Otázka Petra 22.3.2004 19:48
***pěstounské dávky evidlo + 4 22.3.2004 22:33
****Re: pěstounské dávky M. 23.3.2004 8:36
*Re: Otázka Jáá - 2 děti 23.3.2004 11:41
**příspěvky evidlo + 4 23.3.2004 14:47
*Re: mentalita Margita 24.3.2004 4:43
Díky Katka 23.3.2004 20:55
*Snad to děláte dobře Olga 24.3.2004 9:44
**Re: Snad to děláte dobře Kristina 29.3.2004 8:41
Bomba! Galina,Týna 23 měsíců 1.4.2004 22:12
doplňky ke článku Jirka a Marta 15.4.2004 21:44
moc Vám fandím Zuzka 27.4.2004 13:6




Vyhledávání článků podle věku

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě


Zajimavé odkazy:
Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.