Víme. co je integrace? 4.

Máme již sice i takové ústavy sociální péče, při nichž jsou chráněná bydlení a dobře organizované pracovní aktivity. Tam, kde rodiče dětí s postižením vynaložili patřičnou aktivitu a nalezli pochopení v regionech, vznikají nejrůznější denní či týdenní zařízení. To vše je velmi pozitivní, ale nejde o integraci v pravém slova smyslu. Ve většině naší společnosti totiž stále převládají názory, že dětem a tím spíše dospělým s mentálním postižením (MP) je lépe „mezi svými“ a jejich uplatnění v běžné společnosti není vhodné ani možné.

Musíme si však uvědomit, že problém je především v nás tzv. zdravých. Jsme to my, kdo neumíme a nechceme tyto trochu jiné lidi s odlišnými možnostmi a schopnostmi přijmout. Neumíme k nim být ohleduplní, trpěliví, najít pro ně práci odpovídající jejich možnostem a nehledět jen na jejich výkonnost, která samozřejmě bude výrazně nižší a přinese i menší finanční prospěch zaměstnavateli.

Položíme-li si otázku, proč to tak je, nelze odpovědět jinak, než že jsme se ve svém dětství a mládí s těmito lidmi nesetkávali. Naše generace neměly možnost naučit se s nimi žít. V minulých letech bylo, a dosud ještě mnohde je, preferováno speciální školství včetně ústavní péče. Vytvářely se tak umělé podmínky pro jejich život, které jim sice na jedné straně měly pomáhat, na druhé straně je však výrazně omezovaly a oddělovaly od běžné společnosti.

Když dítě se zdravotním postižením ukončuje školní docházku, dostává se do období přechodu, ve kterém stojí před ním, stejně jako před ostatními studenty, sny, představy a nejistoty spojené s jeho budoucí seberealizací. Přechod z prostředí školního do prostředí pracovního, výměna dětského kolektivu za společnost dospělých – to je proces složitý pro každého, pro mladé lidi zdravotně znevýhodněné však o to více. Do popředí se nutně dostávají otázky holého „bytí“, jak se co nejvíce osamostatnit a převzít kontrolu nad svým životem, kde žít a smysluplně pracovat – a to vše v kontextu bytové nouze, vysoké míry nezaměstnanosti, ale především nedostatečné, přirozené celospolečenské podpory. I když nároky na kvalitní život jsou velice individuální a různorodé, touha po samostatnosti a aktivním přístupu k rozhodování je společná pro všechny a patří mezi základní priority šťastného, plnohodnotného života. Je reálné, aby dospívající člověk v ústavní péči či svazující péči rodinné se mohl svobodně rozvíjet bez stálého tlaku na podřizování se pevným řádům jiných?

Kontinuita integrovaného vzdělávání

Integrace je již částečně metodicky a organizačně propracována v oblasti našeho základního školství. Děti se speciálními vzdělávacími potřebami začínají být postupně integrovány v běžných základních školách. První z nich již dokonce tento školní rok ukončí 9. ročník. A co bude dál? Jaké se těmto žákům nabízejí další vzdělávací možnosti? Integrované vzdělávání v systému středních škol není u nás zatím pro ně vůbec zajištěno, a tak v podstatě jedinou možnost pokračovat ve vzdělání mají v různých typech praktických škol a učilišť. Přitom platí, že schopnost vzdělávat se je u dětí se speciálními vzdělávacími potřebami výrazně posunuta do vyššího věku.

Poučením pro nás může být řada zemí, kde provázanost integrace základního a středního školství je již řadu let běžnou záležitostí (např. v Itálii a Rakousku). Kontinuita integrovaného vzdělávání studentů se speciálními vzdělávacími potřebami je také běžná v USA, kde je pro všechny osoby se speciálními potřebami legislativně ukotveno právo na bezplatné vzdělávání do věku 22 let (začíná ve věku 5 let a představuje 18 let školní docházky). Na amerických základních školách je snaha o individuální integraci. Na školách středních je obvyklá integrace skupinová. Studenti speciální třídy tráví část výuky ve své kmenové třídě a na vybrané předměty jsou podle individuálních schopností zapojeni do výuky běžných tříd školy. Integrace je zde vedena s jasným cílem co možná nejvyššího zapojení studentů speciálních tříd do výuky tříd běžných. Každoročního závěrečného graduačního ceremoniálu (předávání diplomů o absolvování školy) se pak zúčastňují všichni studenti. Novinkou posledních deseti let je posun integrovaného vzdělávání do systému školství vysokoškolského. Například Taft’s College v Kalifornii zajišťuje mimo řádného bakalářského studia také dvouletý vzdělávací program Přechod do nezávislého života (Transition to Independent Living, TIL). Tento program je určen studentům se speciálními vzdělávacími potřebami. Podmínkou pro přijetí je minimální věk 18 let a ukončené středoškolské vzdělání. Integrace je v systému amerických škol podpořena silným mládežnickým hnutím Buddy’s. Tato dobrovolnická aktivita, která vychází z pomoci studenta studentovi, je rozšířena na všech stupních škol.

Podporované zaměstnávání

Podporovaným zaměstnáváním chápeme komplex služeb, jehož cílem je integrace do běžného pracovního kolektivu, tedy podpora v pracovním, regulárním prostředí (ne uměle vytvořeném), za co nejrovnějších platových podmínek. Aby zapojení mladých lidí se speciálními vzdělávacími potřebami do pracovního procesu bylo úspěšné, jsou v mnoha zemích běžné podpůrné tranzitní plány. Tyto plány spočívají v dlouhodobé přípravě na zaměstnání ještě v období školní docházky. Individuální tranzitní plány (obdoba individuálních vzdělávacích plánů) mají za cíl především zácvik ve výuce dovedností potřebných pro samostatný život, odhalení představ a zručnosti pro určitý obor, zácvik pracovních návyků. Nabídka míst pro uchazeče je tak založena na dlouhodobém ověřování jeho individuálních schopností a ne na náhodné nabídce volných pracovních míst, nejčastěji psychicky náročných či deprimujících (jako je např. vynášení mís v nemocnicích). Součástí tranzitních plánů je zajištění pracovní asistence, tedy funkce pracovního asistenta, který po zahájení pracovní činnosti po dobu nezbytně nutnou zaškoluje osobu s postižením do pracovního procesu a zajišťuje potřebnou podporu ze strany zaměstnavatele.

U nás systém podporovaného zaměstnávání v kontextu tranzitních programů propracovává již od roku 1996 občanské sdružení Rytmus.

Podporované bydlení

V důsledku sociální izolace v rodinné, ale i ústavní péči žije mnoho osob v citové a sexuální deprivaci limitující jejich životní motivaci a kvalitu života. I sebelepší jejich péče se dostává do konfliktu individuálních potřeb, přání, nároku na nerušené soukromí. Chráněné bydlení, domy na půl cesty, asistence a další podpůrné služby patří k současnému trendu samostatného bydlení osob se zdravotním postižením. Lokalizace podporovaného bydlení by měla co nejvíce respektovat individuální preference – tedy pokud někdo upřednostňuje život „ve víru velkoměsta“, pak se těžko bude vyrovnávat se životem „na stráni u lesa“ a naopak. Nelze očekávat, že přizpůsobování se atypickému prostředí, tedy nepřirozenému pro daného jedince bude jednoduché – to, co je obtížně akceptovatelné pro běžnou populaci, je dvojnásob náročné pro osoby jakkoliv znevýhodněné. Podmínkou úspěšné integrace osob se zdravotním postižením s obyvateli obce je ale jejich přirozené přijetí touto komunitou. Není jednoduché si zvyknout na nové sousedy, u osob se zdravotním postižením to opět platí dvojnásob. To, co získává současná generace dětí školního věku od integračního procesu, to dospělé generaci chybí – nemá zkušenosti, nezná příklady. Snahy typu „otevírání ústavů“, tedy integrace dospělých osob se zdravotním postižením do běžné komunity dospělých, kteří nemají žádné zkušenosti s integrací, jsou za současných podmínek „v plenkách“ a jsou o to náročnější, že ani lidé se zdravotním postižením neměli možnost vyrůstat s běžnou populací, ale vyrůstali izolováni ve speciálních školách a ústavech.

Pozitivní prointegrační zkušenosti ze zahraničí a rostoucí všeobecný zájem o integraci u nás vyžaduje přizpůsobit se těmto potřebám po stránce legislativní, metodické a koordinační. Vstupem do EU se tyto otázky stanou ještě aktuálnější. České školství má bohaté zkušenosti a řady kvalitních odborníků – nyní ale záleží na tom, zda tento potenciál bude využit a dále rozvíjen či bržděn nepochopením a neochotou přizpůsobit se změnám zaběhlých rituálů.