tisk-hlavicka

Loď má kotvu, dítě vztahy

6.2.2004 Jakub Hučín Psychologie Dnes 5 názorů

Dnešní děti nejsou ani šťastnější, ale ani méně šťastné než děti v minulosti, říká lékařka a psychoterapeutka Lea Brodová. Nejlepší prevence problémů dítěte je otevřené ucho, oko a srdce pro to, co dítě prožívá.

Jakými psychickými problémy trpí dnešní děti nejčastěji?

Mohli bychom vyjmenovat četnost poruch podle nějaké diagnostické klasifikace. Zdá se ale důležité zabývat se spíše dopadem problémů na vztahy a vztahů na problémy. U nás v Centru rodinné terapie se takové věci snažíme s rodinami, případně i s jinými lidmi, například s učiteli, zmapovat.

Jak?

Například na rovině komunikace, porozumění významům. Zjišťujeme, jaký typ nouze signalizuje například sebevražedný pokus dítěte. Může třeba naznačovat: „mám na vás vztek,“ nebo: „nestojím za nic,“ nebo ještě mnoho jiných věcí, a to i současně. Každý může rozumět tomuto signálu jinak. Pro někoho je takový pokus zlobením a může například zkusit dítě trestat. Pro někoho je to znamením selhání ve výchově a může obvinit vychovatele. Dědeček může říci, že by se to nestalo, kdyby rodiče dítě nerozmazlovali. Pro někoho je sebevražedný pokus projevem dědičné poruchy, říkává třeba: „Má to po pratetě, nedá se s tím nic dělat.“ Které porozumění pomáhá zrovna těmto lidem z bryndy a které je spíš do bryndy přistrčí? Jaké jiné možnosti v rodině tohoto dítěte ještě existují, když někdo potřebuje sdělit, že má na někoho vztek? Jaké jsou to reakce? Bylo by možné sdělovat si, že na sebe máme vztek a přitom se dál mít rádi a vážit si sebe navzájem? A jak bychom si to mohli sdělit? Takové a podobné otázky si klademe.

Často je také užitečné mapování, kdy se snažíme zjišťovat, v čem spočívá „rozdíl, který dělá rozdíl“, jak říká Bateson. Je pro dítě s lehkou dyslexií větší zátěží být označen jako někdo s vadou, i když tak získá nárok na úlevy ve známkování a pomoc při nápravě poruchy, nebo je větší zátěží, že se probíjí, jak umí, i s rizikem, že mu budou říkat flink? Platí totiž, že dítě s těžkou dyslexií a jeho okolí má situaci obtížnou, ale rozhodně jasnější. Profesor Matějček už dlouho upozorňuje, že v současnosti mají malé odchylky čím dál těžší důsledky.

Asi je jasné, že takové mapování dává jen výjimečně, pokud vůbec někdy, jednoznačné a univerzální odpovědi. Lidé by pochopitelně chtěli najít jednu příčinu problému, tu odstranit a být za vodou. Odstraní se mozkový nádor, hlava přestane bolet. No ale co když ne? Stejný důsledek může být způsoben mnoha různými faktory – hlava bolí z počínající chřipky, ze zátěže ve škole, současně z obojího a podobně. A jedna příčina, jako je školní zátěž, může mít mnoho různých důsledků – bolení něčeho jiného, poruchu imunity, záchvaty vzteku, záškoláctví a tak dále. Příčinou nebývá to nebo ono, ale často jedno i druhé. Důsledek ovlivňuje příčinu zpětně – mám vysoký tlak, stresuje mě to, stále se měřím a ze stresu z měření mám vysoký tlak… A ještě k tomu se stává, že jedna věc může problém uvést do chodu – virus udělá bolení bříška – a jiná jej potom udržuje – bříško bolí dál už bez viru, ale například ze strachu, že nedoženu zameškanou látku. Události způsobující problémy se často hrnou ve shlucích. Čerstvému prvňáčkovi se druhého září narodí sourozenec, tatínek si přibere druhé zaměstnání a problém je na světě.

Jakým způsobem děti obvykle reagují na podobný shluk zátěžových situací?

Tady záleží na mnohém od genetického základu po sociální situaci, zvláště však na vývojovém stupni dítěte. Čím je dítě mladší, tím mají jeho reakce psychosomatičtější ráz, případně se projevují v akci a jsou též málo specifické. Když je dítě smutné, málokdy to řekne. Některé zlobí, jiné onemocní, některé si přestane hrát, některé, a to je nečastější, všechno dohromady a třeba ještě něco dalšího. Setkáváme se s tím například u dětského stonání po nástupu do školky. Školka je samozřejmě rezervoár virů, ale myslím, že podobné velké stonání se také týká zvládání náročné životní etapy.

Pokud se u dítěte projeví vážnější porucha – například psychóza – jsou její důsledky také závislé na vývojovém stupni. Patnáctiletý může mít nápadnosti v řeči, ale mluvil už před nemocí, tříletý nemusí začít mluvit vůbec nebo jsou dopady na řeč závažnější.

Člověk se vyvíjí a dojednává si své postavení mezi lidmi celý život, přesto jsou v určitém období některé prvky v popředí více než jiné a podle toho bude vypadat i reakce dítěte. Nepřijetí vrstevníky je daleko méně bolestné pro dvouleté batole, ale strašně může bolet patnáctiletého. Kdybychom si vzali na pomoc Erika Eriksona a jeho model vývojových úkolů, mohli bychom odhadovat, v jaké oblasti se nejspíš zátěž projeví.

Zmiňovala jste se o sebevražedném pokusu jako o jednom z typů reakcí dítěte na zátěžovou situaci. Proč děti sahají k sebevraždám?

Neznám poslední statistiky, ale sebevraždy bývají uváděny jako třetí nejčastější příčina smrti v dětském věku, hned po úrazech a onkologických onemocněních. Už malé děti mohou být hodně nešťastné a pociťovat bezvýchodnost své situace. Vzácně, zvláště pokud se vyskytla sebevražda v jejich okolí, mohou k takovému jednání také sáhnout. Kolem devíti let většina dětí porozumí nezvratnosti, definitivnosti smrti a v pubertě a v adolescenci se sebevražedné jednání objevuje dosti často. Nemám ráda devalvující postoj „byla to jen taková demonstračka“, i když se někdy zdá, že úmysl zemřít dítěti chyběl a hlavním účelem pokusu bylo donutit rodiče, aby mu například koupili magneťák. Dát život na váhu je vážná věc, mnoho „demonstraček“ špatně skončilo, výzvu „tak skoč“ sem tam některé dítě uposlechne. Měli bychom proto hledat jasné a méně nebezpečné komunikační signály, ze kterých se dítě dozví, že o ně stojíme, záleží nám na něm, a to přesto, že mu magneťák nekoupíme.

Je příčinou sebevražedných pokusů na začátku puberty jenom krize komunikace s rodiči?

To je jen jedna z příčin. Další souvisí třeba s výkonovým selháním například ve škole nebo mimo rodinu. Být přijat skupinou vrstevníků a zároveň se vůči nim vymezit není vůbec jednoduchá věc a každá ostrakizace nebo vyčlenění ze skupiny, třeba při rozpočítávání do hry, mladého člověka hodně zraňuje. Četla jsem o jednom výzkumu, kdy se zjistilo při počítačovém pokusu, v němž si dítě přihrává míč s několika virtuálními fotbalisty, že v okamžiku, kdy si ostatní hráči přihrávají jenom spolu, se u něj v mozku aktivuje centrum fyzické bolesti. Během dospívání je člověk velmi citlivý na jakékoli reakce z okolí, zejména co se týče jeho nejrůznějších vlastností.

Jak rodiče rozeznají, že se jedná skutečně o závažný problém, který může vyústit i do sebevraždy?

Nejlepší prevence všech podobných problémů je mít od malička otevřené ucho, oko a srdce pro to, co dítě prožívá. Tedy něco, co se v okamžicích krize už hůře buduje. Krize je samozřejmě možné využít, jestliže členové rodiny najdou způsoby, jak se vzájemně otevřít, jak si vzájemně vyjít vstříc, aby vstřícnost nebyla chápána jako projev slabosti, jak žít s druhými v míru a spolupráci a přitom se necítit zneužívaný. Proto se při práci s rodinami, v nichž se podobný závažný problém vyskytl, snažíme vytvořit prostředí nebo otvírat témata, která by mohla být pro účastníky problému prospěšná. Třeba o tom, jak je možné dávat najevo, že je někdo nešťastný, jestli si jednotliví členové rodiny dovolí dát najevo, že jsou nešťastní, jestli to ostatní nebudou brát jako slabost a podobné věci, které jim pomohou porozumět tomu, co se v jejich rodině děje.

Snažíme se nabízet úhly pohledu, které rodina nepoužívala. Měli jsme třeba chlapce, který si oholil půlku hlavy a říkal nám: „Já jsem udělal úplně všechno, aby mi táta řekl, že mě má rád, dokonce jsem si oholil půlku hlavy, a on mi to neřekl.“ V takové situaci se ho můžu zeptat, jakým způsobem si dávají doma najevo, že se mají rádi, jestli jeho táta ví, že on ho má rád, jak se to pozná, jak by to měl dát táta najevo, aby on to poznal a tak dále. Jde o to nějakým způsobem rozšířit možnosti v situacích, které jednotliví členové rodiny vidí většinou jenom z jedné strany. Jde nám o to, abychom vytvořili takovou atmosféru, aby spolu dokázali komunikovat, aby si některé možnosti mohli vyzkoušet.

Liší se problémy současných dětí od problémů dětí v předchozích generacích?

Liší i neliší. Rozhodně si nemyslím, že by v současnosti bylo více šťastných nebo nešťastných dětí. Žít za poměrů, kdy dědeček vládl železnou rukou, všichni se před ním třásli a pracovalo se na poli od ne vidím do nevidím, mohlo znamenat i dost nešťastné dětství. Počet dětských sebevražd sice nebyl tak vysoký, což ale bylo ovlivněno i názorem, že sebevražda je velký hřích, a vůbec to nevylučuje, že by sebevražedné úvahy nebo touha sáhnout k takovému řešení byly nějak řidší.

Pokud bychom si vzali základní psychické potřeby dětí dle Matějčka a Dytrycha – první z nich je potřeba stimulace vedoucí k aktivitě – řekli bychom, že v minulosti se děti potýkaly s rigiditou stimulů a jejich omezeným množstvím, kdežto v současnosti zápolí s jejich přemírou a chaotičností. Dalším typem základní psychické potřeby dítěte je jistota základních vztahů. Ta byla v minulosti také vyšší, vztahy v rodině byly definovány jasně, ale zase spíše rigidně, kdežto dnes se zdůrazňuje, jak je dobré dávat dětem najevo svou lásku, přitom vztahy mezi rodiči a dětmi jsou díky pracovní vytíženosti rodičů méně soustavné a riziko nedostatečné přístupnosti k rodičovské lásce v raném dětství je větší než v minulosti. Další dětskou potřebou je pocit smysluplnosti světa jakožto řádu. Předchozí generace byly daleko svázanější rigidními řády a také se proti tomu bouřily, dnes dát smysl tomu, co se kolem nás děje, není úplně snadné. Bez řádu, bez smyslu není možné přijímat podněty okolí. Děti třeba říkají: „Co se to ve škole učím? To v životě nepoužiju.“ Jistě se podobné revolty dětí objevovaly i v minulosti, ale když jednou tatínek řekl, že se do školy chodí, tak to tak bylo a do řádu zapadaly i ty méně smysluplné věci.

Dále děti potřebují prožívat svoji identitu, jakožto přijetí a akceptaci okolní společností. Faktem je, že současná rovnoprávnost je skvělá, ale přináší s sebou i větší potřebu vymezovat se vůči okolí. Když se v Indii někdo narodí do nějaké kasty, nemusí se vymezovat a má o práci méně. V západní společnosti se potýkáme s nejasnostmi, neexistují přechodové rituály, není jasné, kdo je dospělý, není jasné, jaká má kdo práva a všechny situace se musí vždy znovu vyjednávat. Má to však i své velké výhody.

Poslední základní potřebou dítěte je potřeba otevřené budoucnosti. Předchozí generace mohly mít potíže s tím, že když se člověk narodil do určité společenské vrstvy, mohl být nešťastný z toho, že nemá moc možností na výběr. Probojovat se do jiné společenské vrstvy a zajistit si lepší budoucnost bylo obtížné. Podobně ani žena si nemohla vybrat jinak, než že se buď vdá, nebo půjde do kláštera. Dnešní generace má možností mnoho, ale problém spočívá možná právě v prakticky neomezeném výběru. Možností je mnoho, ale jak zjistit, co by pro mě bylo dobré, a jakým způsobem k tomu dospět?

Jak se dá v tak málo čitelné době pomoci dětem, aby tuto situaci využily a aby je příliš nezatížila?

Říká se, že kotva je ve vztazích, a to od raného dětství. Proto je důležité dávat dětem jednoznačně najevo, že jsou hodnotné bytosti, že pro nás osobně mají velký význam, a současně jim umožnit v rámci rodin vyjednávat o hranicích, aby byly dostatečně svobodné, nicméně pevné, tedy aby děti měly pevné body, o které se mohou opřít, a zároveň v rámci pevných mantinelů možnost zjistit, jak působí na svět, tedy co se stane, když něco udělají.

Je důležité, aby dítě vědělo, že když něco udělá, já jako rodič budu něco prožívat. Takové situace se často vyskytují, ale málo se o nich mluví.

Co považujete za nejrizikovější pro duševní zdraví dětí v současnosti?

Myslím, že obecně velmi rizikový, ale i nadějný fakt je že vazby mezi lidmi jsou nyní převážně zajišťovány emočními vztahy. Dříve se lidé vzali, protože je prostě vedle sebe někdo postavil, jelikož chtěl třeba spojit grunty a oni to měli jasné. Tento typ vazeb už tolik neplatí. Zásadní je, jestli se máme rádi, nebo ne. Je-li něco důležité, je to také křehké a zranitelné a paradoxně čím více závisí mezilidský vztah na emočních vztazích, tím může být složitější nebo bolavější.

Druhé riziko, o kterém hodně přemýšlím, je situace, kdy rodina žije v Anglii, maminka je ze Slovenska, vyrostla v Německu, tatínek je z Maďarska. K tomu se může rodina ještě poměrně často stěhovat z místa na místo. Říkám si, že flexibilita je vlastnost lidské duše, děti jsou určitě schopné si zvyknout na leccos, ale je otázka, jestli takové kulturní změny nejsou příliš rychlé, a co se stane, když sice adaptační mechanismy naskočí, ale taková kulturní rána se zacelí jen jakousi jizvou. Jizva je lepší než otevřená rána, ale také nemá dost hodnotnou tkáň. Konkrétně mám kamarádku, která se odstěhovala do Kanady, tam se provdala, měla dvě holčičky, rozvedla se, když holčičky byly ještě hodně malé, a odstěhovala se do New Yorku poblíž své sestry. Tam rodina byla přeci jen víc pohromadě, její dcery začaly chodit do školy a získaly přátele a když jim bylo asi jedenáct, přestěhovaly se do Filadelfie. Jedna z jejích dcer změnu jakžtakž zvládla, druhá na ni reagovala pokusem o sebevraždu.

Zdá se, že naše duše je biologicky spíš nastavená žít ve skupině, která se zase až tak nemění. Když si vezmete, jak se v dnešní době lidé od svých původních rodin vzdalují, jak výrazně se mění generační vztahy, jak si staří lidé připisují malý význam v životě svých dětí a vnoučat… Přitom má starší generace velmi důležitou úlohu, a to nejen tehdy, kdy rodiče selhávají. Pořád myslím na to, nakolik se tyto velké, rychlé a úžasné změny, které jsou samozřejmě také pozitivní, obráží ve vztazích nebo v kompenzačních možnostech člověka ve stresových situacích. Jako kdyby kompenzačních možností ubývalo a je otázka, kde se potom děti mají chytit.

Názory k článku (5 názorů)
Moc hezké!!!!! Iva 18.2.2004 12:25
Loď má kotvu, dítě vztahy dan 18.5.2004 12:9
Loď má kotvu, dítě vztahy dan 18.5.2004 12:9
Loď má kotvu, dítě vztahy dan 18.5.2004 12:9
no mami... dcera ley brod. 12.2.2008 16:29




Článek se vztahuje k období asi

Vyhledávání článků podle věku

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě


Zajimavé odkazy:
Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.