Tři způsoby, jak v dětech probudit to nejlepší

Zaprvé je vždy účinné to, když dětem sdělujeme pozitivní věci v nepřítomnosti druhých lidí. Osobní komunikace je pro děti něčím jedinečným. Je správné dělat to kdykoli, ale obzvláště vhodná je doba před spaním. Můžete se vsadit, že až bude vaše dítě ležet v posteli, bude si vaše slova v mysli stále dokola opakovat. Až se ráno probudí, opět mu vytanou na mysli a ono se bude nadšeně těšit na to, že tuto kladnou vlastnost ten den zase prokáže.

Druhý účinný způsob, jak dětem sdělovat pozitivní informace, je mluvit o nich s někým jiným – v jejich doslechu. My jsme to se ženou dělali tak, že jsme stáli v kuchyni pod ventilačními otvory, takže když byly děti nahoře ve svých pokojích, mohly nás slyšet. Jeden z nás například řekl: „Amanda se k tomu nemocnému chlapci odnaproti, co teď nemůže chodit do školy, zachovala moc hezky. Byla jsem na ni skutečně hrdá. Pomohla mu udělat úkoly z matematiky a dokončit projekt z přírodovědy. Je vidět, že je všímavá. Opravdu si toho na ní vážím.“ Slyší-li děti o sobě nějaké informace pokradmu, nasávají je jako houby a ihned si je přisvojují. Přijímají je jako pravdivé a jednají tak, aby o jejich platnosti poskytly další důkaz.

Třetí způsob používám nejraději. Je to můj oblíbený prostředek, jak zmíněný proces využít ve prospěch dětí. Počkáte, až dané dítě odejde do postele, pak si vezmete pero a papír a příslušnou informaci napíšete. Například: „Milý synu! Když jsem se tě dnes zeptal na průšvih, který jsi měl ve škole, řekl jsi mi pravdu. Vím od tvojí učitelky, že ses k tomu, co jsi provedl, přiznal, přestože jsi věděl, že kvůli tomu budeš mít problémy. Je vidět, že jsi čestný mladý muž. Velmi si toho vážím. Mám tě rád. Tvůj táta.“

Vzkaz připevněte na místo, kde ho váš syn hned ráno uvidí. Víte, co se s těmito vzkazy děje? Ztrácejí se. Pravděpodobně už je nikdy neuvidíte. A kam se ztrácejí? Přímo do srdce vašeho dítěte! A odtamtud už nikdy, nikdy nezmizí.

Takové věci činí ve výchově dětí úplné zázraky. Pokaždé, když tuto metodu použijete, nejenom dětem vštěpujete pozitivní představy, ale také posilujete vzájemný vztah. Jednou bude pevnější než ocel, a přestože se může někdy ohnout, nikdy se nerozbije.

Tento postup však může být obtížné uvést do praxe, a to z několika důvodů. Někteří rodiče například namítají: „Nedávno jsem četl články, které varují právě před tím, co říkáte. Píše se v nich, že když se děti pořád chválí, stoupne jim to do hlavy, a to přece není dobré!“

Chvíli o tom přemýšlejme. Když jste byli dětmi, chválili vás rodiče příliš? Položil jsem tuto otázku desítkám tisíc lidí. Nikdy mi nikdo nedal kladnou odpověď. Někdo řekl, že ho chválili dost, ale nikdo nikdy neřekl, že ho chválili příliš. Na svých kurzech se účastníků také ptávám, zda znají někoho, komu se něco nepodařilo, a on by prohlašoval: „Můj problém je v tom, že mě rodiče jako dítě příliš chválili!“ Ve skutečnosti se lidé takové absurdní myšlence smějí.

Jiní rodiče řeknou: „Abychom byli upřímní, my jsme to u svých dětí zkoušeli, ale nefunguje to. Snažíme se s nimi jednat pozitivně, ale ony reagují negativně!“ Pokud je tomu tak i ve vaší rodině, může to mít několik příčin. Zaprvé už pravděpodobně vychováváte teenagery! Zadruhé vám vaše děti jediným způsobem, který umějí, nejspíš sdělují: „Mně se to moc nezdá! Nevěřím tomu, co říkáte, a proto si vás vyzkouším. Zjistím, jestli to myslíte vážně, nebo ne!”

Děti své rodiče často zkoušejí. A rodiče v těchto zkouškách často (a naneštěstí) takřka ihned propadnou. Jednají s dětmi pozitivně – dostávají negativní odezvu – a znovu se noří zpátky do víru negativního jednání. Děti potřebují, aby jejich rodiče zkouškou prošli. Můžete například reagovat takto: „To je v pořádku, synu. Jenom jsem chtěl, abys to věděl.“ Ani pak nepřestávejte vyzdvihovat jejich pozitivní chování a odpovídající vlastnosti. Slibuji vám, že pokud bez ohledu na negativní reakce dětí vytrváte, slabý hlásek v hloubi jejich mysli bude říkat: ,A co když je to pravda? Možná jsem opravdu milý (pozorný, pracovitý, zodpovědný)…‘ Budete-li i nadále vynakládat svůj čas a pokračovat ve svém úsilí vyzdvihujíce jakýkoli jejich kladný rys, odměna téměř jistě přijde v podobě jejich častějšího jednání v souladu s tímto rysem.

Po jednom kurzu za mnou přišla jedna žena a nadšeně mi sdělovala: „Už se nemůžu dočkat, až to vyzkouším u svých vnoučat! Určitě to bude fungovat! Určitě to bude pro jejich život skvělé! Co je však horší, jsem si jistá, že to nebude fungovat u mojí patnáctileté dcery.“

Poněkud ohromeně jsem se otázal: „Proč by to mělo účinkovat o vašich vnoučat, ale ne u vaší vlastní dcery?“

Vysvětlila mi, že všech dvacet zmíněných kladných vlastností platí o jejích vnoučatech, ale ani jedna neplatí o její dceři (která mimochodem nebyla matkou žádného z vnoučat). Prohlásila, že ačkoli to nerada přiznává, její nejmladší dcera je ukázkou pravého opaku vyjmenovaných vlastností.

Tato matka popisovala obvyklý jev, který mnoho rodičů zaslepuje vůči skutečnosti, že všechny kladné vlastnosti jsou pravdivé u všech dětí. Pokud se chování dítěte stává převážně negativním a dítě ve špatném chování bez ohledu na nápravné snahy rodičů pokračuje, rodiče se často stanou přecitlivělými na to negativní, a naopak necitlivými k čemukoliv pozitivnímu. Výsledek je ten, že mu neustále vytýkají špatné chování, ale ignorují chování dobré. Aniž by to zamýšleli, rodiče i dítě jsou tak polapeni do určitého vzorce: čím víc kritiky rodiče vyslovují, tím hůř se dítě chová, což vyvolává další rodičovskou kritiku.

Jediným východiskem z tohoto destruktivního vzorce je to, že rodiče se svojí kritikou přestanou. Musejí začít vyhledávat sebemenší příklady dobrého chování a zaměřovat se na ně. Aby se špatné chování napravilo, je možné používat systém chytré výchovy. Ale neméně důležitou součástí výchovy je to, aby se děti chtěly chovat dobře. To je velmi důležité a nejlépe toho lze dosáhnout aktivním využíváním procesu získávání pozitivní představy o sobě.

Ukázka je z knihy Chytrá výchova, kterou vydal Portál a kterou koupíte zde.